Scénáristika globálního zákulisí ve vztahu k Lidstvu v 30-50. letech 20. století

10.10.2018

Ke konci 30. let byly úspěchy SSSR v otázce budování nového systému vnitrospolečenských vztahů nezpochybnitelné dokonce s ohledem na to, že ekonomická základna nové civilizace se budovala při vynucené technicko-technologické pomoci rozvinutých kapitalistických zemí, což už bylo poznamenáno v předcházejících částech.

Přitom je nutné znovu připomenout, že „světové zákulisí“ předpokládalo rozšířit výdobytky, získané při socialistickém experimentu v SSSR, i do dalších zemí. Proto během celého období socialistického budování mezi první a druhou světovou válkou 20. století přijížděli do SSSR významní představitelé západní inteligence, kteří cestovali po zemi, setkávali se s prostými lidmi během práce i oddychu, i s různou nomenklaturní „elitou“, a dokonce byli přítomni na soudních jednáních ve veřejných procesech nad nepřáteli lidu. A ačkoliv reakce na spatřené byly různé¹, celkově byla nestátní propaganda ze strany představitelů inteligence na Západě spíše prosovětská, než antisovětská, a formovala v zemích buržoazních demokracií pozitivní vztah k socialistickému experimentu v SSSR.

V té době byl západní člověk (zvláště vzdělaný) více vystrašen diktaturou Hitlera, než diktaturou Stalina – tím spíše že v SSSR se „antisemitizmus“ hodnotil jako zvlášť nebezpečný zločin, za který mohli „antisemité“ zaplatit životem, protože odpovídající paragrafy trestních zákoníků svazových republik (údajně v závislosti na stupni jeho intenzity) předpokládaly tresty až do trestu smrti.

Globální scénář „světového zákulistí“ těch let stejně jako dříve předpokládal uskutečnění světové socialistické revoluce, ale v nových historických podmínkách. Předchod k socialismu se v něm předpokládal cestou osvobození kontinentální Evropy (na první etapě) od hitlerovského jha během osvoboditelského pochodu Rudé Armády.

Toto přesvědčení ve svých knihách „Ledoborec“, „Den M“ a dalších úporně dokazuje V.B.Rezun (píšící pod pseudonymem Viktor Suvorov), avšak připisuje ten scénář Stalinovi osobně a ne světovému nadstátnímu „zákulisí“, které nechce vidět ani přímo, ani s pomocí metod analýzy různorodé sociální statistiky, které zná ze své práce v rozvědce. Proto V.Suvorov představuje jako agresora ne „světové zákulisí“, konající prostřednictvím západního židozednářství, ale SSSR, jemuž zasadil druhý agresor – fašistické Německo – údajně preventivní úder přibližně dva týdny před neuskutečněným sovětským napadením².

Ve skutečnosti biblické „světové zákulisí“ existovalo dlouho před příchodem Stalina do vedení SSSR a během vší biblické epochy v historii globální civilizace se zabývalo globální politickou scénáristikou namířenou na uskutečnění doktríny, uvedené námi v Příloze na konci knihy. V globálním politickém scénáři „světového zákulisí“ v roce 1941 už SSSR nemohl být původcem války ani pod záminkou nutnosti osvobození Evropy od hitlerovského jha.

Za prvé, veřejné mínění Evropy a Ameriky ve své většině směřování globální historie nevidělo, a v historii států vidělo jen řetez nespojených bezcílných náhod. V důsledku toho se krajně negativně postavilo k pokusu o obnovení sovětské moci ve Finsku³ během zimní války 1939-1940, kdy byl SSSR určen na roli agresora. Také zahrnutí buržoazních demokracií Pobaltí do SSSR na konci srpna 1940 ve výsledku exportu revoluce do nich a prosovětských státních převratů, provedených uvnitř místní periferie Kominterny, bylo vnímáno velmi negativně. A to při tom, že v té době už téměř rok běžela druhá světová válka, a zahrnutí Pobaltí do SSSR ho objektivně chránilo před nebezpečím hitlerovské agrese⁴. Ale hlavně – zlepšovalo zeměpisnou konfiguraci frontů budoucí antihitlerovské koalice, jejíž vytvoření v nejbližší době už bylo objektivním požadavkem doby.

