Tak takové bylo původní křesťanství. Víra, daná Ježíšem apoštolům a která vydržela do dnešních dnů v pravoslavné Církvi. A to není žádná zásluha člověka či skupiny lidí. To je zásluha Krista, který působí ve své Církvi prostřednictvím Ducha svatého. Díky apoštolské Tradici, díky apoštolské posloupnosti, byla čistota a pravoslavnost křesťanské víry zachována. Tak tomu bylo i na 7. ekumenických sněmech, kde nebylo vymyšleno nic nového, ale v tváří tvář všem heterodoxním učením byla křesťanská víra opět vysvětlena a správně vyložena a její pravověrnost uchována.
A to je naopak důvod, proč všechny ostatní církve, nazývající se křesťanskými, nedokázaly udržet čistotu a dokonalost křesťanské víry. Protože nebyly založeny na Kristu, ale na člověku – ať už to byla římskokatolická církev (utvořící se ze zničené pravoslavné římské církve) založená na papeži (která sice formálně apoštolskou Tradici uznává, ale svými skutky ji popírá) či protestanské církve, založené různými lidskými zakladateli.
Jedině pravoslavná Církev, která byla založena Ježíšem Kristem před téměř 2000 lety, to díky Duchu svatému, přebývajícího v Církvi, dokázala.
Každý čestný nezávislý pozorovatel, který porovnal duchovní život a víru prvotní Církve se všemi známými církvemi, kteří se k ní hlásí, uznal, že jediná, jejíž duchovní život a charakter jí odpovídá, je pravoslavná Církev. Že pravoslavné křesťanství je to dávné prvotní křesťanství. A že římský katolicismus a protestantismus (po důkladném prostudování charakteru a podstaty jejich víry či náboženství), ač zachovaly střípky a části původní křesťanské víry, s prvotním křesťanstvím v celé jeho podobě nemají nic společného. Taková je realita.
Abych to ukázal na jednom známém příkladě (konkrétně v případě římského katolicismu), ukažme si to na jednom z hlavních základů římskokatolické církve – a to autoritářském absolutismu a neomylnosti papeže.
Římský katolicismus hlásá mocenský primát papeže nad celou Církví. Církvi bylo něco takového vždy v cizí – věc v 1. tisíciletí zcela neznámá. Křesťanská Církev sice uznávala primát římské církve, který ale znamenal primát cti ve smyslu míry projevované úcty vůči papeži, založené na zbožnosti římské církve a vzájemné bratrské lásce, nikoli však ve smyslu mocenského postavení. To není můj výmysl či spekulace. To je založené na historických faktech a skutečnostech ze života tehdejší Církve.
Svatí církevní otcové (jak východní, tak i západní) jsou toho jedním z řady důkazů. Podívejme se např. na blaženého Augustýna (tolik oblíbeného na Západě do dnešních dnů) – co nám tento západní církevní otec říká ohledně známé části evangelia (označováno na Západě jako jedno z „petrovských míst“, kde se římskokatolická církev snaží v protestantském duchu najít to, co by „potvrdilo“ papežský absolutismus v Církvi):

"Všichni byli otázáni a jediný Petr odpovídá: ´Ty jsi Kristus.´ Je mu řečeno: "Tobě dám klíče od Království nebeského", jakoby on jediný dostal moc svazovat a rozvazovat. On sám však vyznal Krista jménem celé církve, jakoby zosobňoval její jednotu, a bylo mu řečeno: "Dávám ti to, co je dáváno všem." "Když se Kristus obrací k jednomu, ukazuje tím nezbytnost jednoty... Opravdu však Petr dostal klíče, a Pavel ne? Petr ano, a Jan a Jakub a ostatní apoštolové ne? Což nejsou tyto klíče v celé církvi, tam, kde se každodenně odpouštějí hříchy? Protože tedy vnitřním významem této události je, že Petr zosobnil církev, je mu dáno to, co celé církvi." A ještě: "Ty jsi Petr," řekl Pán (změnil mu jméno ze Šimona na Petra, tj. Kámen či Skála), "a na tomto kameni, který jsi poznal, když jsi řekl: ´Ty jsi Kristus, Syn Boha živého´, založím svou církev, tj. na Mně samotném, Synu Boha živého, zbuduji svou církev. Na Mně, ne na tobě."

Obdobné vyjádření a ducha nalezneme i u sv. Cypriána Kartáginského, Órigena, bl. Jeronýma, sv. Ambrože, sv. Basila Velikého atd.
A Církev vždy se stavěla proti jakékoli snaze o nastolení univerzálního biskupa, panujícího nad celou Církví. Např. když se papež Viktor I. (189-198) pokusil násilím vnutit ostatním místním církvím římský způsob svěcení Pašije, setkal se v Církvi s ohromným odporem. Odsouzení se dočkal i od významných církevních otců (např. ze strany sv. Polykarpa, sv. Ireneje Lyonského atd.).
Jednota Církve nebyla založena na papeži, nýbrž na jednotě episkopátu. Na jednotě biskupů, spolupracujících ve vzájemné bratrské lásce jako rovný s rovným. Jednota založená ne na člověku, ale na Duchu svatém, působícím v Církvi. Duch, který na míle byl a jest vzdálený duchu a praktikám římského katolicismu, jemuž je vlastní totalitní autoritářský duch. Čímž se dostáváme i k otázce jednoho z důležitých pojmů, který je přirozeně a živě vlastní pravoslavné Církvi. A tj. pojem „katolický“ (od slova „katolicita“). Co ten pojem vlastně znamená?