Ako sa légie priamo zúčastnili na príčinách hladomoru na Ukrajine a v Rusku?

Bola stranka, ćo sa tomu venovala, no vyzerá, ako by jej nebolo..

Krátky výsek:

Ruský imperiální poklad
Začátkem roku 1918 nařídila sovětská vláda evakuaci části (hovoří se o jedné třetině) ruského carského pokladu z moskevského a tambovského trezoru do Kazaně, kam 6. 8. 1918 dorazily čs. jednotky a pokladu se zmocnily [Sládek]. Náčelník finanční správy čs. vojsk v Rusku, později ředitel Legiobanky František Šíp a další již předtím hledali cesty, jak se zlata zmocnit. Šíp chtěl zcela oficiálně zabrat 2000 pudů (1 pud = 16,38 kg) zlata, které chtěl použít jako základ k emisi čs. měny [Sládek 2]. Důstojníci Karel Kutlvašr a Josef Jiří Švec ignorovali zákaz velitele volžské fronty Stanislava Čečka, že mají bránit důležitou železniční křižovatku v Samaře, protože riziko, že výpadem do 150 km vzdálené Kazaně k zabrání ruského carského pokladu mohou být jednotky zničeny, bylo vysoké, a pro poklad se vydali [Weikert].
Píše se: „Když Čechoslováci, požádáni samarskou vládou Komitétu členů ústavodárného shromáždění, převzali po pádu Kazaně ochranu ruského zlatého pokladu, bylo třeba k jeho dopravě sta vagónů. Po třinácti měsících stačilo už pouhých dvacet osm. A k tomu ještě, navzdory přísným opatřením, se v noci na 12. ledna ztratilo třináct bedniček zlata. Zrána 1. března 1920 se v Irkutsku objevili první vojáci rudé armády a ještě téhož dne byla utvořena smíšená rusko – československá komise, která měla předat státní poklad úředníkům sovětské vlády. Členové komise spočítali, že jeho obsah je uložen v 5143 bedničkách a v 1678 vojenských tlumocích” [Sak]. Tyto údaje potvrzuje i A report (čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR – www.army.cz/avis/areport2005/ar5str.pdf). Co bylo obsahem oněch bedniček a tlumoků v předávacím protokolu není uvedeno.
Carský poklad, který padl v Kazani Čechoslovákům do rukou, obnášel: 61 500 pudů zlata v různé formě, k tomu stříbro, drahé kovy (platina, iridium, osmium), diamanty, drahokamy a celé bedny (několik železničních vagonů) platných rublových bankovek a taktéž štočků na jejich výrobu. Čechoslováci pak penězi platili za zboží a dokonce si peníze s nejvyšší pravděpodobností sami tiskli. Měli tiskárnu ve vlaku, instalovanou napevno ve vagónech. V literárních pramenech naleznete pečlivé součty, co všechno vytiskli (bankovky v tom nejsou), ale je zřejmé, že později, v Irkutsku, nestačili před odevzdáním ruského pokladu tisknout (co, to už se nepíše), protože si pronajali další tři tiskárny ve městě, včetně tiskárny gubernie, což před tím nikdy neučinili. Povinností legionářských grafických dílen I.O.O., jak se nazývaly, s 80 lidmi stálého personálu (sic), přitom bylo tisknout deset tisíc exemplářů legionářského Čs. Deníku [Medek].
