Ano, berete-li to jako komplexní téma, tak vlastně víme, že nic nevíme. U jednotlivých frekvencí se to částečně dosledovat dá. Známe třeba Solfeggiovy frekvence používané v léčitelství. Jenže hudba je příliš komplexní a také v podstatě nepřesná. Krom toho hudebním nástrojem vydavaný tón není jedna frekvence, ale obsahuje i vyšší harmonické.

Potom není jen západní hudba, ale třeba hudba indická, která pracuje s pro nás zvyklé na tu západní s nepříjemnými intervaly a narozdíl od západní hudby působí na širší škálu emocí, také má o řád více stupnic a rytmů. Bylo by zajímavé zapátrat i tímto směrem. Teoreticky by ta hudba měla vlastně pocházet od Slovanů.

Ladění bylo různé. Například bachovské se pohybovalo kolem 415 Hz, ale ladilo se i níže kolem 395 Hz... Když připustím, že za tím nestojí prostá potřeba přizpůsobení se technice hry i stavbě nástrojů, potom se ptejme, kdo by měl zájem a proč i v dalších obdobích o změny frekfencí.

Technické vysvětlení mám. Např. barokní orchestry hrající barokní hudbu do dnes ladí níže. To je dáno čistě potřebou pro charakteristický témbr - barvu nástrojů. Podladěný nástroj zní temněji a jemněji zatímco výšše laděný je jasnější a umožňuje více expresivní hru.

Jinými slovy zatímco Handela si v barokním ladění rád poslechnete u Beethovenova houslového koncertu už by to znělo divně a u Paganiniho Capriccia už by se to nedalo poslouchat a hlavně asi ani slušně zahrát. Vyšší ladění bylo potřebné pro složitější rychlejší techniku hry zejména na strunných nástrojích, neboť to více napnutá struna nástroje umožňuje.
Ale i u žesťových nástrojů bylo nakonec vyšší ladění potřebné. "Rozhlasácké áčko" se tomu říká také proto, že tehdejší přenosová a nahrávací technika neumožňovala kvalitní výstup. Jedna z teorií praví, že se na něj přešlo také kvůli žestím v Big bandech. Pusťte si originální nahrávku Glenna Millera a srovnejte s digitálně vyčistěnou a pochopíte o čem mluvím.

Téma je to zajímavé a obsáhlé. Hlavu s laděním až tak nelámu. Upřímně, když za sebou pustíte několik nahrávek v obou (posledních) laděních nejspíš to běžné ucho nerozezná.

Hledejme spíš krásu a možná i Boha v muzice, radujme se z toho, co je člověk schopen vytvořit za nádheru. Poslouchejme co nejvíce tu živou nebo lépe ji sami hrajme.
Komu vyhovuje nižžší ladění a je schopen cítit a prožívat rozdíl, ten ať takovou hudbu hraje i poslouchá. Když už reprodukovanou, tak určitě ne přes počítač z YT, ale z kvalitního pokud možno analogového zdroje. Nejlépe na technice ze sedmdesátých a omdesátých let...

A trochu se omlouvám za OT pod tak krásným článkem:)