Akoby som mal dojem, že rozprávame o dvoch rôznych veciach, čo môže byť spôsobené komplikovanosťou témy a nedokonalou formou sprostredkovania informácie, lebo písmo ani reč to jednoducho nedokážu.

Ako som povedal, rád si nechám poradiť, len mi stále nejde do hlavy tá možná strata tých zdrojov, teda keď to prestane fungovať. Tu sme vlastne narazili na samotnú prekážku, lebo kým ja hovorím, že oddych po cvičení je spôsobený samotnou podstatou prírodných zákonov, lebo som vedome uvolnil napätie a došlo k relaxácii, ktorú následne aj registrujem, Ty tvrdíš, že je to LEN odmena nejakej entity, ktorej niečo odovzdávam. (Ak je tu Boh Stvoriteľ, tak potom je on ten pôvodca a nik iný, alebo?). To by sme potom mohli do toho odmeňovania zaradiť aj dýchanie, a potom mi to pripadá tak, akoby bolo povedané: Pozor, teraz dýchame vzduch ale po zmene to už bude tekuté prostredie. Ak sa nepripravíš, neprežiješ, ale ak už teraz prestaneš dýchať, potom máš veľkú šancu, že sa pľúca prispôsobia na tekutinu a budeš žiť v novom prostredí.
Nechápem, čo je zlé na tom, keď človek uvolňuje svoje fyzické telo alebo koncentruje svoju pozornosť na vnímanie prítomnosti?

V tejto súvislosti by som sa dotkol ešte jednej veci, ktorú mám dlhšie v mysli. Vychádzam z buddhistického pojmu nirvány, ktorú osobne chápem ako istý cieľ a evolučné zavŕšenie jednej etapy vývoja. Myslím, že každý duchovne usilujúci človek má vo svojom repertoári niečo podobné len pod iným názvom. Otázka je, či mám nadchádzajúcu zmenu považovať za niečo ako finále a pripravení ľudia budú hromadne zažívať a vstupovať do nirvány? V takom prípade by som chápal nutnosť vzdania sa úplne všetkého, ako o tom myslím Andrej hovoril vyššie. Veľmi sa ospravedlňujem ak Ti spôsobujem trable svojou tuposťou a tvrdohlavosťou. Veľmi stručný text zo starého buddhistického textu Srdcová sútra opisujúci ten stav "tam":

Proto, Šáriputro, všechny jevy, svojí podstatou prázdné, nemají počátek ani konec. Nejsou bez vady, ani ne bez vady; nejsou dokonalé, ani nedokonalé. V prázdnotě není tvar, není pociťování, není vnímání, není rozlišování, není vědomí. Není tam oko, není tam ucho, není tam nos, není tam jazyk, není tam cit, není tam mysl. Není tam vidění, není tam slyšení, není tam čichání, není tam chutnání, není tam dotýkání, není tam myšlení, není tam objekt mysli, není tam vědění, není tam nevědění. Není tam zničení předmětů, není tam ustání nevědění. Nejsou tam Čtyři vznešené pravdy, není tam utrpení, není tam příčina utrpení, není tam ustání utrpení, není tam Ušlechtilá osmidílná stezka vedoucí k ustání utrpení. Není tam stárnutí, není tam smrt, a není tam zničení stárnutí a smrti. Není tam vědění o nirváně, není tam dosažení nirvány.

Proč tam není dosažení nirvány? Protože nirvána je říší ne-věcnou. Kdyby ego osobnosti bylo trvalou entitou, pak by osobnost nemohla dosáhnout nirvány. Osobnost může dosáhnout nirvány jen proto, že je tvořena z elementů, které jsou pomíjivé. Dokud člověk hledá dokonalou moudrost, stále ještě setrvává v říši vědomí. Aby mohl dosáhnout nirvány, musí se dostat mimo vědomí. Přesažením vědomí v nejvyšším samádhi se člověk dostává mimo rozlišování a vědění, mimo dosah změny nebo strachu; v té chvíli již spokojeně dlí v nirváně. Dokonalé porozumění a klidné přijetí této skutečnosti je Nejvyšší dokonalou moudrostí, tou je Pradžňápáramitá. Všichni Buddhové minulosti, přítomnosti a budoucnosti, po probuzení se z nejvyššího samádhi shledali, že uskutečňovali Pradžňápáramitu.

Proto, Šáriputro, každý by se měl snažit o uskutečnění Pradžňápáramity, transcendentní Pravdy, která ukončí veškerá utrpení; pravdy, která je vždy pravdivou. Ó, Pradžňápáramito! Ó, transcendentní Pravdo, která překlene rozbouřený oceán života a smrti; a bezpečně nese všechny, kdož se snaží o její uskutečnění, na druhý břeh k probuzení.

Óm Gaté Gaté Paragaté Paragaté Bódhi Só Há