Turecké výpady představovaly během 16. a 17. století hlavní hrozbu pro křesťanskou Evropu. Po bitvě u Moháče roku 1526, v níž zahynul český a uherský král Ludvík Jagelonský, se Osmanské říši otevřela cesta do střední Evropy. Turci vyplenili Uhry, dobyli Budín a zastavili se až v Ostřihomi. Hlavní část bojů od té doby přešla na Habsburky a jejich državy včetně Markrabství moravského.
České země zachvátil strach. Přicházely zprávy, že Turci drancují slovenské vesnice jen 12 mil od Strážnice. Moravští páni rozhodli, že proti případnému útoku bude povolán každý desátý muž. Byly uvaleny nové daně. Rovněž duchovní museli dát roztavit přebytečné zvony na nová děla. Válka s Turky skutečně roku 1528 vypukla. Moravané dali králi Ferdinandovi k dispozici 3 000 pěších a 200 jezdců. Brzy se ocitla v ohrožení i samotná Vídeň, jež byla v roce 1529 obležena. Moravští stavové proto vyslali městu na pomoc dalších asi 20 000 pěšáků a 1600 jezdců pod vedením zemského hejtmana Jana z Pernštejna. Část vojska byla vyčleněna na obranu jižní hranice u Znojma. Turecký sultán naštěstí po 23 dnech neúspěšného obléhání odtáhl s nepořízenou.
O 3 roky později podnikl Sulejman I. novou výpravu. Jeho armáda se však zdržela a Ferdinand mezi tím shromáždil dostatek sil z německých a českých zemí. Habsburské vojsko čítalo odhadem 80 000 mužů pěchoty a 6 000 jezdectva. K vážnějším střetům proto nedošlo a Osmané odtáhli Chorvatskem zpět na Balkán. Po tomto nezdaru byl dokonce sultán ochoten uzavřít mír.
Ačkoli se mělo jednat o mír "na věčné časy", již roku 1537 přicházely zvěsti o novém tažení do Uher. Moravané rozhodli, že králi povolí jen 1 000 pěších a 250 jezdců pod vedením Jana z Kunštátu a Jan Meziříčského. Zároveň si postěžovali, kolik již musela země moravská obětovat pro jednotu Uher. Bitva u Osijeku na konci roku 1537 skončila porážkou křesťanské armády. Z Moravanů padli Václav Drnovský a Václav Vlachovský a další upadli do zajatí. V reakci na prohru odsouhlasili moravští stavové další 3 000 vojáků. Ferdinand sice žádal ještě o 1 500 mužů víc, ale neuspěl. Když roku 1540 zemřel uherský vzdorokrál Jan Zápolský, rozhořely se boje o Uhry a Sedmihradsko nanovo. Král apeloval na stavy, že Morava dosud nikdy nebyla v takovém nebezpečí. Stavové proto nařídili vypsat válečné daně a povolali do boje každého desátého muže. Mobilizace však byla pomalá. V srpnu 1541 Turci u Budína zničili armádu Viléma z Rogendorfu a na vyzbrojení nového vojska nebyl čas. Sultán Sulejman bez odporu zabral území mezi Tisou a Dunajem, kde zřídil tzv. budínský pašalík. V severních Uhrách a Sedmihradsku měl vládnout Jan Zikmund Zápolský jako turecký vazal.
Teprve tehdy si začali stavové českých zemí připouštět vážnost situace. Moravská hotovost se rozložila u Strážnice a Češi i Slezané přislíbili přijít na pomoc v případě útoku. Všechny habsburské země se dohodly, že přispějí na válku s Turky ohromnou částkou více než 1 175 000 zlatých. Na Moravu připadlo 150 000 zl. Moravané si zároveň vymohli 8 000 mužů lehké jízdy na ochranu jižních hranic. Do bojové pohotovosti byly uváděny také zchátralé pohraniční hrady. Nakonec se podařilo nedaleko Vídně shromáždit okolo 60 000 mužů a dalších 20 000 bylo na cestě. Tažení přesto skončilo ostudou, když se po neúspěšném útoku na Pešť většina vojska rozešla. Taktéž v roce 1543 shromáždil král na Dunaji silné vojsko s úmyslem dobýt zpět alespoň Ostřihom. Armáda se ovšem i přes rozkaz panovníka s příchodem zimy rozešla. Každá země si hleděla především ochrany vlastních hranic a král se musel vždy doslova doprošovat, zda mu dovolí svolat vojsko. Když už byla armáda povolena, scházela se pomalu.
