2) PADLÝ ZÁPAD – VZESTUP ZLA

Řada lidí si jistě nejednou zamyslela nad tím, kde onen padlý Západ, arogantní, krutý a imperialistický, má původ. Kde se vlastně vzal?
Mnoho lidí se trápilo touto otázkou. Mezi ně patřil i ruský velikán Dostojevský. Dlouho hledal příčinu problémů, utrpení a strastí Západu. A nakonec ji (správně) našel – v ŘÍMSKÉM KATOLICISMU.
https://orthodoxiachristiana.cz/sv-justin-popovic-o-tajemstvi-evropy-cast-1/
https://orthodoxiachristiana.cz/sv-justin-popovic-o-tajemstvi-evropy-cast-2/
https://orthodoxiachristiana.cz/sv-justin-popovic-evropsky-humanismus-a-dogma-o-neomylnosti-papeze/

Proč – mnozí se budou nespokojně ptát – v římském katolictví? Což také katolíci nezvěstují Krista? Ano, zvěstují –odpovídá Dostojevský – ale Krista zdeformovaného, Krista poevropštěného, Krista učiněného podle obrazu a podobenství evropského člověka.
Pád křesťanského Západu nezačal v době věku kulturního liberalismu či západního osvícenství, ale v době před více než tisíci lety – v římské církvi.
Jak se ale mohlo státi, že dávná pravoslavná římská církev, věrná dcera Apoštolské Církve, mohla najednou odpadnou od Apoštolské Kristovy Církve?
Kořeny tohoto pádu lze nalézti v prvním tisíciletí – římská církev patřila mezi nejstarší a nejvýznamnější místní církve ve své době. Žili zde a zemřeli mučednickou smrtí sv. apoštolové Petr a Pavel a tisíce dalších křesťanských mučedníků. Římská církev dala světu i řadu velikých zbožných lidí a světců. A v řadě věcí byla nápomocná Východu v boji proti mnoha heterodoxním učením (např. proti arianismu).
V průběhu času ale řada římských biskupů (později nazýváni papežové) později začala primát cti (římská církev byla jedna z nejstarších místních církví) mylně chápat v mocenském slova smyslu a z chamtivé a mocenské touhy začali usilovati o nadvládu nad celou Církví. A byli tak připraveni učinit i za cenu lží, násilí, přetvářek a klamu. V té době se také proto začaly v Církvi šířit padělky, které měly „dokázat“ papežův mocenský primát nad celou církví. „Konstantinova donace“ byla jedním z mnoha takových padělků.

K tomuto temnému úpadku římské církve významně přispěl i vývoj v západním germánském světě – v době, kdy Karel Veliký, krutý pohan, začal usilovat o obnovení staré římské říše. A vybudoval „Svatou římskou říši“ (která však se skutečnou římskou říší neměla nic společného – skutečná římská říše, v té době již křesťanská, ležela na Východě). Byl to on, kdo měl na svědomí spoustu tisíců slovanských mužů, žen i dětí. A byl to také on, kdo začal vnucovat západní církvi heterodoxní učení Filioque (bludné učení o vycházení Ducha svatého nejen z Otce, ale i ze Syna).
V té době tedy začaly pronikat do západní církve nejrůznější heterodoxní učení (od Filioque přes trojjazyčnou herezi [pilátismus, spočívající v bludné víře, že je dovoleno při bohoslužbách užívati pouze „jazyky Písma“, tj. hebrejštinu, řečtinu a latinu, považované za originální jazyky Písma)], které zapustily jedovaté výhonky, které později západní křesťanství nakonec zahubí.

Ke cti Západu poslouží fakt, že řada pravoslavných křesťanů, včetně papežů, se řadě těmto latinským heterodoxním učením bránila. Západní biskupové za času pontifikátu papeže Martina r. 649 v Lateráně vyznali víru ve Svatou Trojici přesně podle Nicejsko-cařihradského vyznání víry a ztotožnili se i s usnesením 4. všeobecného sněmu o nedotknutelnosti a nezměnitelnosti uvedeného vyznání víry. Papež Agaton ve svém dopise 4. všeobecnému sněmu v tomtéž duchu vyznal víru ve Svatou Trojici.
Papež Lev III. i přes nátlak Karla Velikého Filioque do vyznání víry odmítl vložit a Nikejsko-cařihradské krédo nechal vytesat na dvě desky, které nechal vyvěsit v chrámu sv. Petra v Římě.
Církev poznala tisíce velikých západních pravoslavných světců, kteří učinili mnoho dobra a byli pokornými a věrnými syny apoštolské Církve. Mezi ně patřil mj. i pravoslavný sv. papež Řehoř Veliký, který i potvrdil pravou podstatu Církve (pravdu, kterou římskokatolická církev nerada slyší) – tj., že žádný biskup nemůže samostatně požadovat moc, kterou mají pouze ekumenické sněmy a Církev jako celek. Tak pravil sv. Řehoř Veliký, jeden ze západních církevních otců.
https://pravoslavie.ru/60326.html
…
Pozn.: Právě pro římskokatolickou církev se stali sv. církevní otcové největšími „kacíři“. A na vrcholu těchto „kacířů“ jakožto „arcikacíř“ dlí náš pán Ježíš Kristus, který je největším protikladem římského katolicismu.
…
Jedovaté protikřesťanské kořeny však v římské církvi pevně zapustily kořeny a tak ani přes upřímnou snahu západních pravoslavných křesťanů se nepodařilo římskou církev zachránit. Toto zlo v římské církvi rostlo – veliký koukol v těle Kristovy Církve. V ruku v ruce s tím probíhala rozsáhla romanizace římské církve, která vtiskla římské církvi pohanského římského ducha. To vše současně s latinsko-germánskou snahou o obnovení staré římské říše (pohanského Říma ve skutečnosti). Mocichtivost pozdějších papežů již vykonala své.

