Snad ještě kratičký doplněk: Ve školních škamnách jsem strávil více jak 21 let. Mám 6 druhů škol, 6 druhů spolužaček a spolužáků, 6 druhů kantorů. Nenavštěvoval jsem mateřskou školu, kterážto mi evidentně chybí a kterou bych si rád doplnil.
Zřejmě nebudete vědět, že pedagogický proces má dvě složky, výchovnou a vzdělávací (opakuji, výchovnou a vzdělávací). Proto je tak důležité, co kantor dělá, jak se chová, i když není ve škole před žáky.
Zřejmě nebudete vědět, že byly časy, kdy se žáci posuzovali podle sociálního postavení rodičů, či zda rodičové předali svoje pozemky a políčka do JZD. Žel, moji rodiče naše políčka pronajali jiným soukromníkům. Proto, i kdybychom si zlomili prsty, lepších známek než „3“ jsme prostě nedosáhli. KSČ z nás chtěla mít „dělnickou třídu“ a tamní kantoři povětšinou ochotně plnili „stranická zadání“. Například budova Národního muzea v Praze, ostřílená dávkou ze samopalu (1968), byla „souškou“ učitelkou označena za opadanou omítku následkem mrazu. „Mráz“ byl v Národním muzeu tak „silný“, že proletěl oknem a zaryl se do stropu vestibulu...
Vzdělání jsem obětoval všechno a doslova jsem si je vyšlapal ze země. Proto je mi líto těch mladých „studujících“, když v jejich rukou není kniha, ale pivní láhev – v tom lepším případě. Nechám stranou jejich oblečení. Špinavé, otrhané, páchnoucí... ale jsou IN. V tomto přijít do školy kdysi, tak nás vyhodí už školník ze dveří.
Právě proto, že mám mnohé za sebou, vzpomínám spíše nerad na ty, kteří vedli naše první krůčky... Na ty kantory, kteří proletěli naším životem, aniž by tam zanechali stopu, se ani nevzpomíná. Snad ti ze spolužáků, kteří skončili na učňovských oborech. Pro tyto byli tito kantoři tzv. „hodní“. O to více si chráníme ty, kteří věděli a uměli a uměli vědomosti předávat, ne biflovat, ale vzbudit zájem a to je velké umění.

Takže asi tak, mladá dámo či mladý muži... Jak vidno, pro tuto diskusi prostě nejsme partneři.
Takže aspoň už víte, proč si při mluvě dnešních "studujících" raději ucpávám uši...