Dost mě zarazilo, že člověk tak moudrý jako pan Veličko používá standardní metodu odsouzení konkurenčního náboženství: Napřed převezme nebo vytvoří něco, co toto náboženství nikdy neučilo a netvrdilo, pak je na základě toho odsoudí a rozcupuje. (Obvykle tento postup používají některé verze vědeckého ateizmu. Kapitalizmus totiž, podobně jako vydává moderní otroctví za svobodu, vydává také primitivní a agresivní náboženství za ateizmus.) V přednášce narazíme na tento postup mnohokrát. Jeden příklad za mnohé: Pravověrná církev neodsoudila chiliasmus za to, že připomínal Ježíšův příchod k soudu, ale za to, že trval na tom, že to bude přesně za tisíc let a oni že to datum znají. Církev naproti tomu trvá na tom, že "u Boha je tisíc let jako jeden den" a "není vaší věcí znát data, která Otec uložil ve své mysli", takže to může být stejně dobře za pět minut jako za pět tisíc let.
K různým starozákoním "výkladům" by se mělo připomenout, že až do roku sedmdesát, kdy Římané rozbořili židovský Chrám, byly běžně používány různé varianty Starého zákona. Například v kumránských knihovnách najdete jak texty, které byly pravděpodobně předlohou Septuaginty, tak i ty, které byly později kanonizovány. Někteří tvrdí, že to bylo úmyslně, protože tehdejší vykladači byli přesvědčeni, že myšlence lze snáze porozumět, když je vyjádřena vícekrát a různými slovy. Když zanikl Chrám jako centrální autorita, nezbylo Židům než na synodu v Jabně v roce devadesát kánonizovat jednu textovou variantu, které se dodnes drží. Křesťané, zvlášť východní se drželi spíš Septuaginty. Protestanté v šestnáctém století převzali židovský kánon, protože považovali Židy za strážce starého zákona.
Ukazuje se, že když Muslimové někdy v pátém století opisovali Starý Zákon do Koránu, drželi se jak textových variant, tak dobových výkladů, což jim slouží ke cti.