Rusko bylo a je vždy v prvé řadě Rusko, nezávisle na aktuální formě státnosti. Regionální civilizace, jejíž hranice převážně spadají se státními. Stalin byl větší Rus než většina etnických Rusů té doby. Ruská civilizace naopak komunistickou myšlenku přijala, neboť odpovídala představám o spravedlivém uspořádáni společnosti. Sežvýkala a vyplivla jen marxistickou a trockistickou protilidskou komponentu. Za Stalina bylo Rusko poprvé za posledních tisíc let konceptuálně samostatné, z čehož vždy v prvé řadě plyne jakákoliv suverenity, reálné výsledky to ilustrují. Entuziasmus byl skutečný, nikoliv hraný. Pokud vynecháme občanskou válku, všemi formami státní represe dohromady bylo postiženo jen 2-3 procent obyvatel, zde jsou i případy, u nichž to bylo opodstatněné. V roce 37 byl průzkum, zda běžní lidé teskní po carském Rusku, 97 procent nikoliv. To dokládá i tehjdeší písemná a umělecká tvorba, filmy, vzpomínky. Tesknila jen část bývalé "elity", která ale ani tak netesknila po carismu, jako po svém spotřebitelském statusu.

Pro pád carského ruska byly objektivní důvody, v první řadě dlouhodobě se zhoršující a neřešená zdegenerovanost "elit", až na výjimky. Zahraniční kapitál, zednáři a židé měli svou roli (využili objektivní situaci ve svůj prospěch), největší podíl na vytvoření podmínek revoluční situace měl Alexandr III. a Nikolaj II.
Termín "židobolševik" je oxymoron, například jako "suchá voda".
Židé jsou jedna věc, bolševici druhá, židé byli vždy menševiky, až na malé výjimky jako například Kaganovič.