Životní postoj „rozumného“ „pragmatismu-realismu“ je cestou ke globálnímu fašismu

19.9.2018

z knihy Základy sociologie 3

11.2. Životní postoj „rozumného“ „pragmatismu-realismu“ je cestou ke globálnímu fašismu

11.2.1. Předpoklady

Jak bylo předvedeno v kapitole 4.7, je lidský typ struktury psychiky diktaturou svědomí na základě víry Bohu (ne víry v Boha), tj. životem v dialogu s Bohem při uvědomělém plnění mise v rámci Božího Záměru.

Takže postoj Piláta «Království Pravdy nikdy nastoleno nebude» a „mírnější“ postoj «Je jen škoda, že té doby přenádherné / se již nedožiji já ani ty» vyjadřují již dokonané odmítnutí jedince řídit se ve svém životě – ve všech případech bez výjimky – svědomím, a také jeho nevíru Bohu, který – nejednou – slíbil lidem život v království Pravdy-Skutečnosti, jež si však musí vybudovat oni sami pod Božím vedením.

V podstatě jsou oba výše zmíněné životní postoje „rozumného“ „pragmatika-realisty“ jeho odmítnutím využít možnost stát se člověkem, která je mu darována Shora po dobu celého jeho pozemského života.

Ale jak bylo předvedeno v kapitole 8.7, nezávisle na tom, zda si tuto skutečnost sami fašisté uvědomují či ne, je fašismus účelný právě v tom smyslu, že znemožňuje každému jedinci dosáhnout kvalit člověka – stát se nositelem lidského typu struktury psychiky.

Ve své podstatě je tento cíl „mystický“ a vychází z mimosociálních zdrojů. V hranicích společnosti se cílem fašismu zdá být touha po moci uplatňovaná klanově-oligarchickými skupinami v zájmu dosažení jejich parazitické nadvlády nad společností. Tyto skupiny mohou být zosobněny dědičnými nebo střídajícími se „lídry“, „národními lídry“, „veleknězi“, „imámy“, osobami vyzvedávanými jako „svědomí národa“ apod. Fašismus je ideologicky všežravý, a proto může své cíle maskovat jakýmikoliv ideologiemi a to včetně takových, jejichž podstata je pravověrná.

Proto životní postoj „rozumného“ „pragmatismu-realismu“ vytváří předpoklady k fašizaci společnosti a to i v globálním měřítku.

11.2.2. „Okamžitá“ fašizace

Když se řeč stočí na hrozbu vzniku fašistického režimu v té či oné společnosti, většina lidí přemýšlí v šablonách (a ne poznávacím a tvůrčím způsobem – dialekticky, jak by měli), a kompiluje nějaký scénář vzniku fašismu vycházejíc z těch či oněch historických příkladů vzniku fašistických teroristických diktatur v minulosti. Potom takto sestavený scénář při porovnání s konkrétně vzniklými politickými okolnostmi v té či oné společnosti vyhodnocuje jako reálně hrozící, uskutečnitelný nebo neuskutečnitelný. A platí to jak pro přívržence fašismu, tak i pro antifašisty.

Při takovémto přístupu historické příklady zformování fašistických režimů v tom smyslu, jak podstatu fašismu definují akademické publikace¹, vyvolávají myšlenky na skupinu zakonspirovaných spiklenců v tajných službách a ozbrojených silách, nebo na politickou – svou podstatou fašistickou – stranu, na vládychtivé maniaky stojící v čele těchto spiknutí a stran, kteří potom určí den a hodinu „X“, kdy bude proveden státní převrat (nebo kdy strana oficiálně zvítězí v „demokratických volbách“), a poté hned začnou s „utlačováním a zastrašováním“ společnosti podle svého reálného založení a cílů nejvyšší fašistické „elity“, halíce přitom realizovanou politiku do nějaké veřejné ideologie pro dav, kterou akademické publikace a kritici režimu nazývají „populismem“ a „demagogií“.

