Proces odpuštění je jednostranný.

Je k tomu ještě jeden důvod. Pocit, že se někdo vůči nám provinil může být naprosto neopodstatněný a lživý... děje se to často mezi rodiči a dětmi. Rodiče mají s dětmi své plány, očekávání a dítě je nesplní... a rodiče se cítí podvedeni, zrazeni. Ve chvíli určité samostatnosti dítěte je to pocit neopodstatněný a nespravedlivý...

Jak by k tomu tedy dítě přišlo, kdyby mělo trpět vinu, že něco spáchalo, i když nic neprovedlo? Jedinou vinu nese za to, že rodiče byli emocionálně zraněni, v důsledku jeho rozhodnutí - byl to sice nejspíš pouze vedlejší efekt, ale je vhodné říci PROMIŇTE (rodiče/rodiči, že jsem vám nechtěně způsobil bolest, ale jinak to nešlo - protože jste na mě naložili něco, co jsem nemohl nést...)

Protože i když bolest rodičů byla způsobena jen a pouze očekáváním rodičů a nikoli potomkem, pokora dítěte je na místě - a vyjádřením pochopení a úcty rodičům, jejich bolesti. I když potomek odmítá zodpovědnost za bolest rodičů, stejně ho svazuje a "ukazuje" se jako dluh vůči rodičům. Potomek se mylně domnívá, že to je za rodičovskou péči a výchovu, ale ne je to za způsobenou bolest rodičům. Jakmile dojde k omluvě rodičům za způsobenou bolest, dluh, který dítě cítí, přestane existovat... A asi nemusím říkat, že jakýkoliv pocit dluhu je silně svazující a k svobodnému jednání má daleko... děti se proto často mohou obětovat rodičům - z důvodu takového "dluhu". Ale je to jen a jen dluh pokory a úcty k rodiči, stačí jedno v duchu řečené slůvko: promiň.