Všechno však může vydat zcela jinak, zaměníme-li materialistickou perspektivu za perspektivu duchovní. Tj. budeme-li brát život na Zemi za něco jako materialistické vyhnanství, potom čím kratší dobu tady pobudeme, tím lépe (první tady budou poslední tam), protože tím delší dobu můžeme žít tam. To je ovšem v přímé negaci ke KOBáckému axiomu ohledně budování království Božímu na Zemi, takže to tady asi nemůže být akceptováno ani jako teze do diskuse. Takže raději píšu jen jako hypotetickou možnost.
Jako akceptovatelný kompromis by bylo možné uvažovat o tom, že i když tady na Zemi žijeme (coby duchovní duše) v exilu materialistických poměrů, přece jen to má svůj důvod a proto bychom se i v těchto neutěšených poměrech měli snažit o to, žít lidsky důstojným životem. S vědomí toho, že existují obousměrné zpětné vazby či podmíněnosti mezi materiálním a duchovním životem respektive tím, kde aktuálně máme vázáno své vědomí a tomu podmíněně i přiřazenu individuální životní formu.