Málo je známo, že s ruským imperiálním pokladem padl v Kazani do rukou Čechoslováků i státní poklad rumunský, který se už nikdy nenašel, zmizel beze stopy. Poklad převezený do Samary byl při evakuaci naložen do tří vlaků po 40 vagónech [Weikert], tedy do 120 vagonů. Jiné zdroje hovoří o 80 nebo 100 vagónech [Sychrava, Sak]. Kutlvašr a Švec byli povýšeni. Snahu Františka Šípa o získání měnového zlata pro ČSR údajně překazil tehdejší náčelník štábu československých vojsk na Rusi Diterichs, který ruský imperiální poklad vydal omské vládě. Posléze vláda v Omsku přešla do rukou admirála Kolčaka. 8. listopadu 1919 musel Kolčak Omsk vyklidit před bolševiky a ustoupit na východ. Před Irkutskem na naprosto přehledné trati k havárii vlaku s ruských carským pokladem – najel na něj zezadu jiný vlak jedoucí stejným směrem. Protože železniční magistrála byla v rukách čs. vojsk, je havárie mimořádně podezřelá, vypadá jako zinscenovaná. Oficiálně při ní zmizelo ze 124 bedniček se zlatem osm. Celkový počet bedniček zřejmě neodpovídal skutečnosti, protože svědkové vypověděli, že se zlato válelo po dlouhém úseku zcela volně vedle trati a čekalo, až je někdo sebere [Na vlastní oči]. Pak se carský poklad opět dostal pod československou kontrolu 24. 12. 1919, kdy se Kolčak s pokladem uchýlil pod ochranu československých legií [Sládek 2]. Podle jiného zdroje nařídil nejvyšší velitel spojeneckých vojsk na Sibiři generál Maurice Janin, aby československé legie převzaly i ochranu Kolčakova vlaku [Motl].
Již v červnu 1919 dostal člen poselství do Ruska dr. Blanda od ministra financí ČSR Aloise Rašína instrukci, že celý carský poklad má být dopraven „za každou cenu“ do ČSR. Obdobně instruoval legie v Rusku z Paříže i Beneš. Oficiální záměry s carským zlatem byly podle Benešovy odpovědi na parlamentní interpelaci Lodgmanovu a jeho druhů ze 4. 6. 1925 k ministru zahraničních věcí ČSR tyto: „Kolčakovo zlato má býti vzato pod ochranu spojeneckých vojsk a že má býti dopraveno do Vladivostoku, kde mělo býti tak dlouho, dokud spojenecké vlády v souhlase se zástupci ruské vlády nerozhodnou o jeho konečném určení“ [Lodgman, Beneš 3].
5143 bedniček a 1678 vojenských tlumoků bez udání jejich obsahu bylo nakonec předáno bolševikům Lvem Prchalou 1. 3. 1920 po odjezdu posledního vlaku s legionáři směrem Vladivostok v 18 železničních vagónech (některé zdroje hovoří o 28 vagonech, ale v předávacím protokolu, uložený v archivu MZV ČR je napsáno: „deset vagonů amerických a osm továrních“ [Na vlastní oči, Beneš 3]). Celková hmotnost byla odhadnuta na 18-20 000 pudů, tedy na cca jednu třetinu původní hmotnosti [Weikert]. V televizním pořadu TV NOVA Na vlastní oči se uvádí, že v Kazani padlo do rukou Čechoslovákům carské zlato v hodnotě 800 milionů USD (o jiných drahých kovech se pořad nezmínil), aby v Irkutsku předali zlato do rukou bolševiků už jen za 210 milionů USD – správně má ovšem být: v této hodnotě převzali legionáři zlato od Kolčaka [Lodgman].
Kolčak zlatem z pokladu ručil za půjčky peněz od vlády anglické, francouzské a japonské a částečně angloamerickým bankovním firmám Baring Brothers a Kidder Peapody & Comp. ve výši 30 milionů jenů a asi 49 milionů dolarů. Další část pokladu poslala Kolčakova vláda dne 15. května 1919 do Vladivostoku, aby jím zaplatila nákupy v cizině. Zásilka byla zadržena kozáckým generálem Semenovem, jenž v roce 1925 přešel k bolševikům, byla částečně uložena v Čitě ve východní Sibiři. Proslýchá se, že 150 milionů zlatých rublů později plnomocníci Semenovi převezli do Šanghaje, kde prý toto zlato bylo uložili v pobočce jedné ruské banky. O dalších osudech této části ruského zlatého pokladu není nic známo [Lodgman]. Podle textu článku z Osteuropäische Korrespondenz č. 11/1925 citovaného v Logdmanově interpelaci [Logdman], se měli Čechoslováci 7. 12. 1919 zmocnit části zlatého pokladu naloženého v Kolčakových vlacích a ujet s ním do čínského Charbinu. Pak také dává smysl skutečnost, že v Charbinu prodávali v roce 1920 Čechoslováci zlato v takovém množství, že způsobili obrovský propad jeho ceny – zlato bylo k mání za babku [Na vlastní oči, Lodgman].
