Zkušenosti jsou determinovány nosičem. Nelze smysluplně hovořit o využití zkušeností z existence/pobytu v lidském těle ve strojové existenci/podobě. Pokud neakceptujeme předpoklad, že vědomí/Boží jiskra na své evoluční/reintegrační cestě prochází různými nosiči, nemá valného smyslu toto řešit. Pokud ale tento předpoklad akceptujeme, potom nám z toho nutně vyjde výsledek v podobě závěru, že zkušenosti sbírající vědomí není primárně lidské, obecně musí být apriorně bezforemné, když formu a na ní závislé zkušenosti mu dává až konkrétní vtělení/inkarnace do toho či onoho nosiče. Z toho nám vyplývá fakt, že vědomí musí být schopno existence/života ve třech principiálně různých stavech - v nosič a mimo něj. Třetí stav pak představuje dosažení smyslu sbírání zkušeností v oněch různých nosičích - dosažení reintegrace, návratu a sjednocení (se) v Jednotě. Bylo by IMHO nedoceňováním Boha předpokládat, že Boží jiskra je v možnostech a schopnostech vtělování se nějak limitována.
A jsme zase tam, kde jsme už nejednou skončili - k čemu je vlastně skutečně dobrý/určený lidský život ?
P.