Ahoj Luxi, dík za odpověď, pokusím se ti ji oplatit:)

Možná bychom si měli ujasnit jak chápeme dualitu. Pro mě to znamená pojem snažící se vyjádřit matematicky zákonitou a objektivně snadno pozorovatelnou protichůdnost působení dvou dějů/jevů/procesů/pólů. Matematicky zákonitou v tom smyslu, že úspěch jednoho procesu je matematicky recipročně vyjádřitelným neúspěchem procesu druhého. Neboli jejich energie/síly/náboje/zájmy jdou proti sobě a vytvářejí tak viditelné efekty. Třeba fotbalové utkání, snahy a procesy jednoho (hra) mužstva jdou proti snahám a procesům (hře) druhého mužstva. Ta hra je tak vnějším obrazem duality. Nebo, když už jsme u té fyziky, dva protipóly elektrického obvodu (+ a -) vytvářejí součinností elektrický obvod (hru a hřiště), který lze navenek pozorovat například rozsvícením žárovky. Lze dokonce říct, že praktická funkčnost je důkazem protichůdného působení obou pólů každé dualitní dvojice včetně jejich samotné existence a existence jejich vzájemného kontaktu. Stejně tak to je i s dobrem a zlem. Bojují o prostor na Zemi, úspěch jednoho je recipročním neúspěchem druhého (X=1/Y). Co je žádoucí pro jednoho je nežádoucí pro druhého. Atd. V životě pak je možná ale i varianta, kdy tyto objektivně existující dualitní protipóly mohou pracovat v symbióze, harmonii, mohou prostě spolupracovat. Výsledkem toho je rovnováha, která je i konečným řešením tohoto věčného dilematu. Tedy nikoliv dualitu odmítat, ale zvládnout. Jestli však máš tím optimem na mysli tuto moji rovnováhu, potom se v mnohém shodneme. Čiré Zlo (maximálně možná odchylka/extrém od optima) je potom zkrat a čiré dobro rozpojený okruh (pozor - v obou případech žárovka nesvítí !, proto se v elektrotechnických aplikacích hovoří o správně nastaveném pracovním bodu (uprostřed přenosových charakteristik), coby předpokladu fungování složitějších obvodových řešení/procesů).

Až potud by se dalo říct, že se bavíme pouze o různých interpretacích téhož.

Je tady ale jedna věc, která to komplikuje. Tebou odmítnutý starověký dualismus totiž tvrdí (ano, můžeme to odmítnout jako překonané, ale důkladně zvážit bychom to měli), že první dualitou je rozdělení veškeré reality na část či sféru řekněme Božskou, věčnějsoucí a nestvořenou a na část hmotnou, dočasnou a stvořenou, tedy dvě části s principiálně různou kvalitou. Vše výše popsané pak patří do sféry druhé, stvořené a dočasné. A teď jde o to, že toto starověké pojetí říká, že smyslem a cílem lidské existence je opustit sféru stvořenou a přesunout se do sféry Božské, když dosažení rovnováhy, harmonie (mezi protichůdně působícími silami) ve sféře stvořené (třeba v podobě dosažení sociálních pozemských poměrů v podobě království božího na Zemi) je pouze postupovým cílem. S tím pak ještě souvisí pojetí lidské bytosti coby mix z obou složek - vnitřní Božské podstaty a vnější hmotné formy, když konečným cílem není dosažení hmotné harmonie v hmotné/tělesné/dočasné formě, ale dosažení vlastním úsilím a poznávací prací na sobě samém, tzv. seberealizací, opuštění koloběhu života ve hmotných formách a definitivní přechod do sféry božské (skutečné, nesmrtelné a plně svobodné - tzv.pleroma), bez limitů daných/vnucených vnitřnímu Člověku/Átmanovi/Purušovi/Budhovi/Kristovi hmotnými formami.
Pokud tedy odmítneme dualismus jako celek, vyléváme s vaničkou i dítě vnitřního Člověka a tu část poznání, která je docela zásadní pro možnost uskutečnění výše zmíněné seberealizace. Budovat království nebeské na Zemi je v pořádku (i a možná i zejména s pomocí KSB/DVTR), je žádoucím projevem lidských ctností o seberealizaci usilujících lidí, ale je "jenom" postupovým cílem na cestě k Jednotě, Bohu, Domů. A co nám v tomto návratu Domů, v této seberealizaci brání zejména ? Jsou jím výše popsané dualitní projevy procesů probíhajících v hmotné části reality, když oba dva výše popsané póly/antipody jsou jak personifikovatelné, tak kolektivizovatelné na mnoha/všech úrovních reality. A o tom pak už je politika a i ten parazitující GP, coby extrémní představitel jednoho z objektivně existujících zájmových pólů. Ten, který je uspokojen, když se nám, lidem, seberealizace nedaří a má nás (lidstvo) za snadného hostitele. On je totiž i tím, kdo nás ponouká k boji s ním, čímž si zajišťuje, aby žárovka trvale svítila. Proto starověká tradice i Kristus říkají - nebojujte, raději nastavte i druhou tvář. To není výrazem slabošství, ale vědění, onoho poznání, které je odemykajícím klíčem ke zmíněné seberealizaci.
P.