Ahoj Jardo, dík za reakci, rád odpovím jak to vnímám já.

- Koncepce lidskosti v KSB a moje analogie - ano, je to jedno a totéž, jen KSB pojem stát se Člověkem (mimo všeobecný apel na mravnost a typ psychiky) blíže nerozvádí (recepty jak na to) a navíc ho příčinně staví do "budovatelského" kontextu - budovat lepší socio poměry - v mé analogii, budovat lepší podvodní jeviště. To má analogie odmítá s tím, že socio poměry na jevišti se dynamicky samy přizpůsobují kvalitativnímu (morálnímu, vědomostnímu a volnímu) stavu potápěčů, na němž (tom stavu) je ovšem nutno tvrdě pracovat jako na primárním a nelehkém úkolu inkarnace. Svody pokušitele jsou hodně sofistikované.
- Zdůraznění úniku z trenažéru je dané faktem (asi jak pro koho), že opakované nezvládání výuky postupně zhoršuje socio prostředí a tak se zvládnutí učiva se stává víc a víc nedostupné pro víc a víc inkarnovaných potápěčů. Podobně jako v Ježíšově době. Za této situace se trenažér začíná postupně stávat víc vězením než školou a směřuje to k tomu, že bez externí pomoci to už nebude zvládat prakticky nikdo a zaplétání se do pavučin matrixu roste. To je možná i odpověď na tvůj pocit, že bez kolektivní souhry to nepůjde. V tomto smyslu souhlasím, dělba práce je určitě užitečná, ale je potřeba přesně vědět proč se snažíme (kolektivní zvládnutí stále složitějšího učiva/v stále se zhoršujících sociopoměrech) a skutečně se i podělit o kolektivně získané plody svého úsilí. Ale stále u mne platí - primární je zvládnout učivo polygonu, nikoliv budovat/vylepšovat jeho podobu. Ta je funkcí kvality žáků/potápěčů a o svoji podobu se stará sama.
- Tedy v mé analogie neplatí, že by se mise nedala zvládnout individuálně, dala. A současně nevidím pomoc od těch, kteří to už zvládli, jako povinnost. Jejich motivací k pomoci druhým/bližnímu svému není povinnost vůči nim, ale láska k nim.
- Poklad, který si duše nahromadí úspěšným průchodem polygonem, bohužel lze promrhat. V každé inkarnaci/vstupu do polygonu je nezbytné být obezřetný. Had pokušitel/GP nerozlišuje a pokouší každého. A pád z větší výšky bývá o to bolestnější. Nakonec to lze v životě/dějepisu polygonu docela zhusta pozorovat. Jen se umět dívat. Nakonec o prstenu moci se tady taky hovoří stále dokola.
- Nevím jestli pojetí povýšení u Nejvyššího je vhodná představa, spíš jde o to, že láska Nejvyššího je všeobjímající a je jen na nás, jestli se s ní staneme kompatibilní/hodni jí, či nikoliv. A to IMHO nezávisle na třídním kolektivu. Mezi členy kolektivu musí platit (minimálně v pozemském trenažéru) logické or nikoliv and. Kdyby to tak nebylo, Země by už dávno byla víc než přelidněná.
- Na závěr je dobré si promyslet, co může znamenat koncept ztráty osobnosti/individuality/ega - odložení skafandru po výstupu z trenažéru. Tady je totiž evidentní slabina mé analogie. Spočívá v tom, že navádí k představě, že člověk a skafandr si jsou (musí být) tvarově podobní. Ale ono to mezi lidskou bytostí a duší tak není. Lidská bytost v polygonu je tvarově odizolovaná od okolí právě uvězňujícím tělem/skafandrem, ale svobodnou duši je vhodnější si představovat spíš jako plazmatickou beztvarou, libovolně se proměňující inteligenci/vědomí, která svůj tvar získává až dle potřeby při vstupu do toho či onoho k výuce/evoluci zvoleného trenažéru (pozemský/lidský není jediný).

Vše dobré na cestě domů.
P.