V případě realizace scénáře tohoto druhu a uchvácení státní moci skupinou spiklenců nebo fašistickou (svým založením a etikou) stranou (politickou mafií²) může být taková fašizace nazvaná „okamžitou“. I když je nesporné, že po uchvácení státní moci lídry fašistického hnutí bude potřebná ještě celkem dlouhá doba na to, aby se existence společnosti pod jejich nadvládou stabilizovala a objevily se v ní tendence k více či méně stabilní obnově fašismu v návaznosti pokolení v „automatickém režimu“ (jako je tomu dnes v Severní Koreji³).

A právě v této době, kdy se režim snaží o stabilizaci svého postavení, také dochází k největšímu počtu násilných aktů a bezpráví, které bývají nazývány „hrůzami fašismu“⁴. Jestliže se režimu povede dosáhnout stabilizace⁵, přestanou být politické represe prováděny masově, takže je potom režim může označovat za obyčejnou trestnou činnost, nebo za ojedinělé projevy „antisociální činnosti osamocených odrodilců“.

Ve své většině fašisté různého druhu sní právě o takové „okamžité“ fašizaci a pracují na její realizaci a antifašisté (reální i domnělí⁶) se zase právě jí obávají a pokoušejí se jí předejít a čelit⁷.

Jenže recepty formování fašistického režimu a recepty, jak tomu čelit, odhalované na základě šablonovitého myšlení výše popsanou metodou, nebudou mít kvalitu univerzálních receptů, neboť nevycházejí z podstaty jevu fašismu a jeho cílů ve smyslu definovaném v kapitole 8.7 tohoto kurzu, ale z reálných nebo domnělých projevů jeho podstaty za těch či oněch konkrétních historicko-politických okolností. Kromě toho se může ukázat, že kvůli své neuniverzálnosti nebudou recepty takovéhoto druhu (jak popisující formování fašismu, tak i boj s ním) funkční za reálně vznikajících společensko-politických okolností lišících se od těch, na jejichž základě byly vypracovány.

Co se týče nefunkčnosti receptů zaměřených na popis vzniku fašismu, tak to ještě není úplný kámen úrazu; ale co se týče neadekvátnosti a nefunkčnosti antifašistů, tak to je ve většině případů faktorem napomáhajícím úspěchu fašizace společnosti, čemuž se staly příkladem okolnosti uchvácení státní moci v Německu loutkovodiči ovládajícími Hitlera a v SSSR zase loutkovodiči ovládajícími Jelcinovu kliku⁸.

Abyste však pochopili, co ve skutečnosti probíhá při procesu fašizace společnosti a zda může být fašizace provedena NEPOZOROVANĚ (bez hrozivých halasných efektů) formou dlouhodobého procesu a bez „okamžitých“ scénářů, a jak taková fašizace může být realizována prakticky, musíte si povšimnout řady okolností a spojit si je s historicky vzniklými konkrétními reáliemi té či oné společnosti, neboť tím se bojovníci s fašismem – ať už reálným či domnělým – obvykle nezatěžují.

11.2.3. Spravedlnost nebo nespravedlnost?

Zaprvé jak fašisté, tak i antifašisté (ze kterých mnozí jsou také fašisté, jenom se jedná o stoupence fašismu na jiných ideových základech) ve své většině apelují na lidský smysl pro spravedlnost. Přitom však jedni ani druzí nechápou Shora předurčené cíle společensko-historického rozvoje, jeho hybné síly a algoritmiku.

Historická praxe dokládá, že:

• přestože může být nespravedlnosti úspěšně zabráněno silou – jak v měřítku vzájemných vtahů mezi jednotlivci, tak i ve státním⁹ a globálním měřítku¹⁰;

• není možné silou zavést ničím neomezovanou a nezničitelnou vládu spravedlnosti¹¹.

