Pokud to vám při osvětlení Sluncem a ne reflektorem vyšlo, tak je zřejmě příčina tohoto jevu jiná, protože dle vašeho popisu by to muselo vyjít i mě.
Anebo jste si to na místě vymyslel, protože jste nemohl vědět, že se zabývám stavařinou, mj. i úpravami terénu a budu mít takové fotky pro srovnání po ruce. Protože běžný člověk obvykle nefotografuje svůj stín na nerovném povrchu hlíny nebo štěrku.

Na to, abych si mohl vyfotit ze Země něco na Měsíci, aby ta ostrost snímku stála za to, bych musel být aspoň amatérský astronom a mít nějaký slušný dalekohled, což nemám.
I tak by mi to rozmazávala atmosféra.

Vámi popisovaný jev sice funguje, ale nevysvětluje ty hry světel a stínů na předmětném snímku, spíše naopak ukazuje na to, že zdroj světla byl bodový, při plošném osvětlení povrchu Sluncem a jeho fotografování zblízka by k tomu nedošlo.
Stát na Zemi, kde odražené světlo z Měsíce přichází už víceméně z jednoho směru, protože to, které se odrazilo stranou se rozptýlilo a na místo, kde stojím já nedopadá, je jedna věc.
jiná věc je stát na povrchu Měsíce, mít ho všude okolo sebe a zachytávat do objektivu světlo, které se na nerovném prašném povrchu odráží do všech stran a úhlů, přičemž se rozhodně nedá říct, že přímo zpět ke zdroji a tím i do objektivu, pokud mám Slunce za hlavou a foťák před obličejem, se odráží většina záření.

Na fotkách mého stínu na nerovném povrchu hlíny nebo štěrku nepozoruju ubývání světlosti povrchu ani směrem k sobě, ani do stran, pouze směrem do dálky a zdaleka ne tak příkře jako na fotkách Apolla.
Holt Slunce je Slunce a reflektor je reflektor.

Skicnul jsem to do té fotky a poslal Hoxovi mailem s žádostí, aby ji do článku přidal.