Podle Lodgmanovy poslanecké interpelace ministra zahraničí Beneše se dovezlo do ČSR ruské carské zlato za 32,5 mil. USD, což Beneš popřel [Beneš 3]. Hodnota carského pokladu, která zůstala v rukou Čechoslováků byla pravděpodobně vyšší, ale nic z toho nelze prokázat. Že nic z něho nezcizili, už vůbec ne. Legionář, lékař a spisovatel František Langer napsal, že do ČSR se dostalo ruské zlato v hodnotě 500 milionů Kč. Ruští historikové Gak, Dvoranov a Papin v časopisu Istorija SSSR č. 1/1960 tvrdí, že českoslovenští legionáři uloupili z ruského imperiálního pokladu 30 563 pudů cenností ve zlatě v ceně 651 532 117 rublů 86 kopejek. Ostatní drahé kovy a kameny, šperky z nich a bankovky v tom nejsou zahrnuty [Motl]. Zřejmě se o tom, kolik z ruského imperiálního pokladu uvízlo za nehty československému státu a jednotlivým Čechoslovákům, už víc nedovíme.
Drancování Sibiře, Legiobanka, Centrokomise
Velení čs. legií na Rusi vytvořilo zvláštní orgán týlového vojska: Technické oddělení, ve zkratce TECHOD. Šlo o obchodní a podnikatelský orgán, který vlastnil a řídil sibiřské doly, obchodoval se surovinami, nakupoval ve velkém drahé kovy, především platinu, surovou vlnu, kožešiny, kaučuk a podobně. Duší tohoto podnikání byl šéf finančního odboru politického vedení legií František Šíp. V archívu se zachoval jeho dopis z 5. 11. 1919, adresovaný čs. vojenskému velení: „Vzhledem ke zdejším celním poměrům jest nutno, aby náš známý kovový poklad byl co nejdříve poslán do Vladivostoku, dokud jest zde TECHOD, který obstará nalodění a dopravu domů“ [Motl].
V jednom z dokumentů štábu 1. divize se píše o utajovaném převozu 750 beden na lodi Sheridan z Vladivostoku do Terstu. K tomuto převozu došlo v létě 1920. Z Terstu byl tento náklad přepraven do Československa v sanitním vlaku – pod postelemi vojáků označených za duševně choré [Motl].
Uchoval se i další, velmi zajímavý dopis Františka Šípa (později se stal hlavním ředitelem Banky československých legií v Praze – Legiobanky). Dne 13. 4. 1920 svému strýci napsal: „… ulovil jsem v té době nějaké zlato, měli jsme chlupy na několik vagónů stříbra, ale nepodařilo se nám včas dostat lokomotivu. Zlato jsem přirozeně kupoval pro účet Legiobanky v drobných partiích a počínám Ti ho posílat. Zatím pošlu tři bedničky různými loděmi…“ [Motl].
Dne 18. 11. 1918 (podle jiných pramenů již 3. 8. 1918) vzniká na Sibiři Banka čs. legií (uváděná i pod názvy: Banka čs. legionářů, Legiobanka, Legionbanka) s kapitálem ve výši 18 mil. francouzských franků a pohlcuje československou Vojenskou spořitelnu se 7,5 mil. rublů kapitálu. Oněch 18 mil. franků základního jmění byly údajně doplatky pro čs. legionáře v Rusku, kteří byli součástí francouzské armády a brali žold ve francouzských francích[Sládek 2]. Vojáci z doplatku neviděli ani centim. Legiobanka měla pobočky ve Vladivostoku, Charbinu, Tokiu, Šanghaji, Manile, Singapuru, Terstu a nakonec i v Praze. Jejím šéfem se stal František Šíp. Jen v Rusku měla 245 zaměstnanců [Weikert]. Organizace zřízená v Rusku Legiobankou, tzv. Centrokomise (za svou dobu existence měla tři oficiální názvy, z nichž poslední byl Československá ústřední hospodářská komise ve Vladivostoku, jako Centrokomise se podepisovala pod telegrafní depeše) měla ještě více poboček po světě než Legiobanka a skupovala veškeré zboží vyráběné v okolí trati transsibiřské magistrály (za peníze v bednách z ruského imperiálního pokladu, natištěné bankovky ze štočků, prodané zlato) v podstatě za babku, protože se firmy se bály rekvizice zboží ze strany čs. legií, a obchodovala také se zbožím na celém světě. Čs. vojsku na Rusi podléhaly i četné továrny a závody kolem transibiřské magistrály, včetně dolů a hutí, které pro ně vyráběly. S jejich výrobky Legiobanka a Centrokomise dále obchodovaly – proto tolik afiliací Legiobanky a Centrokomise po celém světě. Jen ve Vladivostoku zaměstnávala Centrokomise 301 osobu [Medek]. První větší její transakcí byla bavlna – zisk činil 100 milionů korun (sic).
