Válka nemá ženskou tvář

Narazila jsem na sérii článků, které vyprávějí zážitky sovětských vojaček. Zatím má série tři oddíly - 1) snajperky, 2) pilotky 3) zdravotnice.
Čtu po kouskách již pár dní... Ne snad, že by šlo o těžký text, ale je to obsahově opravdu těžké čtení. Bolí to... srdce, duše... prostě emoce, které stáhnou hrdlo a víc nedovolí číst. Nevím, jak těžké čtení to bude pro muže nebo jiné ženy. Pro mě - hrozně těžké...
Je strašné, když ženy musí bojovat. Pro ně strašné a myslím si, že leckterý muž nepochopí, proč strašné a v čem strašné. A ani přežití nebo vyznamenání nezacelí, čím tyhle ženy (prakticky mladičké dívky) prošly. Hluboce se před nimi skláním...
Dávám sem pro připomínku, že letos budeme slavit 70 let od konce 2. války. Minulost se nedá jen tak změnit nějakými vyhlášeními současných "politiků". Jestliže se někdo dnes snaží udělat z utrpení druhé války "politické téma" - je to hanba, kterou ničím nelze omluvit.

http://skaramanga-1972.livejournal.com/97044.html

Krátké úryvky:
- Kladvija Grigorjevna Krochina (snajperka) -
Poprvé zabít - strašné... moc strašné...
Zalezli jsme a pozorujeme. Najednou jsem si všimla, že jeden Němec maličko povyletl ze zákopu. Vystřelila jsem - a on upadl. Víte, všechno ve mně se otřáslo. Slyšela jsem, jak mi až kosti praskají. Rozplakala jsem se... Stříleli jsme před tím na cíle a nic jsem necítila. Ale tady - zabila jsem! Zabila jsem nějakého cizího člověka. Nic jsem o něm nevěděla, ale zabila jsem ho...
... Jednou naši rozvědčíci zajali německého důstojníka. Byl velmi udivený, že v poslední době přišel o tolik svých mužů, všichni střelení do hlavy a ve stejném místě. Chtěl vidět našeho snajpera, který to udělal. Náš velitel odpověděl, že to, bohužel, už nejde, protože snajper je mrtvý. A byla to dívka, Saša Šljachová. Němec z toho byl tak vykolejený, že velmi dlouho mlčel, nevěděl, jak reagovat. Při posledním výslechu před jeho převozem do Moskvy řekl: "Nikdy jsem nebojoval se ženami. Všechny jste tu krásné... A nám naše propaganda tvrdí, že v Rudé armádě nebojují ženy, ale hermafroditi." ...
... Když byl v noci klid, bavili jsme se. O čem? Samozřejmě, že o domovu. O mámě, tátovi, o bratrech, kde který bojuje a zda je ještě naživu. A také o tom, co budeme dělat po válce. že se vdáme a jestli nás vůbec muži budou milovat. Když naše hovory slyšel velitel, smál se: "Ech, děvčata! Všechny jste tu dobré, ale po válce se budou bát se s vámi oženit. Máte moc pevnou ruku. Hodíte prázdný talíř na hlavu - a zabijete!"
... Z války jsem se vrátila úplně šedivá. Bylo mi 21 let. Byla jsem vážně raněná, také otřes mozku a skoro jsem neslyšela na jedno ucho. Bydleli jsme v Čeljabinské oblasti, poblíž byly nějaké rudné doly, kde každou noc probíhaly odstřely (horniny). Vyskakovala jsem z postele, první brala do ruky kabát a jen někam utéct, jedno kam, prostě se rychle skrýt! Maminka mě tehdy chytala do náruče a tiše, velmi tiše mi říkala: "Probuď se, probuď. Válka už skončila, jsi doma. Jsi u mámy..."

- Sofie Adamovna Kuncevičová (sanitářka) -
..Myslela jsem si, že až dojdeme do Německa, nebudu mít žádné slitování. Nikdo z nás nebude mít slitování. Tolik nenávisti se nám v hrudi nahromadilo. Tolik urážek! Tak proč bych měla mít soucit s dítětem Němce? S jeho matkou? Proč bych neměla zničit jeho dům? On taky žádný soucit neměl. Jen zabíjel, pálil. A já? Proč já bych...Proč?! Chtěla jsem uvidět jejich ženy a jejich matky, co porodily takové syny. Chtěla jsem jim pohlédnout do očí. A jak ony vůbec můžou pohlédnout nám do očí?...
Přemýšela jsem, co s námi bude. A s našimi vojáky. Všechno si pamatujeme... A jak tohle vydržíme? A jaká síla bude nutná, abychom to vydrželi?
A pak jsme přišli do nějaké vesnice... Děti tam pobíhaly, hladové a nešťastné. A bojí se nás, schovávají se... A já, která se zaklínám, jak je všechny nenávidím - já sbírám u našich vojáků všechny zbytky jídla... suchary, kousíčky cukru... a všechno to dávám hladovým německým dětem...
Samozřejmě, že jsem nezapomněla. Všechno jsem si pamatovala. Ale dívat se klidně do hladových očí německých dětí - to jsem nesvedla...