Správně zužitkovává možnost, že může levně produkovat energii. O tomhle jsem v souvislosti s energo-standartu přemýšlel, co když začnu vyrábět energii. Stejně jako zde v příkladu na Islandu je to limitováno potřebou surového hliníku (nebo pokud distribuuji energii pro kolik najdu odběr) a za jakou cenu lze hliník (odběr) prodat . Země s převahou těžkého průmyslu podle energo-standartu jsou silnější a i logicky mají silnější výrobu, protože těžký průmysl je na začátku procesu, kdyby zkolaboval tak na to doplatí všichni a pro realizaci vyžaduje velké investice, to znamená, že síla je odpovídající. Zůstává to však vyvážené, každá země se může rozhodnout kolik bude mít vlastního těžkého průmyslu a kolik bude dovážet. U Islandu pak je otázka kolik z prodaného zůstane doma nebo jde investorům a kolik toho je (protože ceny neřídí trh nebo energostandart, ale lidé, kteří často spekulují a podvádějí).

Vše se odvíjí od užitečnosti, kolik energie kterou někam vložím je možné prodat. Energo-standart řeší evidenci a tím odstranění spekulací, ale řízení výroby co se má vyrábět je jiná věc.

Spotřeba energie poměřuje schopnost krajiny něco vyrobit (energeticky zhodnotit - transformovat). Nicméně mohou být místa se slabou schopností něco vyrobit, ale přitom bohaté například díky turismu, ale ty vlastně pak nepotřebují vlastní nezávislou měnu (jejich bohatství závisí na bohatství ostatních, které smění za odpočinek, který je energeticky nenáročný).