Zboží se odesílalo z Vladivostoku najatými loďmi (na přelomu listopadu a prosince 1919 jich např. odplulo osm). Jaké zboží přepravovaly do vlasti legiemi zakoupené zaoceánské parníky Legie I a Legie II (podle Peroutky [Peroutka] byly čtyři, podle Sacharova [Spahn-Sakharow] jen jedna) mezi Vladivostokem, Hamburkem, Cherbourgem a Terstem, není známo. Zřejmě byly koupeny i za účelem utajit náklad před cizími zraky. Transport z evropských přístavů po železnici do ČSR se děl v pečlivě zaplombovaných vagónech [Weikert, Sládek 2]. Zisky z obchodů Legiobanky a Centrokomise zřejmě značně převýšily hodnotu části zlatého carského pokladu, který se podařilo Čechoslovákům uzmout. Legie například také zabavily měď, kterou koupili předtím Britové a drancovaly na Sibiři soukromý majetek. Nakonec i státní: „mnoho vagónů československého státního majetku vykradeno našimi vojáky“ (čs. legionáři), „čímž vzniká republice škoda mnoho milionů“ [Sládek 2].
Finanční správa čs. vojsk na Rusi dala Centrokomisi k dispozici kapitál Vojenské spořitelny [Medek], tj. doplatky žoldu za rok 1919, spořitelní vklady a fondy, zejména invalidní fond (podle Sládka – viz výše – to nedostala Centrokomise, nýbrž Legiobanka). Centrokomisi podléhaly i četné legionářské kooperativy (výrobní družstva), mezi nimi i továrna na uzeniny a vyhlášená restaurace ve Vladivostoku. Centrokomise byla pověřena likvidováním majetku čs. armády na Rusi, najímala i lodě pro přepravu zboží vojáků do ČSR (12 pronajatých lodí s tonáží přes 100 tisíc tun přepravilo cca 10 tisíc čs. legionářů), které zpět z Terstu přivážely do Vladivostoku zboží k dalšímu obchodování. Celkem dovezla Centrokomise do ČSR zboží za více než miliardu korun (sic), do dalších zemí za několik set milionů. Pronajaté lodi Centrokomise pronajímala dále jiným státům pro repatriaci svých zajatců – Německu, Rakousku, Maďarsku a Červenému kříži v Ženevě [Medek].
Představu, jaké majetky musely padnout do rukou Čechoslováků, navozuje též soudní proces v sovětském Rusku s Centrokomisí a jejími správci v listopadu 1923. Zbylé zboží v tamějších skladech Centrokomise, které se nestačilo vyvézt, propadlo ve prospěch sovětského státu a Centrokomisi byla vyměřena pokuta ve výši 2,6 mil. zlatých rublů za porušování celních předpisů. V oficiální bilanci Čs. ústřední hospodářské komise se odhaduje, že ztráta jen na zabaveném zboží v Rusku v souladu s rozsudkem (bez pokuty) činila 68 milionů korun [Sládek 2].
