• KAREL IV. – MÝTUS „OTCE VLASTI“

S touto dobou temna pro český národ je spojena i doba panování Karla IV., kterého většina dnešního českého národa mylně považuje za „jednoho z největších panovníků v českých dějinách“. Jistě by bylo nespravedlivé ignorovat řadu zásluh Karla IV., co se týče do zvelebení české země poté, co se o ně jeho otec Jan prakticky nestaral. Jeho osobní a upřímnou zbožnost nevyjímaje.
Zapomíná se však také na veliká negativa, která Karel IV. způsobil české zemi. Za jeho doby byl český národ tak utlačován německým živlem, jako snad nikdy jindy.

Slova Karla IV., hlásící se k české zemi a k českému národu, měla pouze propagandistický a pragmatický charakter. To vše bylo součástí politiky Karla IV., který měl v úmyslu využít Čechy jako základnu pro svůj rod a pro budování nadnárodní Svaté říše římské s centrem v Praze. To přiznává i český historik Vlastimil Vondruška, kterého nelze podezřívat z nějakého hanobení Karla IV.
https://radiozurnal.rozhlas.cz/vlastimil-vondruska-karel-iv-potreboval-ceske-zeme-jako-zazemi-pro-moc-sveho-6210168

Své také vypovídá skutečnost, že to byl Karel IV., kdo začal vydávat úřední akta v němčině a za celou dobu své vlády nepodepsal jedinou listinu, která by byla psána česky. Karel IV. tak za sebou zanechal rozporuplný odkaz. Nejlepší a nejvýstižnější vyjádření odkazu je takové – Karel IV. zanechal českému národu obdobný odkaz, co židovský král Šalamoun pro Izrael – na jedné straně určité zvelebení země (okázalé navenek), na druhé straně jeho politika ve výsledku vybudovala základy ke zkáze národa.
Pokud by se naplnila vize Karla IV. o nadnárodní římské říši s centrem v Praze, znamenalo by to konec českého národa. Němci aj. cizáci by nás v takovém prostředí snadno převálcovali. O uvíznutí českých zemí v systému pandynastických sňatků, kde se zítra mohl cizinec státi českým králem, ani nemluvě.

Taktéž nelze zapomenout na skutečnost, že to bylo za Karla IV., kdy ohromně vzrostla moc římskokatolické církve v českých zemí. A byl to Karel IV., který pod trestem smrti vydal zákon nařizující poslušnost římské církvi. Za toto mj. byl jeho tajemníkem a osobním přítelem Miličem označen za Antikrista a papežové a preláti za údy tohoto Antikrista. Milič byl následně uvržen do žaláře, kde zemřel. Obdobné označení si Karel vysloužil i od Jana Milíče z Kroměříže. Jak se říká – HLAS LIDU, HLAS BOŽÍ.
To neznamená démonizaci Karla IV., ale znamená to uvědomění si, že jeho politika nebyla pro českou zemi v celé své podstatě dobrá a není ničím hodnou následování.

Někteří odpůrci jistě namítnou – a co teda to označení „Otec vlasti“? To je co? Toto označení obdržel Karel IV. jen tak?
Jak přiznává Vlastimil Vondruška, toto označení „Otec vlasti“ se v té době v západní Evropě zcela běžně pronášelo nad hrobem zesnulých panovníků. Karel IV. nebyl výjimkou. Toto označení v dnešním pojetí dostal později. Ve své době nebyl Karel IV. vnímán českým lidem nijak zvlášť výjimečně. Dnešní pojetí Karla IV. (opět Vlastimil Vondruška) bylo vymyšleno o mnoho století později jezuity, kteří CHTĚLI ZDŮRAZNIT DOBU „PROSPERITY A ROZKVĚTU“ ČESKÝCH ZEMÍ ZA DOB KARLA IV. V KONTRASTU S DOBOU „ÚPADKU“ ZA DOBY HUSITSKÉ.

Zde opět platí smutné – český národ potkal podobný osud, co ruský národ – přijetí vylhané verze své vlastní historie od svých nepřátel.

Nemá smysl dělat si iluze, že by se Karel IV., jeden z nejhorlivějších latiníků a synů Říma, jaký kdy na českém trůně seděl, na místě svého syna Zikmunda Lucemburského v době českého husitského národního odboje a vůči Janu Husovi zachoval jinak. Možná, kdyby na místě Zikmunda Lucemburského vládl jeho otec, bychom dnes Karla IV. brali jako zrádce než za „otce vlasti“. Karel měl velké štěstí, že ho Bůh nepodrobil takové zkoušce.
Mj. naopak v té době na Západě byl označen za „Otce Říše“. Což též vypovídá mnohé.
Ostatně, Karel IV. pokračoval v odcizení se vlastnímu národu (pokud to v jeho případě lze vůbec říci), jako pozdější Přemyslovci před ním. Národní rozkol (odcizení se panovnické dynastie svému lidu) v jeho době nabrala vrcholné podoby. U části Přemyslovců to zašlo dokonce tak daleko, že se od dob prvního krále (již vlastnící dědičný královský titul) Přemysla Otakara I. odmítali přihlásiti k předchozím českým králům a ke svému českému původu – což dal již najevo Václav I., který se označil jako Václav I. (přestože před ním již vládl první kníže s jménem Václav – viz sv. Václav). Střet národa s panovnickou dynastií (která byla ducha německého než slovanského) byl jen otázkou času. Pouze hřích lhostejnosti a pasivity českého národa oddálil tento střet, který se nakonec projevil v době Václava IV. a Zikmunda Lucemburského.

Přemyslovstí a lucemburství tak navždy zůstane symbolem zbabělosti, bezpáteřnosti, odcizení, rozkolu a zrady. Nehodné následování.

Pozn.: V pravoslavném křesťanském pojetí je rozkol vnímán jako jeden z největších hříchů – protože je činěn z egoistických vlastních pyšných důvodů, rozbíjející a narušující mystické společenství lásky, kterým je Církev. Jsem přesvědčen, že to o nic méně platí v případě společenství panovníka a jeho lidu.