Problém vyspělosti osoby není v dosaženém věku, či pohlavní zralosti, anebo že má papír o "zkoušce dospělosti - dříve maturita či výuční list". Ani v tom, že již vydělává, anebo dokonce plodil potomky. To jsou dnešní uplatňovaná kriteria. Problém je v celkovém přerodu psychiky osobnosti.

Většina civilizací, zvláště tzv. "primitivních", důsledně dbalo na dodržování rituálu přechodu. Jak narození a přijetí do kmene (obce), či na druhém konci smrt a pohřeb, tak i svadby, ale především a hlavně rituál uznání za dospělého a tedy přechod z dítěte mezi ženy, či muže, bojovníky a pod. Podobně i třeba uvedení mezi poradní starce. Vždy tomu předcházel velice intenzivní výcvik následovaný náročnými veřejnými zkouškami a závěrečným veřejným obřadem a celospolečenským uznáním tohoto nového stavu osoby. A toto je velmi vážný energeticko-informační proces, který kromě vnějšího efektu skokově mění i psychiku jedince. A má vliv na jeho celkovou osobnostní kvalitu a také schopnost již ne stát si jako dosud dítě paličatě na svém, nýbrž v této nové roli také být platným členem pro celek. Kmen, vesnici, národ.
Toto nikdy nepochopí ten, kdo nějakým takovým zasvěcovacím rituálem, ať již jakýmkoliv, neprošel.

Jenže škola dnes nevychovává člověka, ale pouze cvičí součástku do stroje. Skutečně jsem již viděl "pedagogy", kteří měli sami se sebou problém. Natož aby učili a vychovávali někoho jiného.

Právě v tom přerušení kontaktu se starými, kteří předávali paměť rodu, vesnice, národa a předávali také moudrost žití, v tom je ten velký problém.
A to vše, spolu s přetížeností rodičů, kteří prostě nemají ani čas na své potomky (často sami již tak nebyli cvičeni), to vše má nahradit (suplovat) ve škole učitel?
Když má splnit ještě mnoho jiných úkolů "s vyšší prioritou"?