V červenci roku 1556 bylo císařské vojsko poraženo u Baboče, načež již v srpnu podnikl arcivévoda Ferdinand nové tažení. Účastnilo se jej okolo 16 000 mužů včetně českých a moravských pánů. (Vratislav z Pernštejna, Karel ze Žerotína jako velitel jízdy, Berthold z Lipé, Jan ze Šternberka, atd.) Dobyli Sziget a okolí, ale pod tlakem turecké přesily museli ustoupit k Rábu, kde se vojsko rozešlo. Sultán navrhoval králi Ferdinandovi mír pod podmínkou rozboření pevnosti Sziget a zaplacení válečného tributu. Stavové všech zemí se vyslovili jednoznačně - raději válku, než dát zbořit pevnost, která před Turky chrání Štýrsko a Rakousy. Ferdinand do Cařihradu vzkázal, že důstojnost císařská mu nedovoluje dát rozbořit Sziget ani platit tribut. Načež sultán odpověděl, že Ferdinanda zničí i s celou německou říší. K válce nakonec nedošlo, neboť sultán byl nucen potlačit povstání vlastních synů. Roku 1562 pak byl konečně uzavřen mír na 8 let.
Zdálo by se, že mír ulehčil napjatým zemským financím, které musely rok co rok posílat obrovské částky na vedení zahraničních válek. Panovník byl ale natolik zadlužen, že kvůli splácení závazků platily země téměř tolik, co za války. Po smrti císaře Ferdinanda roku 1564 Turci mír vypověděli, protože si byli vědomi slabosti nového císaře Maxmiliána II. Válka začala v roce 1566. Moravané shromáždili zemskou hotovost jižně od Strážnice pod vedením Bertolda z Lipé, Bedřicha ze Žerotína, Jana z Kunovic a Záviše z Víckova. Pohraniční průsmyky měly být opatřeny záseky. Stavové si rovněž stěžovali u císaře, že spojenecká vojska táhnoucí Moravou se dopouští násilností a nešetří ani kostely. Země Koruny české vyslaly dohromady 10 000 vojáků z celkových 90 000 mužů. I přes značnou sílu odmítal Maxmilián vytáhnout do boje na pomoc obleženému Szigetu. V říjnu Sziget padl a Turci odtáhli zpět do Bělehradu. Císařská armáda se rozešla bez boje. Mírová smlouva mezi Maxmiliánem II. a novým sultánem Selimem II uzavřená v roce 1568 v Edirne jen potvrdila rozdělení Uher na část habsburskou, tureckou a Sedmihradsko. Maxmilián v ní nezískal nic a naopak se zavázal platit roční tribut ve výši 30 000 dukátů. Mír byl prodloužen roku 1577 a znovu v roce 1584.
Mír neznamenal naprostý klid zbraní. Turci často podnikali loupeživé výpady a odváděli mladé lidi do otroctví. Vydržování pohraničních jednotek zajišťovali uherské země, placení válečných dluhů země české a rakouské. Morava se musela zaručit za dluh 1 500 000 kop míšeňských. Čechy ručily za 3 000 000 kop. Finanční zátěž byla enormní, země byly již tak vyčerpané, že král na daních roku 1567 vybral sotva třetinu toho, co před 10 lety. Přesto dál naléhal, že má-li být řádně zajištěna obrana Moravy, musí být na severozápadě Uher vybudována nová pevnost nazývaná později Nové Zámky. Moravští stavové si často stěžovali, že tuto uherskou pevnost staví prakticky sami.
Obléhání Nových Zámků
Válka s Osmanskou říší vypukla znovu roku 1593. Vrchním velením byli pověřeni bratři císaře Rudolfa: Matyáš (řídil severní úsek fronty v Uhrách) a Maxmilián (převzal jižní křídlo obrany na hranicích Slovinska a Chorvatska). Moravské stavy poskytly další finance na stavbu Nových Zámků a rozhodly se postavit vlastní vojenskou hotovost 1 000 střelců a 700 jezdců v čele s Bedřichem ze Žerotína. V následujícím roce slavilo českomoravské vojsko úspěch, když vymanilo Komárno z tureckého obležení. Ovšem Turci podporovaní 40 000 Tatary vpadli do Uher s cílem zmocnit se pevnosti Ráb. Vojsko arcivévody Matyáše utrpělo drtivou porážku na Žitném ostrově a posádka Rábu kapitulovala. Roku 1596 se vzdala i pevnost Eger bráněná českomoravským vojskem. Maxmiliánova armáda se spojila se sedmihradským vévodou Zikmundem Báthorym a střetla se s Turky v bitvě u Keresztése, ve které císařská armáda čítající na 50 000 mužů utrpěla další těžkou porážku.
