Ahoj Paprsku,
mám takový dojem, že se svými rodiči máš velké problémy.
Hezky píšeš o dětéch, jako bys v ních se chtěla rozpustit.
Nechci ti nějak zasahovat do života, ale jedno bys asi měla uvědomit.
Starat se o dítě je samozřejmě příjemnější, než o starce. Je mlaďoučké, heboučké, voňavé a hlavně, je tvůj výtvor, tvoje veledílo. Navíc podvědomě cítíš, že ke svému životu je budeš potřebovat víc. Rodíče jsou už minulostí. Ano byli pro tebe hodně důležití a byly doby, když jsi je potřebovala, ale už jsou pryč. A dnes už tvoje rodiče ani nejsou tak zajímaví, ani chytří, navíc ještě si myslejí, že tě mohou poučovat, přitom ustrnuli ve svém vývojí a jsou sto let za opicema. A hlavně, co je na nich to nejprotivnější - chtějí tvojí pozornost, tvůj čas. A ty se nechceš s nima zdržovat, vždyť máš jiné cíle a povinností, třeba svoje dětí. Jenomže oni jsou natolik sobečtí, že to nedokážou pochopit a místo toho, aby se nějak zabavili, tak ti volají, obtěžují a, co je nejhorší, citově vydírají. Aby tě nějak připoutali k sobě, nebo vynutili si tvoji návštěvu, tak si vždycky vymysli nějakou nemoc a když je teda navštívíš, tak místo toho aby byli rádí, tě zahrnou výčítkamí, že nejseš u ních častěji. Jsou vlasně jako dětí, jenže ne tvoje, navíc páchnoucí, vrásčití, věčně rozmrzelé. Kdyby byli aspoň trochu uvědomělé, tak by si vystačili "s běžnou občasnou podpůrnou péči a byli by relativně dlouho soběstační". Jenomže zrovna ty tvoje rodíče uvědomělí nejsou a snad ti to dělají i naschvál.
A ty je úplně opustit nemůžeš, protože jsi něco četla o rodovém egregoru, o slovánství, jak oni se starali o svoje rodiče a neopuštěli je ve stáří.
Ještě zde jsou útulky pro protivné nemocné stárce, ale co by řekli lidé nebo tvoje svědomí? A kvůli tomu svědomí, hlavně kvůli němu, si budeš namlouvat, že dětí jsou důležitější, než rodiče, že ty přece máš objektivní důvody, proč se o ně nemůžeš postarat. A hlavně, když oni jsou tak nemožné a ty vlastně ani nemáš za co jím být vděčná.
Víš co? nezávidím ti.