Já se neurážím, ptal jsem se jen po meritu věci.
Jak funguje přenosová funkce mezi okolím a DNK? Dobře. Pomiňme otázku, kde se vzal samotný mechanismus kódování do DNK a předpokládejme, že máme nějakou biologickou entitu (fauna, flora, jedno, mnohobuněčnou, to je jedno) jejíž vlastnosti jsou dány jejím DNK.
DNK této konkrétní entity je v dynamické rovnováze s okolním i vnitřním prostředím, tj. není tu žádný tlak na změny, prostě se má dobře tak, jak je a může se množit bez problémů. Logicky bude mít v tomto prostředí problém spíše nějaká část mutací, vznikajících v procesu množení, které v rovnováze s prostředím nebudou, tudíž budou mít množení ztíženo nebo znemožněno. Ale i tak bude vznikat a udrží se určitá genová variabilita, protože není řečeno, že jen jedna kombinace genů prosperuje v daném prostředí dobře. Nazvěme množinu genových kombinací patřící k prosperující částí jako A a těch přežívajících ale ne dobře prosperujících B.
Pak je jeden nebo několik parametrů radikálně změní. Tak radikálně, že pro většinu jedinců dané entity (s genotypem A) to nebude k přežití, ale určité menšinové mutace (podmnožina genotypu B) to dokáží. Logicky původní entita vymře a z menšinové mutace se stane pozměněná entita. Může být i k nerozeznání podobná, ale rozdíl tu bude. Nebude to nejspíše celá množina entity s genotypem B, ale jen nějaká její podmonožina, označmě ji třeba C.
A jsme u té přenosové funkce. Změna prostředí způsobila, že u dané entity, která měla převládající genotyp A je najednou převládající genotyp C. Nemusím říkat, že viditelné změny nastanou až po mnoha dostatečně radikálních změnách okolního prostředí, řekněme v řádu tísíců.