Ano, na mnohotvárnost bludných stereotypů v hlavách lidí je určitě možno se dívat jako na vážnou překážku. Jenže. Má analogie mezi databází a tělem implikuje jeden systémový závěr. Obojí jsou pouze technickými účelovými prostředky kohosi - jakéhosi zatím líže nespecifikovaného uživatele. Kdo je uživatel databáze jménem tělo, když uživatel počítačové databáze je toto tělo ? A co z toho vyplývá vzhledem ke snaze odpovědět na Vaši otázku ? Uživatelem těla je zajisté to (ten), co (koho) můžeme pojmenovat jako duše. Pojďme dál a ptejme se - jak může způsobit zhroucení počítačové databáze i zhroucení uživatele ? Přímo (na systémové - matriční úrovni nul a jedniček) nijak, může ale zapůsobit nepřímo, reflexivní, "interdimenzionální - mezimatriční" přenos do mysli uživatele, který v důsledku této ztráty se sám rozhodne projektovat její důsledky do vlastní reality (matrice) a v ní utrpět (si způsobit) škodu. Analogicky stejně to bude v relaci o level výš, tedy tělo-duše. Zhroucení (stereotypy přetížené mysli) těla nemůže zapříčinit přímou škodu duši, pouze zprostředkovanou. Analogicky k tomu, že počítačová databáze je vůči uživateli sedícímu za klávesnicí pouze virtuální strukturou, je i tělo, vůči za myslí sedící duší, pouze virtuální strukturou. V tomto smyslu se tedy jedná o reality dimenzionálně se míjející, přesto existující ve vzájemném vztahu - interakci podmíněně schopné přenášet/blokovat mezi sebou energetické souvztažnosti (infarkt člověka zapříčiněný deletem nezálohované databáze "životního" významu).
Vaše otázka se nám tedy transformuje do otázky - jak zabránit stereotypy zaneřáděným myslím, aby se nedostaly do takových souvztažností (sebestředných závislostí), které by v případě (málo pravděpodobném, přesto přece jen možném) plošného zhroucení pozemského realitního matrixu, neznamenaly jejich přenos do matrixu lidských duší, aby ty tam z toho "nedostaly infarkt". Podaří-li by se totiž udržet tuto interakci v dostatečně nadhledovém stavu, smrt člověka neznamená újmu na duši. Ale jak víme náš matrix - naše realita zná pojem zatracení či ztráty duše jako věc navýsost povážlivou, kterou lze zapříčinit jednáním její virtuální struktury - těla. Takže pozor.
Nad touto otázkou přemýšlím v souvislostí se snahou namodelovat si algoritmus zákona času v analogických (energeticky souvztažných) matrixech tělo-duše. Objektivně účinkující zákon času (zdroj našeho optimismu) je totiž zjevně nutno chápat jako jakousi (pro mně zatím blíže nespecifikovanou) systémovou událost (event), se systémovými, simultánně se projevujícími důsledky pro vícero matrixů. Ale restart to není. Co je tedy možnou analogií k zákonu času ve světě počítačů ve smyslu - spaste duši ?
P.