Za druhé, v samotných buržoazně-demokratických státech Západu opozice zformovanému společensko-ekonomickému uspořádání, ve kterém panovalo židovské klanové nadstátní bankovní lichvářství, byla nejen promarxistická internacionálně-socialistická. V každé ze zemí buržoazní demokracie byla i dostatečně mocná nacionalistická opozice, která představovala reálně prohitlerovskou „pátou kolonu“, která sehrála svoji roli v okupaci všech zemí Evropy hitlerovci; a která byla připravena zradit historicky zformované režimy ve všech zemích, do kterých Hitler z nějakých příčin byl schopen vtrhnout.

Právě k nacionalistické opozici apeloval R. Hess, který odletěl do Velké Británie v květnu 1941 s nějakými návrhy o světě, které nebyly odtajněny dodnes. Silná nacionálně-socialistická a celkově proněmecká opozice byla i v USA, o čemž už šla řeč v předchozí části, a Argentina v předválečné době byla téměř jihoamerickou pobočkou hitlerovské třetí říše.

„Světové zákulisí“ potřebovalo pro to, aby neutralizovalo vnitřní nacionalistickou opozici v zemích buržoazní demokracie Západu a zbavilo jejich aktivisty podpory politicky interního obyvatelstva – poškodit ideje národního uvědomění. Za tím učelem bylo třeba, ať Hitler dovede Německo do nacizmu a obětuje ho na oltář světové socialistické revoluce napadením na SSSR. Přitom válka ze strany Německa se musela stát zvěrsky nelidskou operací čistky území od původního obyvatelstva, a ne umírněnou policejní okupací, jakou byly operace v Evropě do r. 1941. Taková válka proti SSSR se měla završit porážkou Německa, tím spíše při podpoře SSSR Západem.

Kromě toho, jak už se uvádělo dříve, aby bylo možné přenést zkušenosti a výdobytky socialistického experimentu v SSSR bez zvláštních problémů do dalších zemí, musel se obraz SSSR stát atraktivním pro jejich obyvatelstvo, a jejich buržoazní režimy, provádějící ve 30. letech politiku podpory a tolerance ve vztahu k hitlerizmu, se musely stát odpuzujícími. Za tím účelem SSSR musel přestat být kultovním abstraktním symbolem světlé budoucnosti, jakým byl v očích inteligence ve 30. letech, a musel se stát poslední nadějí obyvatelstva, vystrašeného zvěrskými zločiny hitlerizmu, na to, že právě SSSR ochrání lidstvo před zotročením německým fašizmem. Pro to se za tím účelem, aby osvoboditelný pochod Rudé armády v Evropě byl morálně-eticky nenapadnutelný v celém světě a žádaný, musel SSSR také stát obětí agrese fašistického Německa.

Projekt „světová socialistická revoluce“ pod prapory marxismu vyžadoval v polovině 20. století, stejně jako na jeho začátku, pro své uskutečnění organizaci světové války.

Marxisté-trockisté v samotném SSSR s jejich politickou scénaristikou do toho politického scénáře nijak nezapadali:

• idea začít revoluční válku za osvobození pracujících spolubratří, z jejíhož zajetí se nemohli osvobodit, odpuzovala od socialistického uspořádání světa mnoho lidí;

• a scénář svržení bolševika J.V.Stalina, který si ve značné míře podřídil byrokratický aparát strany a státu své vůli, podle šablon japonsko-ruské války a první světové války 20.století (svržení režimu v důsledku vojenské porážky), přímo pracoval proti scénáři globální politiky „světového zákulisí“ a scénáři druhé světové války 20. století. Vypořádání se se Stalinem osobně naplánovalo „světové zákulisí“ na poválečné období.

