k energii jako invariantu prejskurantu. Pokud vezmeme jako ideální peněžní model situaci, kdy peníze slouží jen jako prostředek směny a je na ně kladeno jediné omezení, množství peněz v oběhu musí odpovídat objemu produkce a služeb, v praxi nemusí být (a vlastně by ani neměly být) ničím podložené, jen společenskou dohodou o jejich akceptování, potom z tohoto pohledu vyvstávají k modelu "energovalut" otázky:

- nejedná se jen o nahrazení ropy obecně energií jako "podkladu", tj. opět jedny státy budou mít výhodu proti druhým v dostupnosti zdrojů energie?
- a nebo pokud se jedná o energozajištěnost výroby, je zase třeba oddělit energii použitou pro produktivní účely od neproduktivně spotřebované. Formulka např. 1kč = 1kwh nestačí, neboť - o jakou kilowatthodinu se jedná - vyprodukovanou, spotřebovanou, exportovanou?

Z prostých úvah mi vyplývá, že energoinvariant je opět krokem zpět (nebo bokem), případně nějaký mezikrok, ale není to ideální řešení - namísto peněz podložených zlatem nebo ropou budou podloženy elektroenergií. Uniká mi něco?

Ideální oběživo musí splňovat jediné kritérium, musí ho být "právě tak akorát" aby odpovídalo reálným hodnotám a nezpůsobovalo inflační/deflační tlaky (pokud se nejedná o plánováné snižování cen) a nesmí být zatíženo úroky a vznikat dluhem, tak jako současný systém. Nemusí a ideálně ani nesmí být ničím reálným podloženo, protože to dává automaticky výhodu tomu subjektu, který tím něčím vládne ve větší míře než ostatní (zlato, ropa, uhlí, ...).
Podobný systém už v minulosti párkrát fungoval (SSSR do roku 53, Japonsko 60-80 léta), a vedl k hospodářské prosperitě a stabilitě. Jakmile Japonci od něho pod tlakem byli nuceni odstoupit, dostali se do problémů, burzovní krachy, "ztracené dekády" a pod.