Příčinou takového poměru a výsledku při použití síly je skutečnost, že nespravedlnost produkují sami lidé, kteří ve svém vývoji nedosáhli kvalit člověka (nositele lidského typu struktury psychiky), a takových je v davo-„elitářských“ společnostech absolutní většina, takže síla od začátku zaměřená proti nespravedlnosti se poté, kdy potlačí a vymýtí tuto původní nespravedlnost, sama stane služkou nespravedlnosti – buď nové, nebo i předchozí, která pouze změní svou masku¹².

Avšak je možné pokusit se zavést naopak nespravedlnost. Ovšem i k jejímu upevnění v podobě normy ve společnosti v návaznosti pokolení je nutná změna mravnosti a psychologie převládající ve společnosti, aby se předchozí mravnost a psychologie staly minulostí a nové, jež se stanou základem kultury, obnovovaly nespravedlnost v návaznosti pokolení v „automatickém režimu“.

Zadruhé:

• o objektivně ideální spravedlivosti jako Shora předurčené normě bytí lidstva,

• a o historicky politické spravedlivosti jako o směřování historického vývoje společnosti počínaje faktickou existencí této spravedlnosti a konče jejím zavedením jako životní normy,

— fašisté nemluví a vyhýbají se zkoumání této otázky v konkrétních historicky vzniklých okolnostech.

Ale to samé platí i pro absolutní většinu reálných a domnělých antifašistů, a důsledkem je, že se jak ti reální tak i ti domnělí stávají katalyzátorem fašizace společnosti a formování fašismu.

Také je nezbytné zmínit, že historicko-politická spravedlnost je vždy konkrétní a je spojená s celkovým kontextem již vzniklých historicko-politických okolností a tendencí k těm či oněm změnám. Proto to, co je spravedlivé v jednom historicko-politickém kontextu, je nespravedlivé za konkrétních okolností v jiném kontextu; a to, co bylo spravedlivé za ranějších etap společensko-historického rozvoje, se v průběhu času stává historicko-politicky nespravedlivým právě v důsledku objektivní předurčenosti algoritmiky společenského vývoje Shora. To znamená, že historicko-politická spravedlnost je přechodná a může se po uplynutí určité kratší či delší doby změnit v nespravedlnost.

V důsledku absence pochopení prvního i druhého se silové formování fašismu a jeho udržování na straně jedné a silové potlačení formování fašismu nebo svrhnutí historicky vzniklého fašismu na straně druhé stávají nerozlišitelnými. A proto se L. D. Bronštejn (Trocký) zdá být jedněm naivním nekompromisním idealistou a romantikem světové socialistické revoluce, jehož cílem bylo osvobození lidstva od útlaku kapitálu¹³, a ve Stalinovi a Hitlerovi vidí tyrany, fašisty-antikomunisty, mezi kterými není žádný principiální rozdíl; a z hlediska druhých jsou všichni tři jmenovaní fašisty-tyrany, zatímco Mikuláš II. je oběť, strastotěrpec a velkomučedník „pro Krista“, a vůbec ne poslední vůdce fašistického režimu¹⁴, k jehož zformování v Rusku došlo na začátku 17. století v průběhu smuty, období zmatků, zorganizovaného klany „pravých Rurikovců“ a jejich loutkovodiči s cílem likvidace dynastie potomků Ivana Hrozného a dynastie Godunovců, jejichž legitimitu na trůn praví „Rurikovci“ – Rabinovci-Malkovičové¹⁵ a jejich pohlaváři uznat nemohli¹⁶.

To je přímý důsledek toho jak lidé uneseni kultem a bez zapojení svého svědomí nechápou spravedlnost objektivně-ideální a spravedlnost historicky-politickou.