Proto „světové zákulisí“ nejen nepřekáželo, ale i samo podporovalo likvidaci samotného L.D.Bronštejna a jeho stoupenců v SSSR i Kominterně, kteří nevycítili změnu doby. Ve výsledku při napadení SSSR podpora hitlerovské agrese „pátou kolonou“ v samotném SSSR měla omezený charakter⁵.

Německo se ukázalo zataženým do světové války, k vítězství v níž nebylo připraveno, v důsledku napadení Polska 1. září 1939. Poté bylo jedinou možností pro Německo vyhnout se roli oběti v projektu „světová socialistická revoluce“: svatě dodržovat sovětsko-německou dohodu o nenapadení ze srpna 1939 a v létě 1941 uskutečnit operaci „mořský lev“. To by umožnilo Německu vyskočit z války navzdory pozici vládnoucí „elity“ Velké Británie⁶, která odmítla mír, nabídnutý přes Hesse, a zabývat se reformou své rasistické sociologické doktríny v duchu směřování k mnohonárodnostního bolševismu (hájení zájmů pracující většiny), aby bylo možné sjednocení národů SSSR, Německa a dalších zemí v řečišti koncepce vybudování mnohonárodnostního socialismu, kde by Německo bylo svobodné od moci marxismu, a kde SSSR teprve stál před řešením tohoto problému.

V roce 1941 to bylo jedinou cestou pro Německo vynutit „světové zákulisí“ k přehodnocení globálních politických scénářů, včetně i ve vztahu k němu. J.V.Stalin nechal Německu takovou možnost odkrytou až do 22. 7. 1941⁷. Avšak Němci se zmýlili v důvěře Hitlerovi osobně, který večer 21.6.1941 vydatně zanervoval, znejistěl a přijal rozhodnutí o napadení SSSR ránem dalšího dne podle plánu „Barbarossa“. A rozpracovávaný paralelně s ním plán napadení Anglie „Mořský lev“ následně získal status úspěšné strategické dezinformace⁸.

Tak v důsledku toho, že Němci projevili odstrašující politickou krátkozrakost a absenci vůle, a Hitler zůstal věrný „světovému zákulisí“, Německo bylo poraženo a ideje národního uvědomění byly ztotožněny s nacizmem, fašismem a rasismem a pošpiněny v kultuře většiny národů Země na dlouhá desetiletí.

Ve výsledku porážky Německa získal SSSR ve světě kolosální autoritu, která byla neotřesitelná do tzv. „karibské krize“⁹. Kromě toho, socialistická plánovaná ekonomika SSSR dokázala svou efektivnost jak během období příprav země na válku, tak i během samotné války, a během poválečné obnovy hospodářství jak podle ukazatelů růstu výroby, tak i podle ukazatelů, charakterizující kulturní rozvoj společnosti a společenský pokrok.

Avšak prakticky hned po završení druhé světové války „světové zákulisí“ začalo s podporou antisovětských sil v celé části světa, nepodléhající SSSR. Přitom se kritizovalo nejen státní uspořádání SSSR, ale i samotná idea socialismu jako základ organizace života společnosti byla prohlášena ve státní propagandě buržoazních demokracií za druh totalitní tyranie, potlačující osobnost člověka.

Ale ve stejné době se začaly v zemích buržoazní demokracie zavádět mnohé prvky socialistického společensko-ekonomického zřízení, které se úspěšně osvědčily v SSSR a hitlerovském Německu: plánový-regulační vliv státu na úrovni makroekonomiky, rozvoj systému sociálního zabezpečení mládeže a také starších, kdo přišel o zdraví, seniorů atd.¹⁰ A na většině univerzit státnost buržoazních demokracií desítky let ignorovala či trpěla marxistickou propagandu trockistického typu v prostředí studentů.

