Jak sám zajisté znáte, vše je o interpretacích a vysvětlování toho, jak je to či ono myšleno. I proto jsem se naučil (a stále se to snažím v maximální možné míře aplikovat), stavět se k omylům, nevědomostem, polopravdám, nepřesným formulacím, terminologickým různostem, ale i autoritativním prohlášením apod. indiferentně. Proč? Protože souhlasit nelze a nesouhlasit není užitečné.
Např. píšete že do našeho vědomí vstupuje jen obraz vnějších. K čemu by třeba vedlo, kdyby namítl, že - 1. co jiného má do našeho vědomí vstupovat, když ne obrazy a 2. obrazy nevstupují do našeho vědomí, ale do naší mysli. O této jediné věci by se dalo diskutovat, k čemu ovšem tento diskusní formát není přizpůsoben.
Nebo píšete že žádné já neexistuje a dál píšete o iluzi. Ale co to je ta iluze přesně ? Jak ji správně chápat? Co pod tímto pojmem jeden myslí ? A když napíšu, že iluze je rozumět vlastní psychice tak, že v ní nejsme schopni identifikovat mnoho iluzorních já/ego, jak moc se rozcházím od Vašich formulací ?
Opakuji, souhlasím s tím, že klíčem k řešení je maximálně objektivizované pochopení (hloubky a výše) lidské psychiky (vědomí, podvědomí, nadvědomí, nevědomí) a usilovná, trvalá a cílevědomá práce na její výstavbě, přestavbě, transformaci, rekonfiguraci z živelně neuspořádané struktury (zlého schizofrenického pána) na strukturu ochočenou, jednomu dobře sloužící, k osvobození vědomí (osvícení) směřující. V tomto smyslu vidím shodné pochopení mezi KSB a budhismem a z toho důvodu opakovaně opakuji, že psychologie je primární předmět, kterému bychom měli věnovat pozornost, chceme-li skutečně pomoci sobě i následně druhým. Ostatní (spory či shody) považuji za irelevantní.
P.