Vše slovíčkaření, "jezuitská logika" odtržená od reality - v každé jednotlivé situaci bereš nějaký aspekt co se ti zrovna hodí, přičemž ignoruješ všechny ostatní (ty v tu chvíli jakoby neexistují), a prezentuješ ho jako důkaz adekvátnosti dialektiky.
Jistě, v každé situaci lze nalézt NĚJAKÉ aspekty spadající do škatulek dialektického materialismu, ale to není důkaz čehokoliv, jen zjednodušování a ořezávání skutečnosti.
Jediným kritériem adekvátnosti metody poznávání Životu = skutečnosti, je úspěšná praxe, tvrdit něco jiného znamená objektivní idiotismus.

A skutečně racio bojuje s emocemi (a kde je tu intuice?), síla se slabostí, živitel s pečovatelkou? Nebo se navzájem doplňují?