Vedle toho se kvalitativně změnil charakter ekonomických a kulturních vzájemných vztahů SSSR a Západu, jak ve srovnání s dobou spolupráce „spojených národů“ v boji proti hitlerizmu během 2. světové války 20. století, tak i ve srovnání s předválečnou dobou, kdy se víceméně legálně realizoval přítok vědecko-technologického know-how z Evropy a USA do SSSR (i když tato stránka historie se v učebnicích dějepisu a publikacích masové spotřeby pomíjela). Po druhé světové válce vznikla „železná opona“, která ve své podstatě neexistovala dokonce ani po revoluci 1917 během občanské války a diplomatické izolace SSSR ze strany kapitalistických států.

Tyto okolnosti přivádí k myšlence, že v samotném SSSR proběhlo něco, co bylo vnímáno „světovým zákulisím“ jako nebezpečí pro jejich globální moc.

Z našeho pohledu, ještě v předválečné době mělo „světové zákulisí“ důvody bát se, aby v SSSR neunikl z pod jeho kontroly bolševismus, který v první polovině 20. století fungoval v ideologické obálce do Ruska implantovaného marxismu, a v organizačních formách marxistické strany. V důsledku toho, že ty obavy nebyly bezdůvodné, bylo po završení 2. světové války hlavním problémem „světového zákulisí“ osedlání, potlačení a vykořenění bolševismu v SSSR, a nikoliv rozšíření jeho socialistické kultury celkově do jiných zemí, ve kterých se omezili na určitými opatřeními ohledně zavedení prvků socialismu do ekonomiky a propagandou marxismu trockistického typu ve studentském prostředí.

Vyargumentování tvrzení o úniku SSSR v epoše stalinského bolševismu z pod kontroly „světového zákulisí“ začneme z toho, že:

Pro realizaci scénáře „světové socialistické revoluce“ v té politické situaci, jaká se složila k létu 1939, byla sovětsko-německá dohoda o nenapadení nejen nepotřebná, ale i potenciálně škodlivá.

Jde o to, že v obou státech byly aktivní pokolení, které viděli realitu a důsledky minulé války v Rusku i Německu, a proto byly upřímnými stoupenci dobrých vztahů a kulturního sblížení národů obou zemí. Veškerá historie ukazovala, že nejlepší časy života v obou zemích vznikaly tehdy, když mezi nimi panovaly vzájemně výhodné obchodní vztahy a kulturní výměna. Tento tvůrčí potenciál lidí, přejících si vyhnout novému válečnému střetnutí, byl realitou na obou stranách, a zbývalo ho jen využít a podpořit ve státní politice.

Proto pro „světové zákulisí“, opírající se především na sílu USA, odkrývala sovětsko-německá dohoda o nenapadení možnost k pro něj nepřijatelné změně globálního rozdělení ekonomicko-vojenské moci podle bloků států-spojenců, narušujíce přitom hlavní princip v jeho globálním řízení: „rozděl a panuj“.

Do uzavření sovětsko-německé dohody o nenapadení v r. 1939 byla situace následující:

„USA a Velká Británie“ jako síla, určující vítězství jedné ze stran v konfliktující dvojici: „Německo a jeho spojenci“ na jedné straně frontu, a SSSR prakticky bez spojenců na druhé straně.

V důsledku uzavření sovětsko-německé dohody o nenapadení se situace změnila na:

Otevřela se perspektiva duální situace – USA proti jedinému Eurasijskému bloku při vůdcovství v něm bolševických (podle charakteru socialismu v něm) SSSR a Německa (které se možná spojí do jednoho státu). Kdo z předchozích politických činitelů a vůdců obou států by v důsledku uskutečnění podobného scénáře zůstal a kdo by zmizel je jiná otázka.

Respektování dohody politického vedení obou států odkrývalo cestu právě k tomuto¹¹. Globální situace v případě rozvoje Německa a SSSR v tomto směru se dostávala z pod kontroly „světového zákulisí“. Proto psaním na téma, jak Stalin potřeboval dohodu a nenapadení proto, aby sám zaútočil na Německo, V.B.Rezun odvádí pozornost od „světového zákulisí“ jako organizátora první i druhé světové války 20. století.