Pravoslavná římská církev tak zanikla. A na jejím místě vystoupila z hlubin Pekla římskokatolická církev. Lidská církev, založená na imperialismu, aroganci, lži a násilí. Nikoli společenství lásky (jako pravoslavná katolická apoštolská Církev – mystické Tělo Kristovo), ale nábožensko-světská a mocenská hierarchizovaná organizace, usilující o světovládu (ještě před 2. vatikánským koncilem tyto světovládné plány existovaly v římskokatolické církvi). Papežové odhodili kříž a chopili se meče.
Dostojevský výstižně napsal:

„… Římský katolicismus už není křesťanství … Řím přinesl Krista, který podlehl třetímu ďábelskému pokušení a oznámil světu, že Kristus se bez pozemského království nemůže udržet na zemi. Tím okamžikem katolicismus vyznal Antikrista a zničil celý západní svět.“
…
Soudím, že římské katolictví není dokonce ani víra, nýbrž zřejmé pokračování západního římského impéria a všechno je v něm podřízeno oné myšlence, vírou počínajíc. Papež uchvátil zemi, pozemský trůn a chopil se meče. Od těch dob jde všechno touto cestou, jenže k meči přidali ještě lež, prohnanost, šalbu, fanatismus, pověru a zločin.“
…

Dokonce i na Západě, včetně samotné římskokatolické církve, tuto skutečnost již přiznávají:
„Když se člověk zamyslí nad původem tohoto velkého církevního panství, snadno si uvědomí, že papežství není nic jiného, než duch mrtvého Říma, sedící na jeho hrobě s korunou na hlavě.“ – Anglický historik Thomas Hobbes

„Ne, (katolická) církev nesestoupí do hrobu. Přežije Impérium… Povstane druhé impérium a vládcem tohoto impéria bude Papež – více než to, bude vládcem Evropy. Bude diktovat svá nařízení králům a oni ho budou poslouchat…“ (Andrea Lagarde, Římská církev ve středověku, 1915)

„Je tedy zvláštním skutkem Božské Prozřetelnosti, že při pádu Římské říše a jejím rozdělením na jednotlivá království, římský Pontif, kterého Kristus udělal hlavou a středem celé své církve, získal světskou moc.“ (Papež Pius IX., Apoštolský list Cum Catholica Ecclesia, březen 1860)

„Před dávnými časy, když po zanedbávání západními vládci byl Řím vydán na pospas barbarským hordám, se Římané obrátili o pomoc a ochranu k jedné postavě a požádali ji, aby jim vládla; …a tak … začala neomezená světská moc papežů. Tak, když náměstek Kristův pokorně nastoupil na trůn Césara, převzal žezlo, před nímž se měly po mnoho let sklánět císařové a králové Evropy.“ (The American Catholic Quaterly Review, duben 1911)

Co jiného je římskokatolická církev, než duch pohanského Říma?! Duch Juliána Apostaty, který vstal z mrtvých?! Pohanský Řím sice padnul, ale jeho duch přetrval. Pohanský Řím se vrátil – v podobě římského katolicismu. To, co se nepovedlo Juliánovi Apostatovi, se povedlo římským papežům, kteří se stali císaři nově obnovené pohanské římské říše, která oblékla háv křesťanství. TAK SE NA ZÁPADĚ ZRODILA BABYLONSKÁ NEVĚSTKA V KŘESŤANSKÉM HÁVU. Předchůdce Antikrista dorazil na Západ.

Sv. Konstatin Veliký jest ochráncem pravoslavné apoštolské Církve a křesťanů a zakladatel křesťanské římské říše (později nazvané jako Byzanc). A Julián Apostata je patronem a zakladatelem římskokatolické církve.

PRAVOSLAVNÝ KŘESŤANSKÝ ZÁPAD ZANIKL. A NA JEHO MÍSTO NASTOUPIL POHANSKÝ PADLÝ ZÁPAD – duch pohanského Říma. Impéria, založené na zotročování, vyhlazování a ničení druhých národů. Duch římského katolicismu je duchem Západu a stál v pozadu všech západních impérií – Svaté říše římské, napoleonské Francie, císařského a nacistického Německa i současných impérií v podobě Amerického impéria a Evropské unie (duch Svaté říše římské). A dokud Západ nebude činit pokání a nevrátí se ke svatému pravoslaví (pravé západní kořeny, PRAVÝ ZÁPAD), padlý Západ bude nadále žít. A Západ pak nevyhnutelně směřuje do pekelné temné propasti, ze které není návratu.