Čechoslováci bezohledně vyměnili 7. 2. 1920, admirála Kolčaka a členy jeho vládního kabinetu, kteří se uchýlili 4. 1. 1920 pod jejich ochranu s polobolševickým revolučním výborem v Irkutsku, kde měli bolševici převahu, za možnost odjezdu směrem Vladivostok – za Irkutskem byly tunely bolševiky preventivně zaminovány. Ve smlouvě o příměří, podepsané 7. 2. 1920 se taktéž zavázali, že nikoho z Kolčakovovy armády rozptýlené podél trati Irkutskem nevezmou s sebou (ti se probíjeli na východ pěšky, čs. legionáři na ně z vlaků plivali [Kalvoda 3]) a že odevzdají ruský imperiální poklad irkutskému revolučnímu výboru. Vrchní velitel čs. legií v Rusku, generál Maurice Janin sice nedal pokyn k vydání Kolčaka, ale smlouvu legií s irkutským výborem dodatečně schválil [Kovtun]. Čs. legie zamezili ruským jednotkám zahynulého generála Kappela pod velením Sergeje Vojcechovského (ruský důstojník přidělený k čs. legiím, rodilý Rus, pozdější čs. generál, v roce 1945 zavlečený z Prahy do Gulagu, kde zahynul), které se přibližovaly k Irkutsku, osvobodit Kolčaka. Po odjezdu posledního čs. vlaku směrem na východ předali bolševikům oněch 18 vagónů s ruským imperiálním pokladem.
Týž den, kdy podepsali s bolševiky smlouvu o příměří, byli Kolčak a mnozí další zajatci zastřeleni, protože se revolucionáři báli, že by je přece jen mohly osvobodit jednotky Kappelovy. Kolčak zemřel s výkřikem: „Spasibo vam, čecho-sobaki!“ (Děkuji vám, čeští psi! Čecho-sobaki je pendant k termínu čecho-slovaki.) Výraz čecho-sobaki Sibiřané (sibirjaki) znají dodnes.
Československé vojsko oficiálně přivezlo z Ruska tři železniční vagóny stříbrných mincí, které dostalo od samarské vlády a deset pytlů stříbrných mincí od jenisejského kozáctva. Za ně stržila Legiobanka přes 42 mil. Kč. Legiobanka nakupovala platinu a jiné drahé kovy. Oficiální odhad zní, že za prodané drahé kovy dostala několik desítek milionů korun, nejméně 50 mil. Dále se z Vladivostoku do ČSR oficiálně vyvezlo 4769 tun bavlny, 286 tun vlny, 23 tun velbloudí srsti, 8884 tun čisté mědi, 334 tun kaučuku, 150 tun hovězí kůže, 540 tun lněného semena, 650 tun kebrača (druh tvrdého tropického dřeva), 10 tun pepře, atd., atd. [Sládek 2]. Komodity dokládají, že Legiobanka a její dceřinná Centrokomise pilně obchodovaly s celým světem. Přitom se jim z ČSR nemohl vracet kapitál z prodeje dodaného zboží, neb v ČSR panovaly přísné devizové předpisy pro jeho vývoz. Ergo, musely mít k dispozici obrovský finanční kapitál. Čechoslováci na Sibiři měli tolik prostředků, že zcela vážně pomýšleli na odkoupení bajkalské oblasti pro Československo po vzoru Aljašky Spojenými státy [Weikert].
O tom, že část z ruského carského pokladu přibyla i do ČSR, svědčí implicitně i slova Karla Kramáře, pronesena jeho bezchybnou ruštinou v prosinci 1921 k studentům Karlovy univerzity, dětem ruských emigrantů: „Drazí ruští přátelé, vy, část ruské inteligence, která se z vůle osudu ocitla za hranicemi, určitě si kladete otázku, proč jsme my, Češi, projevili účast s vaším osudem a rozhodli se, abyste u nás získali vzdělání. Vám, lidem inteligentním se to může zdát podivným a určitě vás budou trápit myšlenky, jak je možné, že žijete z našich prostředků, které vám my, česká vláda, dáváme jako jakousi almužnu… Mohu vás ujistit, že vám to nedáváme jako almužnu, ale splácíme vám, to znamená Rusku, jen nepatrnou část toho dluhu, který jsme dlužni vaší vlasti. Detaily a podrobnosti nemohu a ani nemám právo vám říci či vysvětlit. Věřte mi ale – když dostáváte naši materiální pomoc, dostáváte ji ze svého” [Clementis]. Nakonec to nepřímo dosvědčují i ruské vzdělávací a kulturní objekty v Praze postavené mezi válkami.