Ačkoliv se tento scénář-maximum ve 20. století nerealizoval, sovětsko-německá dohoda o nenapadení přesto zbavila „světové zákulisí“ svobody politického manévru a proto se stala vítězstvím bolševismu v globální politice.

Bez té dohody by už v té době nazrálé napadení Německa na Polsko¹² automaticky mohlo přerůst do vojenské srážky SSSR a Německa v případě pokusu SSSR vzít pod svou ochranu etnicky nepolské obyvatelstvo západních oblastí Běloruska a Ukrajiny, obsazených Polskem při rozpadu Ruské říše, nebo v případě pokusu části polských vojsk nechat se internovat přechodem sovětské hranice.

Tento scénář vojenské konfrontace SSSR a Německa by se realizoval garantovaně automaticky, pokud by srpnu 1939 místo sovětsko-německé dohody o nenapadení byla uzavřena ze strany SSSR spojenecká dohoda, která mu byla předložena ze strany Británie a Francie. Británií a Francií předložený projekt spojenecké dohody nezavazoval ty země k vedení vojenských akcí souhlasovaných se SSSR v určitém časovém termínu po vstupu SSSR do války v případě napadení Německa na jednu z nich nebo na Polsko. Přitom Polsko navíc v případě napadení ze strany Německa odmítalo propustit vojska SSSR skrz svoje území pro jejich vstup do bojové konfrontace s vojsky Německa.

Taková politika byla idiotizmem ze strany vládnoucích buržoazních režimů Británie a Francie: jejich vlády pěstovaly naději na zachování historicky zformovaného kapitalismu a systému globálního kolonializmu, a vycházeje z toho cíleně pracovaly na to, aby se německým nacionál-socialismem zaštítily před marxismem a bolševismem SSSR, a bolševismem a marxismem SSSR se zaštítili před německým nacionál-socialismem. Polsko v r. 1939 obětovaly těm nadějím stejně, jako byly o rok dříve obětovány Rakousko a Československo, jejichž osud stejně ničemu nenaučil „mudrce“ ve Varšavě.

Tak se buržoazní demokracie Západu vepsaly do scénáře „světového zákulisí“ ohledně automatického začátku války Německa se SSSR už v roce 1939 (nebo nejpozději 1940).

Jak ukázal další rozvoj situace, J.V.Stalin v roce 1939 správně zavrhl Francouzsko-Anglické návrhy spojenecké dohody: po napadení Německa na Polsko projevily Francie i Anglie věrolomnost ve vztahu k němu. Polsko padlo pod údery wehrmachtu proto, že Francie i Anglie porušily svoji dohodu s ním a nepodnikly vojenské kroky proti Německu. Takové chování spojenců Polska umožnilo wehrmachtu rozdrtit protivníky Německa po jednom: nejdřív soustředili své síly proti Polsku, pak proti Francii a proti expedičním silám Británie na Evropském kontinentu, což přivedlo k okupaci hitlerovci části Francie a vytvořilo v ní loutkový prohitlerovský režim, a Británii v roce 1940 postavilo na kraj vojenské a ekonomické katastrofy.

Není důvod předpokládat, že buržoazní vlády Francie a Británie by splnily své spojenecké závazky ve vztahu ke Svazu sovětských socialistických republik svědomitěji, než je „vyplnily“ ve vztahu k buržoaznímu Polsku.

Dohoda o nenapadení SSSR s Německem, ve kterém nazrál útok na Polsko, vyloučila možnost automatického zavlečení SSSR do války s Německem a jeho spojenci při zádumčivé pozici Francie a Británie a skutečně odsunula válku s Německem téměř o dva roky, čímž dala možnost přezbrojení a reorganizace ozbrojených sil SSSR. Sovětsko-německá dohoda z r. 1939 je ostudou SSSR jen pokud se tváříme, že „světové zákulisí“ neexistuje. Pokud se na věc díváme s vědomím globální nadstátní politické scénáristiky biblického „světového zákulisí“, pak je ospravedlněna a je krokem k osvobození všeho lidstva od tyranie biblického „světového zákulisí“.

