To že smysl nějaké akce a její dopad na okolní dění vyjde najevo až po jejím proběhnutí je dost časté, někdy se ten smysl ukáže až po letech.
Právě takto se správně dělá zahraniční politika vůči ne- přátelům.
Moje konání nesmí být čitelné a předvídatelné. Ne-přátelé se musí drbat mezi sebou a ničit se navzájem, jámu do které posléze spadnou si musí sami vykopat a svůj pohřeb sami zaplatit. ,,Kapitalisté nám prodají i provaz, na kterém je nakonec oběsíme." V.I.Lenin
Navíc, i když člověk dojde předem k závěru, že se něco chystá, musí si položit otázku, jestli je pro jemu spřátelenou stranu prospěšné, aby se o tom vědělo dopředu. Pokud si odpovím, že ne, jsem zticha. Upozornit protistranu jenom proto, aby bylo vidět, jak jsem informovaný a předvídavý je nebetyčně hloupé.

Přímočaré a otevřené jednání je možno uplatňovat vůči přátelům.
U ne-přátel to vede buď k úplnému krachu, nebo alespoň ke zpomalení postupu k cíli a ke značnému zvýšení náročnosti na zdroje. Dobře je to vidět u neokonzerv, které vyhlásily otevřeně Plán pro nové americké století, napsali o tom knihy a potom se diví, že ostatní si je přečetli a ti, kteří měli být uplatněním tohoto plánu postiženi, začali přemýšlet, kde by jim do toho mohli hodit vidle. Snažili se tak úspěšně, že celý plán je v troskách.
Původně měla být celá planeta v rukou jednoho centra už v roce 2010.
,,Ňák to nevyšlo, vrchnosti, co?" (Čarodějnice v Princezně ze mlejna 2)