Co se týče radiace, čekalo na posádku několik nebezpečí:
- průlet radiačími pásy
- let ve vesmíru mimo jejich ochranu
- pobyt na povrchu Měsíce a pobyt mimo kabinu


Průlet pásy se řešil jejich částečným obletem, rychlým průletem a stíněním kabiny hliníkem. K Měsíci se létalo vesměs po drahách se sklonem kolem 30° od rovníku, takže nejhorší část rovníkové koncentrace protonů lodě míjely. Lodě odlétaly léměř 2. kosmickou rychlostí, takže průlet okraji pásů se počítal jen na desítky minut až hodiny. Ochrana pomocí několika mm hliníku, plastů a paliva snížila dávky na přijatelnou úroveň, srovnatelnou s několikaměsíčním pobytem na Jáchymovsku. Podobně i při návratu.

Průlet kosmickým prostorem znamená i pod vrstvami hliníku sice radiaci o velikosti mnoha desetinásobků pozemské zátěže, ale pořád dost hluboko pod tím, co by během dvou týdnů znamenalo prokazatelné nebezpečí.

Na povrchu Měsíce sice působí radiace povrchu, ale ta je menší, než to, že kosmická radiace proudí už jen svrchu. Takže celková zátěž i ve skafandrech pořád není za několik hodin příliš velká.
----

Co se týče nebezpečného jevu, tak tím jsou koronarni ejekce sluneční hmoty. Pokud by něco takového nastalo a ta ejekce by trefila oblast Země-Měsíc, tak by asi bylo po nich. O tomhle nebezpečí se vědělo a všichni to brali jako riziko projektu. Slabou ochranu po cestě tam by jim mohlo poskytnout palivo (desítky tun lehkých prvků, které mohli natočit ke Slunci), ale asi sotva by to stačilo. Po cestě zpátky už bylo Apollo prakticky bez paliva.

Tohle nebezpečí je také obrovským (v řádu přibližně promile až procent) rizikem pro měsíční základny i pro let na Mars. Na měsíci lze základnu zakopat, po cestě na Mars se tomu lze bránit jen těžko.