Na Fabriciově mapě Moravy z roku 1569 je turecké nebezpečí zmíněno slovy: "Prosím Boha, aby ji ochránil od turecké moci." O třicet let později - roku 1599 Turci společně s Tatary pronikli poprvé na Moravu. Zpustošili velkou část horních Uher a vnikli Hrozenkovským průsmykem na Valašsko. Poplenili území až po Uherský Brod, kde byli zastaveni moravskou vojenskou hotovostí, jež je zahnala a u Javorníka pobila. Turecká hrozba na čas pominula, zato v Uhrách vypuklo protihabsburské povstání Štěpána Bočkaje.
Mírovým ujednání mezi Bočkajem a Habsburky v roce 1606, zastoupených arcivévodou Matyášem, získal Bočkaj vládu nad Sedmihradskem, v Uhrách posílila moc stavů a byl obnoven úřad palatina. Zajištění náboženské svobody se ale týkalo jen šlechty a měšťanů. Na mírovou smlouvu navazoval i mír ujednaný s Turky. Rudolf II. odmítal smlouvy ratifikovat. Nechtěl přistoupit na požadavek náboženské svobody. Vzrostla tak pozice jeho bratra Matyáše. Nakonec byl s Turky ujednán Žitvatorocký mír na dvacet let. Podrželi si získaná území a dostali odškodnění ve výši 200 000 dukátů.
Roku 1623 sedmihradský vévoda Gábor Bethlen s podporou Turků pronikl opět na Moravu, koncem října obklíčily jeho oddíly Hodonín a dostaly se až ke Znojmu, Brnu a Olomouci. Jinak byl v průběhu třicetileté války ze strany Turků klid. Místo nich drancovali Moravu Švédové. To nejhorší však mělo teprve přijít.
K válce s Turky se začalo schylovat až roku 1663. Moravský zemský sněm byl nucen schválit nebývale vysokou válečnou daň ve výši 473 000 zl. a v následujícím roce dokonce 561 000 zl. (2/9 celkových nákladů českých zemí). Leč marně. Pevnost Nové Zámky pod náporem 40 000 Turků, Tatarů a Kozáků padla a císařský maršál Montecuculi byl nucen ustoupit k Bratislavě, aby ochránil Vídeň. Zhruba desetitisícové vojsko osmanských Turků a jejich spojenců tak mohlo 3. září překročit řeku Váh a přes karpatské průsmyky vpadlo na Moravu. Turci se přehnali krajinou jako ničivá povodeň nechávající za sebou jen spoušť. Moravští stavové postavili na obranu země pěší pluk 1 500 mužů pod vedením Raduita de Souches a svolali zemskou hotovost. Řádné vojsko stačilo sotva na hájení měst a pevností. Zemská hotovost se před Turky rozprchla. Nejvíce škod napáchali Tataři v nížinách jihovýchodní Moravy. Veselí, Strážnice, Hodonín, Lanžhot i Podivín se změnili v trosky. Sedláci z Pouzdřan se postavili na odpor - Turci téměř všechny pobili a městečko vypálili. V Hustopečích padlo 200 lidí a další stovky včetně rychtáře a městské rady byly odvlečeny; polovina města lehla popelem. 5. září pronikli k Židlochovicím. Hradní posádka městys uhájila, avšak Pohořelice, Rajhrad a Měnín byli zpustošeny. Turci tehdy pronikli až k Třebíči a Velkému Meziříčí. Útok trval pouze několik dní a tak armáda nestíhala na rychlé nájezdníky reagovat. Každý prchal na sever do hor, kam se nájezdníci neodvažovali. Kdo nestihl utéci, toho čekal krutý osud. Lidi nad 40 let zmasakrovali, mladé odvlekli do Uher.
