To je určitě OK, když už o engramu víš, ale co je na engramech asi největší záludnost je fakt toho, že si jedinec a) neuvědomuje jejich přítomnost ve své psychice, b) algoritmus jejich nežádoucího uplatňování se v běžném životě (vztah mezi minulými a současnými procesy), c) v důsledku výše uvedených nevědomostí se pak ani není schopen bránit průniku dalších engramů do své psychiky, čímž se uzavírá infernální samosvorný/kladně zpětnovazební kruh, ze kterého vůbec není jednoduché se vymotat. Jedinec pak nerozumí ani sám sobě, svým psychosomatickým reakcím, natož druhým. Tito lidé pak ohledně toho, jak z toho ven (když se vůbec dostanou na úroveň uvědomění si toho, že něco s nimi - a ne s okolím, sic! - fakt není v pořádku), většinou nechtějí slyšet žádnou teorii a pídí se výhradně po praktických receptech, jak si pomoci. Dlužno potom dodat, že odhlédneme-li od (diskutabilní) filosoficko-teoretické nadstavby Dianetiky, faktem zůstává, že terapie, kterou nabízí má výsledky v tom smyslu, že terapii se podrobující pacienti se reálně zbavují těchto ingramů a jejich život se stává svobodnější. Nakonec na tomto principu dnes funguje spousta poradců jen své služby nabízejí pod marketingovou hlavičkou všelijakých regresí, i když je jasné, že regrese a dianetická terapie jsou dvě různé (byť v některých aspektech podobné) věci.
Čili - při vědomí toho, že světonázorově vychází dianetika z představ o životě, člověku a jeho psychice z před cca 50 let (viz. např. analogové metafory, když dnes by se daly s větší přesností používat metafory digitální), zatím nevidím na dianetické terapii, coby reálně fungujícímu a pacientům pomáhajícímu nástroji, důvod k zásadním výhradám (nemluvím o scientologii, to už je zas něco jiného, samozřejmě že světonázor/morálka auditora je velmi důležitý).
P.
ps. A nezapomeňme zmínit, že Hubbardovy poznatky jsou podloženy skutečným praktickým výzkumem, takže na ně lze praxi, coby kritérium pravdivosti, zajisté uplatnit.