11.2.4. „Plíživá“ fašizace

Jestliže však chápeme podstatu fašismu a cíle fašizace společnosti tak, jak jsou definovány v kapitolách 8.7 a 11.2.1 tohoto kurzu; máme s ohledem na epochu adekvátní představy o spravedlnosti objektivně-ideální a historicko-politické, tak se stává zřejmým, že fašizace společnosti vůbec nemusí být prováděna silovými metodami na základě nějakého toho „okamžitého“ scénáře.

Problém je v tom, že i když jsou všechny znalosti a návyky jen doplňkem k typu struktury psychiky, tak existuje určitá podmíněnost okruhu zájmů jedince typem struktury jeho psychiky. Následkem toho jsou znalosti a návyky zprostředkovaně – přes okruh zájmů – také podmíněny typy struktury psychiky, které jedinec měl, když si tyto znalosti a návyky osvojoval. Takže výsledky jeho činnosti jsou jako vyjádření a důsledek znalostí a návyků také podmíněny typy struktury psychiky, při kterých tato činnost byla uskutečňována.¹⁷

Tato tvrzení je třeba chápat ve smyslu podmíněnosti statistik zájmů, znalostí a návyků statistikou rozložení obyvatelstva podle typů struktury psychiky, a ne ve smyslu pevné jednoznačné příčinné vazby v psychice toho či onoho konkrétního jedince: v mezích individuální psychiky se mohou vyskytovat určité variace, které nenarušují tuto sociální statistickou zákonitost, ale díky kterým do formování příslušných statistik každý jedinec vnáší svůj vklad.

Znalost toho, co jsme zde vyložili, v určitých formách otevírá možnost řídit proces formování (změny) statistiky rozdělení obyvatelstva podle typů struktury psychiky a „standardů chápání světa“ společnosti v procesu střídání pokolení. V souladu s touto možností v sobě úkol fašizovat společnost zahrnuje tři aspekty:

1. Nahrazení historicky vzniklé statistiky rozložení dospělého obyvatelstva podle typů struktury psychiky v procesu střídání pokolení statistikou, o kterou se může opírat fašistický režim;

2. Formování u dorůstajících pokolení – nepozorovaně a pozvolna – určitého spektra znalostí a návyků, na základě kterých dav „malých lidiček“:

• bude díky svému vlastnímu ideovému přesvědčení vnímat nespravedlnost jako spravedlnost a bude upřímně, s entuziazmem, emocionálně i svou pracovní činností podporovat oligarchický režim produkující nespravedlnost;

• a nevznikne v něm (v davu) nekontrolovatelná menšina, jejíž představitelé by byli na prvním místě svobodní v mravním a intelektuálním ohledu (tj. žili by podle svého svědomí) a úspěšně realizovali svůj tvůrčí potenciál ve věci svržení fašismu ve smyslu jednou a provždy.

3. Zajištění ideologického krytí prvního a druhého je nezbytné, aby dav adekvátně nechápal, co a jak s ním provádějí a tím spíše, aby neodhalil skutečné pohlaváry fašismu a loutkovodiče místní profašistické periférie, jejíž ruce fašizaci společnosti realizují.

V procesu fašizace nejsou tyto tři aspekty od sebe izolovány, naopak jsou mezi nimi vzájemné vazby a vzájemně se prolínají.

A také to není věcí terminologie, její existence či neexistence v kultuře společnosti, ale těch psychosociálních jevů, které slova pouze označují. V podstatě to znamená, že fašizace byla úspěšně realizována v mnohých společnostech i v těch historických obdobích, kdy neexistovala příslušná terminologie a v našich dnech – se vznikem terminologie Koncepce sociální bezpečnosti – už jednoduše dokážeme popsat podstatu tohoto procesu (a ne jen jeho vnější projevy) a navíc podrobněji než to bylo možné na základě pojmového aparátu kultury z dob minulých.