Císař vyslal na obranu Moravy 3 000 jezdců, kteří se u Břeclavi spojili s moravským vojskem, jemuž velel generál de Souches. Bohatá kořist brzy přilákala nové nájezdníky. Na konci září proto přišel další vpád. Zemská hotovost bránící průsmyky opět utekla a Tataři poplenili hradišťský kraj. Tentokrát ale čelili spontánní sebeobraně sedláků s šavlemi a kosami, přesto bylo za pouhých 6 dní odvlečeno na 12 000 lidí. Třetí útok Turků v říjnu narazil na statečný leč marný odpor několika set Valachů a zpustošil Klobouky, Vizovice, Vsetín a Valašské Meziříčí. Také Uherský Brod musel čelit už třetímu útoku v řadě. Některé oddíly tureckého vojska pronikly až k Olomouci. Nájezdy v roce 1663 měly strašný dopad na celou jihovýchodní Moravu. Celkové škody na majetku se vyšplhaly do milionů zlatých. K tomu je nutno přičíst desetitisíce odvlečených mužů a žen v produktivním věku. Jen v hradišťském kraji bylo zničeno a spáleno 49 dědin a městeček.
Odvetné tažení na sebe nenechalo dlouho čekat. Císařská armáda a její spojenci shromáždili přes 62 000 vojáků. Roku 1664 vtrhl generál de Souches v čele moravských, českých a pomocných sasko-braniborských vojsk do Uher. Dobyl Nitru a Levici a porazil silný turecký oddíl u Nových Zámků, přičemž osvobodil několik set zajatých Moravanů. Posléze dobyl Parkaň (Štúrovo) a rozložil se s vojskem mezi Komárnem a Novými Zámky, aby ochránil horní Uhry a Moravu. Císařské vojsko generála Montecuccoliho svedlo vítěznou bitvu s dvojnásobnou přesilou Turků u sv. Gottharda při řece Ráb. Poté byli Turci nuceni podepsat 10. srpna mír ve Vašváru. Mír s dvacetiletou platností nepřinesl rakouské straně podstatnější zisk. Turci zůstali pány všech uherských pevností, jichž se za války zmocnili (zejména Nových Zámků). V té době dosáhlo turecké panství největšího rozsahu.
Poslední vážné ohrožení přišlo roku 1683. Dvousettisícová turecká armáda, kterou vedl vezír Kara Mustafa, oblehla Vídeň, hlavní město Svaté říše římské. Metropoli bránila posádka a vojsko Karla Lotrinského o síle 40 000 mužů. Jeho síly ale mohly pouze držet pozice severně od města a bránit úplnému obklíčení. Turecko-tatarské hordy tehdy pronikaly i na Moravu, dostaly se až po Brno a Přerov, kde loupily a drancovaly. Moravští stavové postavili počátkem srpna na obranu země 1 000 dragounů a 2 000 mušketýrů, kteří měli chránit města na východě. Karpatské průsmyky střežili ozbrojení Valaši. Strážnice se s velkými ztrátami ubránila. V Uherském Brodu prolomila jízda nepřítele bránu a město vydrancovala. Tataři se nezastavili se ani před kostelem. Rozbořili oltář a znesvětili ostatky. Podobný osud postihl Klobouky, Vsetín i Frenštát. Zemská hotovost divoké Kuruce zastavila až u Nového Jičína. Obležené Vídni přišel na pomoc polský král Jan Sobieski, jehož armáda procházela od poloviny srpna Moravou. S jeho pomocí byli Turci odraženi. Porážka znamenala počátek konce jejich panství v Uhrách. Zejména dobytí Nových Zámků roku 1685 vyvolalo na Moravě nadšení. Rok poté byl po 145 letech osvobozen Budín. Křesťanská armáda vedená Evženem Savojským zvítězila roku 1697 v bitbě u Zenty, kde Osmané ztratili na 30 000 mužů. Habsburské vojsko se dalo na pochod tureckým územím a nepřítel byl nucen zahájit mírová jednání. V roce 1699 byl podepsán Karlovacký mír, jímž byla ukončena válka mezi Rakouskem a Osmanskou říší. Habsburkové získali zpět východní Uhry, Sedmihradsko, Chorvatsko a značnou část Slavonska. Územního zisku dosáhlo i Polsko a Rusko. Osmanská říše tak definitivně přišla o území ve střední Evropě a od té doby už jen ustupovala.
Zdroj:
ČAPKA, František: Dějiny zemí Koruny české v datech, Praha 1998
KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské, jejich složení, obor působnosti a význam, díl II., Brno 1902
DVOŘÁK, Rudolf: Dějiny Markrabství moravského, stručné vydání, Brno 1906
www.staryhrozenkov.cz
www.blucina.cz
www.staremapy.cz
Informační báze KSB