Ale já to chápu. :-)
Jen si nejspíš neuvědomuju, že po svých "zkušenostech" na toto téma asi podvědomě nasazuju tón, který se ostatních dotýká.
Ono mi opravdu nejde o nic jiného, než abych polemizovala a upozornila na pasáže, o kterých mám informace jiné - nebo na zdroje, kde je třeba být nanejvýš opatrný (protože jsou tzv. "grantové", ponejvíc na anglickou nebo americkou "objednávku").
Sama jsem přečetla hodně protikladných názorů a snažila se v tom vyznat. Ono to není ani jednoduché se "vyznat". V některých materiálech je "cítit" právě to legionářské "blahořečení" (a to spíš v materiálech starších, prvorepublikových), v jiných zas (zvláště v současných) na sto honů páchne snaha o úplné zavržení, vykreslení obrázku "lapků a vrahů".
Hodně mi pomohlo v orientaci odpovědět si na otázku, proč se vůbec bojů na ruské straně účastnili (od samého počátku války) - a to je pro mě základ. Nelze naše legie (tehdy se jim říkalo interbrigadisti) v zahraničí (tím nemyslím jen v Rusku) hodnotit dnešníma očima, kdy tento druh vojáka je již žoldákem, bojujícím za kohokoliv pro svou výplatu. Oni bojovali proti R-U a Německu, které se dost nepříjemně na našich lidech "podepsaly". Někde se i dočteš, že ta nenávist byla snad až "patologická" - a já se nedivím, po tolika letech ústrků a ponížení.
Takže TOTO bylo hnacím motorem našich mužstev, bojujících v 1.válce v cizích armádách. My žádnou svou neměli a o nějakém svém státě jsme při začátku války mohli jen snít.
Měli jsme naše lidi v italské, francouzské i americké armádě (tam jich bylo cca 42 000 - obdivuhodné číslo, když v ruských bylo cca 65 000 mužů). To nebyla touha "krást a vraždit" - to naopak byla touha "vypořádat se s nenáviděným otrokářem". A pravda je, že když do cizích armád vstupovali, nemohli vědět, jak ta válka dopadne. Taky mohlo R-U s Německem vyhrát - a ti všichni by zaplatili životem (jako legionáři, co do zajetí padli). A první válka - ta si v krutostech ničím nezadala s tou druhou, možná byla i šílenější a hrůznější právě díky "novým technologiím vraždění", na které mnoho vojáků nebylo připraveno. Navíc - naše v cizích armádách povětšinou nasazovali do první linie, aby "šetřili své"...

Proto - já osobně - posuzuju naše legionáře (na všech možných frontách 1.války) jako muže, kteří doopravdy milovali svou vlast a byli ochotní za ní umřít. Nám se to dneska asi těžko chápe...

Nikdo se o ně nezajímal do té doby, dokud nezačali vítězit a to i tam, kde "domácí" vojáci utíkali. V r. 1915 u Arrasu - v marocké divizi - rota Nazdar zůstala úplně osamocená a přesto udělala čtyřkilometrový průlom do "nepřemožitelné" německé obrany.
Podobné to bylo u Zborova, kdy již někteří ruští vojáci - "poblázněnci Internacionálou" - odmítli bojovat a našim nadávali do zrádců za to, že "vraždí soudruhy". Naši se probojovali přes 4 vojenské pozice.
A když se díky "revolučním" zmatkům na Východě (do toho se taky zapletly nacionalistické "zájmy" Ukrajiny) ukazovalo, že naši jsou v té části bojů jediná disciplinovaná vojenská síla, pak si teprve "mocnosti všimly" - že by se toho mohlo "nějak" využít - a to zvláště v situaci, kdy jsme si tolik přáli mít po staletích vlastní stát.

A ke "zlatu" - snad už naposledy, protože toto je skutečně "věc", kde jedni tvrdí to a druzí ono, důkazy ovšem oběma stranám chybí.
Anglosaská povaha je taková, že nic nedá zadarmo.
Byli jsme pod drobnohledem a dozorem "mocností" a neprošlo by, abychom si odvezli sami byť jen část pokladu. I kdybychom ten poklad potřebovali pro svůj nový stát, pak by nám z něj část půjčili - ale museli bychom to splatit a velmi pravděpodobně i s úroky.
Takže - je velmi pravděpodobné, že poklad skončil v nějakých bankách "mocností", odkud jsme pak dostali úvěr... Ale je velmi nepravděpodobné (z mého hlediska nemožné), abychom si zbytek pokladu ponechali.
A to, že možná někomu z našich zůstalo pár cihliček "za nehty" a ty pak proměnil v (Legio)bance za peníze (protože domů je lodí určitě nevezl - mohli mít zavazadla snad jen do 25kg)?
Možná... ve válce se stávají i takové "věci"...