Heslem podstaty fašizace jsou celkem široce známé verše: «Lidé! Jestliže k pravdě svaté / Svět cestu najít nedokáže, / Čest bláznovi, který navodit umí / Lidstvu sen zlatý!»¹⁸. A vzhledem k tomu, že k Pravdě Svaté se iniciátoři fašistických projektů lidstvo dovést nesnaží, neboť sledují cíl přímo opačný, jsou slova, která jsme tučně vyčlenili – výmluvou, jejímž významem je ospravedlnit a přidat ušlechtilosti pokračování vyčleněnému kurzívou: uměle navozený šílený „zlatý“ sen lidstva pod nadvládou nepravověrnosti, to právě je ten fašismus, který musí být pěkně zaobalen, aby se v očích všech pod jeho kontrolou zdál být ušlechtilý.

Závěrečná epizoda v povídce bratří Strugackých - Piknik u cesty je vyjádřením touhy uskutečnit nový akt fašizace stalkerem/slídilem Shoehardtem, „malým človíčkem“ s velmi dobrými úmysly, který za desetiletí života pod nadvládou ve své podstatě fašistického režimu nedosáhl kvalit skutečného člověka, jak je možné si odvodit z celkového kontextu povídky. A ten se tedy obrací se svou modlitbou k tajemné kouli, kterou na Zemi zanechali mimozemšťané, a která, jak věří postavy v povídce, plní přání:

«Pouze si v duchu zoufale jako nějakou modlitbu stále opakoval (Shoehardt – naše vysvětlení k citaci): „Já jsem zvíře, však to vidíš, že nejsem nic než zvíře. Nenacházím slova, nenaučili mne mluvit, neumím přemýšlet, ti prevíti mi zabránili, abych se to naučil. Ale jestli jsi opravdu taková… všemohoucí, všemocná, vševědoucí… udělej s tím něco! Podívej se do mé duše, já vím, že tam je vše, co potřebuješ vědět. Musí to tam být. Duši jsem přece nikdy nikomu nezaprodal! Je moje, lidská! Sama nahlédni, co vlastně chci. Přece to nemůže být tak, že bych chtěl něco špatného! Hrom do toho, vždyť já nedokážu, kromě těch jeho¹⁹ slov, na nic jiného přijít: „ŠTĚSTÍ VŠEM, ZADARMO, A NIKDO AŤ NEODEJDE S PRÁZDNOU.“»

A jestliže si porovnáme jedno s druhým, tak Shoehardtovu snu a jeho obětování Artura v podstatě odpovídá věrouka judaismu i křesťanství ve všech jeho větvích, včetně té pravoslavné: až přijde Mesiáš-Spasitel, tak nastolí režim, ve kterém budou všichni šťastni ovšem s tou výhradou, že jde o opravdově věřící, kterým bude soudného dne odpuštěno. Názorové rozdíly obou konfesí a jejich představitelů na to, co je skutečná víra, na osobu Mesiáše-Spasitele, a zda bude jeho příchod prvním či druhým nejsou s ohledem na ideu-léčku podstatné.

To však zásadně protiřečí tomu, co řekl Kristus: «Zákon a proroci až do Jana; od té chvíle se zvěstuje království Boží a každý si do něho vynucuje vstup.²⁰» (Lukáš, 16:16) – to znamená, že „štěstí pro všechny“ může být dosaženo pouze společným úsilím těch „všech“ ve vztahu k sobě samým. A slídič si přál dosáhnout štěstí, aniž by vynaložil jakékoliv úsilí na přeměnu sebe sama ze zvířete, jež se člověku pouze podobá (jak on sám o sobě přiznává), ve skutečného člověka… A v tom jsou s ním solidární mnohé milióny těch, kteří nikdy nečetli Piknik u cesty a mají hodně mlhavou představu o věroukách judaismu i křesťanství. Proto jsou jak Ruská pravoslavná církev, tak i synagoga schopny pokračovat v plnění mise, která jim od samého počátku byla uložena – být jednou ze zbraní fašizace společnosti v rámci biblického projektu zotročení lidstva ve jménu Boha – a to i v současné historické etapě.

poznámky

_