Jak jsem se stala ekologickým extrémistou.

Před pár lety dostal v restituci nazpět starou cihelnu jeden podnikatel z Brna. Hlína už byla skoro vytěžená, tak přemýšlel jak vydělat jinak, a přišel na geniální věc: má velikou díru v zemi a teplárna se chce zbavit popílku-tak to nacpememe do té díry. Problém byl v tom, že popílek z mosteckého uhlí je nebezpečným odpadem- to vyřešil tak, že z toho vyrobil „materiál pro rekultivaci“ tím, že popílek smíchal a vápenným mlékem a vznikl granulát a tím by jako rekultivoval vytěžený prostor cihelny. Tok peněz: teplárna zaplatí za to, že ji podnikatel zbaví nebezpečného odpadu, podnikatel koupí jen nějaké vápno, stroj na výrobu (bežné stroje např. z nějaké cementárny-je to stavební podnikatel-jednoduché) a vyrobí granulát. Jako majitel vytěženého prostoru jej koupí od své firmy vyrábějící granulát za peníze z dotace na rekultivaci vytěženého hliniště (z krajských dotací). Takže do toho nedá žádné svoje peníze a jen inkasuje.

Teplárna měla zatím úložiště u Bělova (malá vesnička)-tak jsme se na to jeli podívat, jak to vypadá ve skutečnosti (granulát zhutněný válcováním)-podemílá to voda a dělají se v tom jeskyně, které se propadají, válcováním se granulát rozpadne na prach-obrovská prašnost. Rozbory ukázaly obsah nebezpečných látek (theratogenní, radioaktivní, těžké kovy a jiné mlsky, za 20 let ukládání v Bělově tam v každém domě někdo umřel na rakovinu). Fór je v tom, že nebezpečný odpad –popílek- se posuzuje podle jiných kritérií než výrobek-granulát (tam se už ten obsah nebezpečných látek nezkoumá). Úřady posuzovaly od stolu a neviděly skutečnost, že díra se nachází v podstatě ve městě-kousíček od sídliště, nemocnice, školy a ulic rodinných domků (nevylučuji ano kourupci, šlo o miliony) a málem dopustily, aby byli lidi víc než 20 let obtěžováni (a zabíjeni) nebezpečným odpadem, prachem a neustálým provozem těžkých aut navážejících granulát.

Žila jsem pár let v Karviné, tak jsem si uměla to prostředí představit, a to prach z uhla není nic proti tomuto karcinogennímu svinstvu.Tak jsme se dali dohromady –napřed nás pár kamarádek z ulice a pak se k nám přidávali další a další. Zorganizovali jsme podpisovou akci pro městské zastupitelstvo proti povolení k rekultivaci hliniště, založili jsme občanské sdružení kvůli jednání s úřady (Městský úřad, Baňský úřad, Krajký ú.- ŽP, ombudsman, ministerstvo ŽP, kontaktovali jsme např. sdružení Arnika-právní servis, různé odbnorníky kvůli rozborům a posudkům), chodili jsme na každé zasedání zastupitelstva, kde se jednalo o hliništi.Uspořádali jsme výstavu v knihovně, aby lidi byli informovaní, články v novinách….Kontaktovali jsme ČTV a 2x jsme natáčeli pořad Nedej se. Byla to zdržovací taktika a kličkování.Výsledek je ten, že sice se tam zatím žádný svinstvo nenaváží, ale taky jsme nevyhráli, protože popílek skončil v podloží dálnice, která se zrovna stavěla. Výsledky naší několikaleté propagační práce zneužil jeden „mladý a perspektivní“ k politické karieře a lidi z městského ŽP, kteří nám pomáhali, byli propuštěni pro „nadbytečnost“. Musím se přiznat, že jsem se v té době bála, chodila jsem ven jen se svým velkým psem (předchůdcem toho současného), přece jen šlo o móóóc peněz. Tak krásně to měl vymyšlené, tak krásně se na tom mohli napakovat různí úředníci (a po dobu asi 23 let!) a my nespokojení parchanti jsme mu to překazili. A to na městě sliboval, že na tom zrekultivovaném pozemku postaví sportoviště (tenisové kurty pro kámoše). Bojovat s tímto liberálním svinstvem je jak boj proti větrným mlýnům, ale musí se vést, aby člověk měl čisté svědomí, že udělal vše co šlo, i když prohrál.

Pozn. Lidi z Arniky říkali, že v podobných případech-a je jich dost-vyhrávají odpůrci jen ve 2% případů.

Aien