To hlavní pro SSSR spočívalo v tom, že právě v důsledku uzavření sovětsko-německé dohody o nenapadení se buržoazní demokracie Západu ocitly ve válečném stavu s Německem dříve, než začala válka mezi SSSR a Německem. Proto při začátku války mezi SSSR a Německem se SSSR automaticky stával spojencem defakto všech států, které vedly bojové akce proti Německu a jeho spojencům, nezávisle na právní formalizaci spojeneckých vztahů SSSR s každým z nich.

Kdyby světová válka začala jako válka mezi SSSR a Německem, opakoval by se scénář první světové války 20. století a „světové zákulisí“ by mělo možnost, vycházeje z loajálnosti každé z bojujících stran a ze svých hodnocení perspektiv, vybrat čas a stranu pro vstoupení do války buržoazních demokracií Západu, aby vykázaly svůj rozhodující vliv na výsledek války a poválečné uspořádání systému mezinárodních vztahů.

Druhý signál – také špatný z pohledu „světového zákulisí“ – připadá na období bezprostředně po kapitulaci Německa. Je to vítězná přehlídka v Moskvě na Rudém náměstí 24. 6. 1945.

Z úhlu pohledu běžného sovětského člověka, který nezná zednářskou symboliku, rituály a legendy, by bylo logické, že když napadení Německa proběhlo 22. června, pak i Přehlídka vítězství by měla být 22. června. Symbolicky: chtěli jste 22. června? - Dostanete naši Přehlídku vítězství 22. června.

Avšak přehlídka vítězství se odehrála, údajně neznámo z jakých důvodů, ne 22., ale 24. června. Ale pokud si vzpomeneme na zednářskou symboliku a rituály, pak 24. červen je den Jana Křtitele, jehož jménem se nazývá jeden směr v židozednářství. V Janově zednářství je každoroční 24. červen dnem svátku řádu. V souladu s tím, určení data 24. června na přehlídku je znakem, ukazujícím na ty, kdo skutečně tu válku začal, aby s její pomocí dosáhl svých cílů.

Otázka, odkud pocházela iniciativa určení data vítězné předlídky, zda od představitelů „světového zákulisí“ nebo od J.V.Stalina, je otázka dodnes otevřená, nesetkali jsme se ani s publikacemi na to téma. V každém případě je významné, že J.V.Stalin se ze své iniciativy zřekl toho, aby přijímal vítěznou přehlídku v den svátku zednářství. Příčiny jeho zřeknutí bývají nazývány dvě:

První: J.V.Stalin prý ze začátku chtěl přijímat přehlídku sám. Ale když se k tomu připravoval, údajně na nácviku v manéži s koňmi spadl, a nepovedlo se najít mu klidného koně. Pod tlakem takového druhu nepředvídatelných okolností se J.V.Stalin údajně rozhodl, skřípaje zuby, přenechat čest přijímat přehlídku Maršálovi SSSR G.K.Žukovovi, který byl původem od kavalerie a tedy dobrý jezdec¹³.

Druhou verzi v jedné z besed na rádiu Svoboda v roce 2002 vyslovil V.B.Rezun („Viktor Suvorov“). Její podstata spočívá v následujícím:

SSSR se nepodařilo okupovat celou Evropu, což zhatilo perspektivy světové socialistické revoluce a tím, podle mínění Rezuna, odsoudilo SSSR na zahnívání a zánik¹⁴. J.V.Stalin se údajně držel podobného úhlu pohledu, a proto měl za to, že SSSR tu válku prohrál, a tu válku Stalin údajně zorganizoval pro to, aby mohl zahrnout celou Evropu do SSSR, ale v realizaci tohoto plánu mu údajně zabránil nejprve Hitler „preventivním“ útokem na SSSR, a poté spojenci, jejichž vojenská přítomnost v Evropě po roce 1945 vynutila J.V.Stalina zřeknout se zahrnutí států, osvobozených od hitlerizmu, do SSSR.

