Na začátek snad jen vzpomínka na časy, které nebyly prozaické tím, že naše dětské duše vše viděly z dětského zidealizovaného pohledu, ale tím jak plynuly.

Rodiče či prarodiče neměli strach pustit nás ven, a to třeba na celý den. Z jediného důvodu, věděli, že víme co můžeme a co nemůžeme, protože nás to naučili. Takže ráno jsme vzali kola a vrátili se až večer. Nikoho z nás ani nenapadlo přemýšlet, jestli rodiče toho druhého mají více peněz než naši rodiče. Jestli má někdo lepší kolo než druhý, jestli má někdo kopačák a ten druhý ne. A ač z dnešního pohledu velmi nesourodá skupina dětí (prázdniny na vesnici, takže jak domácí, tak ti co byli na prázdninách u prarodičů), byli jsme schopni spolu strávit celé prázdniny, a to tak, že na to vzpomínáme do dnes.

V průběhu školního roku se chodilo pěšky do školy (cca 3 km). Opět platilo, že rodiče neměli problém nás ráno pustit pěšky, přes půl města. Za celou dobu školní docházky jsem nezažil situaci, ve které bych se cítil ohrožen při cestě do školy. Dneska naprosto nemyslitelné.

Tím, jak jsme měli všichni téměř to samé (rifle Prekon, manšestrové kalhoty a košile, sem tam triko) nemuseli jsme uvažovat nad tím, jak získat to, co měl někdo jiný a co pro to udělat.

Přítomnost představuje protipól k našim zážitkům z dětství.

Antagonismy ze shora popsaného vycházejí z faktu, co je vlastně současné společenské zřízení zač.

1. Postupná privatizace všeho a za každou cenu, která má generovat zisky z daní a odvodů pro stát (v současnosti je zářným příkladem zdravotnictví) a zároveň zvyšování sankčních prostředků proti podnikatelským subjektům.

2. Nejinak je tomu u dětí. Např. pěstounské rodiny jsou více než slušný byznys, na který jsou "jak jinak" navázány neziskovky. Každý pěstoun má ročně předepsaný počet hodin školení, přičemž jestli mne paměť neklame za jednu pěstounskou rodinu má školitel 48.000,-Kč za rok.

3. Příklad uvedený v bodu 2 zcela jednoduše ukazuje, proč se některé věci dějí. Fungovala-li by rodina normálně, nebylo by zapotřebí pěstounů v takovém množství, kolik jich dnes je. Nefungoval by pěstounský byznys v míře, v jaké dneska kvete a míra oběhu peněz by se musela kumulovat v jiném prostředí, kde by však nebylo tolik bezbranných a snadno zneužitelných jednotlivců (dětí).

4. Ať chceme nebo ne, děti jsou vynikající konečný spotřebitel. Jen málokdo z nás nepodlehne a nekoupí to, co si přejí. Stačí se podívat na reklamy, jakým způsobem jsou cíleny na nejmenší.

5. Nelze zapomenout, že nám vládnou "sociální inženýři", kterým jsou naše emoce a city naprosto lhostejné, protože jejich jediným zájmem je udržet nad vodou stát, prostřednictvím kterého vykonávají svou moc. V současnosti většinu peněz na udržení životnosti tohoto systému tahají z kapes obyčejných lidí (formou různých poplatků, regulačních her a jiných nástrojů, třeba ekologické daně u aut, zvyšováním cen za vystavení dokladů atd.)

6. V konečném důsledku zde na sebe naráží dvě koncepce, které jsou naprosto nekompaktibilní. Touha jednotlivce prožít svůj život, aby alespoň zčásti naplňoval jeho představy o naplnění smyslu a systém, který jednotlivce potřebuje pouze k sypání peněz do kasičky. Systém udělá vše proto, aby byl dosažen jeho účel a k tomu potřebuje tvárného jednotlivce jež má ze systému strach a se kterým může pracovat až do jeho smrti.

Kde jinde začít než u dětí!