Nahnání Německa do dvou světových válek byl anglosaský projekt. V tom má Starikov pravdu. A potvrzuje to i sir Winston svým prohlášením, že nebojují proti němekému fašismu ani proti Hitlerovi, ale kvůli tomu, aby velký národ Fridriecha Schillera přestal existovat.
Nadřazenost Němcům vůči nám možná zůstala, ale po válce je zničila především vštěpovaná vina. Na vině není jen Makrela, ale především kurátoři likvidačního projektu, kteří využili viny a zbavili tak samotný německý národ elementárního pudu sebezáchovy.
Co se té vinny týče. Západní historiografie si zvykla relativizovat. To je dáno tím, že se západní země buď Hitlerovi vzdaly nebo s ním přímo kolaborovaly. Proto to tvrzení, že válka neměla vítěze, neboť přinesla běžným lidem stejně jen utrpení. To ale není pravda. Vítěze měla. Byl jím lid SSSR pro který měla býti válkou likvidační. To ale neznamená, že bych nemohl vidět i německého vojáka jako oběť Hitlerova režimu, respektive jako oběť spiknutí anglo-amerického establishmentu. Bude také záležet jestli se na to budeme dívat optikou kolektivní viny či ne. Když se vžiji do role vojáka Wermachtu nahnaného na východní frontu, je to postavení člověka řešícího neuvěřitelné dilema. Plnit zvěrské rozkazy a zajistit si ním přežití či odmítnout a nechat se zastřelit, či dokonce přeběhnout a obrátit zbraň proti svému národu...
Nejde o to smýt zvěrstva a relativizovat, ale nalézt smír. Nejde o to se omlouvat. Ovšem optika, která vidí ruského i němekého vojáka jako oběti hitlerovského systému jako platforma pro smír mezi oběma národy je myslím přijatelná. A v tomto kontextu bych chápal i to vystoupení v Bundestagu, jakkoli nešťastně formulované.