J.V.Stalin údajně nechtěl veřejně přiznávat fakt porážky takového druhu, defakto osobní, a odmítl přijímat vítěznou přehlídku a přenechal tu možnost ctižádostivému Žukovovi, který v globální politice a ve „světovém zákulisí“ nic nechápal, stejně jako většina obyvatel a úzkých specialistů té doby i dneška.

Ale pokud by J.V.Stalin měl pocit osobního vítězství, tak by údajně přijímal přehlídku sám. A dokonce jestli by mu nenašli klidného koně, pak by přijímal přehlídku klidně z džípu nebo z tanku, nebo třeba z limuzíny (což se stalo normou v pozdější době, kdy se vojáci schopní jezdit na koni stali raritou).

Zároveň V.B.Rezun uvádí ještě jedno znamení, potvrzující z jeho pohledu krach idejí zavedení Sovětské moci a socialismu v globálním měřítku v důsledku 2. světové války. Do roku 1941 se na místě zničeného (v roce 1935) Chrámu Krista Spasitele stavěl Palác Sovětů – mrakodrap, který měla zastřešovat gigantická socha V.I.Lenina výškou několika desítek metrů.

V tom Paláci se údajně plánovalo uskutečnit přijímání do SSSR poslední socialistické republiky, což mělo zakončit světovou socialistickou revoluci a dát SSSR status celosvětové státnosti.

Stavba byla se začátkem Velké vlastenecké války (2. světové války) zakonzervována, a nedlouho před vítězstvím nad Německem bylo přijato rozhodnutí o jejím ukončení. V poválečné době byl na místě Chrámu Krista Spasitele a nedokončeného Paláce Sovětů vybudován plavecký bazén „Moskva“. Bazén „Moskva“ byl pro změnu zlikvidován během reforem 90. let a na jeho místě byl v roce 2001 postaven chrám-maketa bývalého Chrámu Krista Spasitele.

Ale existuje i třetí verze.

Spočívá v tom, že pokud 24. června v den Janova zednářství se J.V.Stalin – hlava státu a jeho nejvyšší vojenský velitel – dívá na přehlídku ze strany, pak to objektivně jako minimum znamená demonstraci jeho neloajálnosti biblickému „světovému zákulisí“. A jako maximum je to signál, že sám J.V.Stalin, stojící na čele bolševického vedení SSSR, se nachází na téže, pokud ne vyšší vnitrospolečenské pozici, jako i činitelé „světového zákulisí“, ale nachází se k nim v opozici, na což ukazuje charakter jeho veškeré poválečné činnosti.

Ve prospěch právě této verze hovoří i to, že Den Vítězství se stal státním svátkem teprve v roce 1965, když v čele strany a státu stáli trockisté – imitátoři bolševismu. Pro samotné bolševiky vítězství v koalici s loutkami „světového zákulisí“ nad loutkovým uměle vytvořeným hitlerovským nacizmem bylo jen vítězstvím v jedné srážce, nikoliv rozhodující bitvou v boji za osvobození globální civilizace od tyranie „světového zákulisí“, odkrývající možnost ustanovení globální civilizace lidskosti. Proto:

Ještě nás čeká udělat mnoho pro to, aby se svátek 9. května stal skutečně Dnem Vítězství národů SSSR v nám vnucené válce let 1941–1945, která se stala Velkou Vlasteneckou. Jestliže jsme v ní zvítězili na úrovni šesté priority zobecněných prostředků řízení, pak na vyšších prioritách Velká vlastenecká válka za osvobození všeho lidstva od tyranie „světového zákulisí“ stále pokračuje.

Z práce Ford a Stalin: o tom, jak žít lidsky, kapitola 6.6.

Diskuse: http://www.vodaksb.eu/diskuse/k-aktualnim-clankum#comment-166244

Poznámky