Vytvoření nějaké teze, tedy zobecňující myšlenky nebo postupu, která by měla mít univerzální platnost v daném definičním oboru (např. zpracovaný návrh zákona předložený do sněmovny po schválení vládou) by mělo předcházet sbírání vstupních dat, sledování dějů a zákonitostí.
Analýzou, čili rozborem a hledáním společných prvků a principů z konkrétně vypozorovaných zjištění, by měly být tyto nalezeny, a následně by z nich pomocí syntézy měly být vytvořeny obecné principy, platné pro dění v daném definičním oboru. To máme tu tezi. Podmiňovací způsob užívám proto, že výše popsané se lépe řekne než udělá, zejména u nějakého komplexnějšího problému, ve kterém se nedá rychle zorientovat.
Antiteze vzniká stejným postupem prováděným jinými lidmi, většinou i z jiných hledisek a slouží jako kontrolní mechanismus správnosti teze, kdy se obě položí vedle sebe začne se posuzovat na konkrétních případech i v obecné rovině, která z nich lépe a komplexněji popisuje předmětný děj nebo jev.
Buď se posouzení může provést další skupinou odborníků (superposudek) nebo diskuzí zástupců obou tezí u jednoho stolu, kde se snaží logicky obhájit výsledek svojí práce, přičemž se diskuze zpravidla účastní (aktivně nebo pasivně jako pozorovatel) nějaký superarbitr, který vyhodnotí výsledek, pokud se účastníci diskuze neshodnou.
Výsledkem může být buď přijetí jedné ze dvou tezí, pokud byla její platnost obhájena a platnost druhé teze byla vyvrácena nebo zásadním způsobem zpochybněna. Anebo vznikne nová teze složením (syntézou) prvků z obou původně posuzovaných tezí, případně doplněných novými aspekty vzešlými z diskuze.

Výše popsaný postup funguje a dává dobré výsledky, pokud jsou zpracovatelé obou tezí fundovanými odborníky a jsou schopni uznat, že ten druhý má pravdu, nebo že našel lepší řešení. A pokud mají všichni zúčastnění zájem to nejlepší řešení nebo vysvětlení nalézt. Pokud si jedna strana nebo obě hájí to svoje a neakceptují platné argumenty druhé strany, případně je odmítá přijmout, protože jejich závažnost nechápe, tak se z diskuze stává pouze rétorické cvičení a výsledek je spíše podle toho, kdo koho uhádá a ukřičí. Nebo se nedohodnou vůbec a musí se začít nanovo.

Teorie her se uplatní spíše tam, kde chceme z nějakého důvodu prosadit pro nás výhodné řešení (výhodný výsledek hry - výhru) a to i přesto, že se nejedná o řešení objektivně nejsprávnější.
Anebo tam, kde se jedná o souboj teze a antiteze dvou zjevně antagonistických skupin nehledících příliš na následky pro druhou stranu.

Vytváření a přijímání nových zákonů je jenom jednou z mnoha podob uplatňování popsaného principu a zrovna na tomto příkladu lze dobře ukázat všechny úskalí praktické realizace, protože ten férový úmysl a odhodlání najít nejkomplexnější řešení je často zastíněn partikulárními zájmy lidí a skupin podílejících se na zpracování návrhu a na jeho schvalování. A taky nekompetentností většiny schvalujících, kteří se v dané problematice orientují povrchně nebo vůbec a jejich hlas má stejnou váhu jako hlas poslance, který do toho vidí.
Mirek Topolánek si kdysi posteskl, že ČEZ má víc poslanců než ODS. Podobný případ byl a je i Andrej Babiš s jeho cinknutými dotačními projekty (biolíh apod.) Z takového procesu navrhování a schvalování potom vycházejí různé úmyslné i neúmyslné paskvily, na které potom nadáváme.

Nemyslím si, že by výše popsané bylo nějakou skrytou informací, naopak je to všeobecně známo, podle mě se (j)elity ovládající davo-elitu spíše snaží, aby běžní lidé nedokázali takhle komplexně uvažovat a vyhodnocovat informace, proto nesmyslná debilizace obecného vzdělávacího procesu a šíření obrovského množství nevýznamných informací a cílených InFormací aby se v tom běžný člověk, který nemá čas možnosti a znalosti v celkové situaci nevyznal a mohl být dezinformován a indoktrinován podle potřeby.
O tom by se dala napsat kniha.