Tak při hledání odpovědí se pokusme vyloučit emocionalitu, zhusta se projevující nežádoucí mírou sebestřednosti a vztahovačnosti. Zkusme prosím být maximálně nad věcí a neberme diskusi osobně. Protože to je neproduktivní. To za sebe na úvod.
A nyní k otázce samotné. Nejprve je potřeba se vymezit k samotnému posuzování, protože mi formulace otázky zní tak, jakoby by implicitně předpokládala nějakého externího soudce, arbitra, který má o čímsi č(Č)lověčenství snad rozhodovat. Nic takového v podobě druhé osoby (ani Boha) není, respektive já to odmítám. Druzí se mohou vyjadřovat pouze k našim (zhusta neupřímným) projevům, o kterých však bezezbytku platí ono okřídlené - po ovoci poznáte je. A Bůh ? Ten ví nejlépe, že kdo chce kam, pomozme mu tam.
Takže - každý z nás je oním arbitrem sám pro sebe a jenom každý sám sobě nemůže úspěšně a smysluplně lhát. Nikdo jiný než jedinec samotný nemá okno do své vlastní Duše aby viděl co je sám zač. To za prvé a za druhé, je zde otázka toho, zda či jak rozumí tomu, co tam vidí, zda je schopen posoudit, do jaké míry je to, co tam vidí člověčenstvím nebo Člověčenstvím. A právě proto, aby si to dokázal ujasnit, objektivizovat, sladit s tím, jak své vlastní nitro interpretují druzí (tj. být sám k sobě objektivně upřímný), k tomu slouží etické etalony známé jako principy mravnosti. Je zde někdo kdo je nezná? Neví snad někdo co obnáší pojmy jako svědomí, stud, spravedlnost, pravdomluvnost, čestnost, poctivost atd. a jejich amorální, bezcharakterní (nekomplementární) opaky jako např. hamižnost, prolhanost, podlost, přetvářka, zlovůle, ...? Copak je skutečně nutné, hledat složitá kritéria, jejichž splnění vede jednoho k Člověčenství respektive od tohoto cíle ho odvádí? Ne složité to zajisté není. Daleko složitější je chovat se dle tohoto žádoucí v reálném životě, ale to už bychom se dostali k jiné problematice, ostatně zde rovněž dokola neustále diskutované.
P.