Když jsme se před 5 lety přestěhovaly z města na venkov, navštívil jsem místní hřbitůvek. Tam, mezi vyšperkovanými hroby, byl jeden hrozně zanedbaný. Nikdo se o něj nestaral, ani výbor. Ani jména tam nebyla, jen sdělení, že jsou to vojáci Rudé armády, kteří padli při osvobozování vsi.
Přivedl jsem tam svoje holky a řekl jím, že ten hrobeček bude náš. Že ti vojáci, kromě nás zde nikoho nemají. Že také nevím, kde je hrob mého děda (je dosud nezvěstný). Ale určitě dobří lidé se o něj starají. A že takhle to lidé dělají - oni se starají o našeho dědu, my se postaráme o jejích.
Dáli jsme hrob do pořádku, holky tam každou chvíli nosí kytky a svíčky. A potom jednoho dne mi řekly, že někdo tam začal dávat kytky také....
Stačí začít. Sám u sebe, jiní se přidají.