Pro Tonyho k jeho otázce ohledně seberealizace Uda.
Jde o to, jak jeden chápe tuto "proměnu" člověka v Člověka. Nejde zde o proces skokový, digitální skok z nuly do jedničky, ale proces postupný, analogový posun hranice mezi vědomím a podvědomím, mezi pilotem a autopilotem, mezi projevenou částí naší Duše a její částí neprojevenou, ale reálně existující a účinkující skrze naše podvědomí. Morálně a vědomostně podmíněný posun této hranice je obecně možný oběma směry, tj. k maximalizaci vědomí/uvědomování při současné minimalizaci/nepotřebnosti komplementárního podvědomí/nevědomí a nebo naopak. Co je žádoucí snad netřeba zmiňovat. V tomto smyslu je alespoň mně jasné, že každý diskusní příspěvek, každého z nás je ukazatelem aktuálního umístění této hranice. Jen je na místě si ujasnit, že se zde opět jedná o dialektický pár, který až ve svém aditivním aspektu může vypovídat o míře porozumění. První je hranice hovořícího, druhý pak hranice poslouchajícího. Jsou-li tyto hranice vůči sobě "úplně vedle", potom nelze z dialogu vytěžit porozumění. A opět jsou možné dvě varianty podle toho, koho hranice je kde. Lidově je to známé jako házení hrachu na zeď, kdy mluví "znalý" k "neznalému" nebo když kuře poučuje slepici, kdy mluví "neznalý" ke "znalému". A na tom nic nemění ani ironie, zvlášť,když není ani originální ani vtipná. Která z výše uvedených variant nastává v tom kterém dialogu, to už nechť si každý posoudí sám.
P.