K těm 2000 letům a kvalitě řízení mám jednu základní výhradu. Ta spočívá v tom, že se zde naprosto přehlíží (alespoň já jsem nepostřehl opak) různý psychologický profil ovládaného člověka jako takového, který se v důsledku vývoje lidského vědomí objektivně emancipačně posunuje od kolektivního sebevnímání k sebevnímání individuálnímu. Tento vývoj šel (a půjde dál - kam asi?) od kolektivní sebeidentifikace se svým rodným klanem, kulturní oblastí, atd. k sebeidentifikaci osobní. Prostě my (ne já) jsme Sparta - a tak každý Sparťan byl víc sparťan než Pepa Sparťanský, je-li mi rozuměno (kdo neskáče není sparťan, Apač, Komanč ...). Každý jevrej se cítí víc součástí Abrahamova kolektivu (ke ktérmu se po smrti zas automaticky přiřadí) než samostatným (bezprizorním, nikam vlastně nepatřícím) individuem. A v důsledku této objektivní skutečnosti (nesrovnatelné psychologie ovládaného člověka tehdejška a dneška) není namístě předpokládat ani analogické, natož podobné systémy řízení takto principiálně odlišně strukturovaných lidských společenství. Konsekvence jsou za domácí úkol.
A to ani nezmiňuji další důležitý aspekt řízení - rozdílnost v technických (masMédiálně-komunikačních) prostředcích, použitelných pro toto ovládání. Tím samozřejmě vůbec nezpochybňuji existenci dlouhodobě fungujícího principu ovládající-ovládaný, jen se snažím hlouběji Rozlišovat a nepaušalizovat, protože vývoj psychologie člověka je neverending story, který je, jak mi vychází, daleko dynamičtější, než by logicky vyplývalo z aplikace hlouběji nediferencovaného přístupu. Změna je život a proto se prvky řídícího systému (pozemské hry) trvale mění (modifikují, vyvíjejí) jak na straně ovládajících, tak i na straně ovládaných. Od primitivního k sofistikovanému. A tak spíše než hru na jednu branku je potřeba věc vnímat jako šachovou partii s maskovanými hráči.
P.