Díky za článek, díky kterému se mi za o kousek "rozjasnilo".
Pseudosocík určitě hrozí - zvláště v dnešní době, co už nám dali "ochutnat" jiného systému (sice stejně fašistického, ale s obráceným znaménkem).
Jak vypadá pseudosocík si není těžké představit pro starší generaci - tedy pro tu, co se nenarodila po r. 80.
Bylo to tak, jak píše autor - všechno patřilo všem, nikomu nic. Heslem doby bylo "všichni jsou si rovni, někteří jsou si rovnější" = existovala elita "vyvolených" s obrovskými výhodami, stejně, jako dnes. Klany straníků ale nemohly odkrytě prezentovat své bohatství a výhody, protože formálně to režim nepřipouštěl.
Studium bylo formálně pro všechny, ovšem tak maximálně do střední školy. VŠ už upřednostňovaly držitele stranické knížky, angažované děti ze "spolehlivých rodin" nebo jinak "perspektivní kádry". S každou přihláškou na školu šel i posudek obce a stranické organizace v místě bydliště.
Stejné to bylo i u získávání vyšších řídících pozic.
Pravda ale je, že lidem byly zajištěné všechny základní sociální potřeby - myslím tím - práce s postačujícím výdělkem a střecha nad hlavou. To "zadarmo" zdravotnictví a školství neuvádím, protože i tehdy každý platil odvody ze své mzdy.
To, co tehdy bylo, stačilo lidem na důstojný život - pokud neměli přemrštěné požadavky. A jestliže platí, že populace se rozrůstá pouze za příznivých sociálních podmínek ve společnosti, pak podmínky byly příznivé.

A teď - co bylo první likvidované po tzv. "revoluci" a bylo tedy nejnebezpečnější z "minulého režimu": družstva.
A to jak zemědělská, tak jinak výrobní či distribuční (mám na mysli např. Jednotu).
Družstva (dle mého) splňovala přesně to, co článek popisuje = společné vlastnictví výrobních prostředků a podíl každého člena na produkci. I rozhodování v družstvech probíhalo trochu jinak, než ve státních podnicích. Družstva byla schopná si stavět své vlastní občanské vybavení - školky, školy, zdravotnická zařízení, obytné domy.
V kostce pravidla družstev: každý člen musel "něco vnést" - tj. zaplatit určitý (ale stejný) členský podíl (v dřívějších dobách vkládali nemovitý i movitý majetek). Nebylo dovolené, aby člen družstva byl "mimo" - tj. aby v družstvu nepracoval (nevím, zda ve všech družstvech, případně mě doplňte). Podíl na zisku byl vyplácen každoročně, někde z části v naturáliích. A samozřejmě - pravidelná mzda za odvedenou práci.
Družstva fungovala velmi dobře a pravda je, že už tehdy "ze západu" jezdili na exkurze a pro rady.
Na podobném principu pracují dodnes i známé izraelské kibuce - ale opravdu jen podobném. Jejich základem je to, co se v článku popisuje u "experimentů" - tj. lidé pracují za jídlo a střechu nad hlavou, komunita jim zabezpečuje vše nutné (jídlo, oblečení, střechu nad hlavou). Jakoby patřilo všechno všem - ale pokud z komunity odcházíte, pak s holýma rukama. Žádný podíl na zisku, žádná mzda, žádné ohodnocení vaší práce.
Stejný princip u nás uplatňuje např. i hnutí Hare Krišna. Všechny výdělky jdou jakoby na komunitu, ale ve skutečnosti patří "velitelé" hnutí k nejbohatším na světě. Typická pyramida, která sice lidem "dole" poskytuje vše k životu nutné, ale jen pokud jste "uvnitř". Chcete ven - jdete tak, jak jste přišli.

A teď mým otázkám:
Vždycky se zarazím u pojmu "soukromé vlastnictví" a nevím, jak dál. Pro mě je soukromé vlastnictví:
- místo k bydlení, osobní věci, možná tak kousek zahrádky, kde si můžu vypěstovat, co chci, upravit prostředí tak, jak mi u "střechy nad hlavou" vyhovuje.
Nepotřebuju lesy, pole, cesty, továrny, obchody, lomy, doly... Přírodní bohatství by podle mě vůbec neměla přijít do soukromých rukou. Jak se zasloužil ten, kdo koupí minerální pramen a vodu prodává, o vůbec vznik tohoto pramene - že si ho přivlastní "to je moje"? To samé je s lesy - oni nesázeli, dnes kácejí a prodávají, bohatnou.
Takže - myslí se pojmem "soukromé vlastnictví" to, co jsem vypsala?

Výrobní prostředky jsou mi snad jasné - včetně metodologie vzdělávání.
Teď ale potřebuji upřesnit:
-myslí se tou "státní ideologií" právě vzdělávací metodologie?
Jinak řečeno - stát si podrží určitou ideu, aby bylo možné vychovávat a vzdělávat v určitém směřování?

A třetí otázka: "všem stejně".
Souhlasím sice, že ředitel "k ničemu" nesmí pobírat plat vyšší, než prospěšný dělník, ale... také si nevím rady.
Myslím si, že "vykořenit" ze společnosti vyčuránky, kteří se vždy jen vezou a první natahují ruce, bude úkolem na dlouhá léta.
To "všem stejně" je v jistém způsobu i dnes (a bylo i dříve) - v tarifním rozdělení mzdy. Co platné, že jsou jakési "nadstandartní složky platu", když o nich rozhodují zas jen "vyšší kádry" - bez toho, aby skutečně věděli a znali, jak kdo pracoval?
Potřebovala bych to vysvětlit... asi nechápu správně.
Pořád se mi motá v hlavě, zda systém "všem stejně" nebude v jistém směru demotivující = vyčuránek bude vědět, že má "své jisté", takže se nebude snažit nejen o samovzdělávání, ale ani o kvalitní práci - a naopak ten, kdo se snažit bude, nebude oceněn?

Děkuji předem za objasnění.