Psychologický aspekt historie a perspektiv civilizace (4)

27.7.2015

předchozí část

...

V nějakých situacích se mohou kategorie 2 a 6 částečně nebo plně překrývat.¹

*          *
*

V obvyklé – ne mimořádné situaci – je pro občinný život charakteristická podpora občinou a členy osobně jiných lidí – podle své štědrosti nebo podle možností. Vedle toho je pro občinnou etiku také charakteristické odmítání parazitizmu a odmítnutí podpory těm, kdo je identifikován v takové kvalitě. V souladu s tím:

Pokud mluvit o „kádrové politice“ občiny, pak v ní je hlavní ne to, že občina má právo přijmout člověka, ale v tom, že má právo ze sebe vyhnat každého, kdo nepodporuje v ní přijaté normy pracovní a životní etiky.²

Řízení záležitostmi v takové kompatně žijící občině, a ve své podstatě její samořízení bylo založeno jak na personálně-adresném, tak i na cirkulačním (pro všechny) šíření informace a mohlo být efektivní jen za podmínky důvěry vedoucích a vedených, a stejně tak při absenci:

• za prvé, lživosti jako způsobu zahladit a skrýt své chyby nebo ovládat lidi jako nástroje pro dosažení jakýchkoli svých nebo skupinových cílů,

• a za druhé, osobního uspokojení, na jehož oltář společnost dopouští obětovat vše, až do života jiných lidí, biocenóz a planety Země.

Ve své podstatě to znamená, že uvnitř občiny může být více či méně zřetelně projevená profesionální specializace, ale hierarchie osobnostních vztahů existovat nemůže; každý člověk je pro občinu, která nepřekročila limit velikosti, drahý.

Zde je třeba zvláště obrátit pozornost na neodělitelnost*nerozlučnost v životě občiny vzájemně příčinno-důsledkové podmíněnosti – tj. algoritmické zacyklenosti reprodukce v životě:
1) vzájemné důvěry vedoucích a vedených
2) absence v systému společenských vztahů vědomé lži (chyby být můžou) a „idolu“ personálního zisku, který ve společnosti nemůže existovat bez úmyslných nebo vynucených, včetně masových, lidských obětí a výsměchu lidem, Přírodě regionů i Planetě.

Ale semínkem, ze kterého vše vyrůstá, je zde pravdivost lidí při vzájemné komunikaci, neznající výjimky. Pokud toto není, pak:

• lež se nevyhnutelně dostává do základů řídících rozhodnutí, což vede k chybám řízení a ke škodě, kterou trpí občina celkově nebo ti či oni členové osobně;

• lež se ocitá pod ochranou kultu „idolu“ něčího osobního nebo skupinového zisku a samolibosti, což dělá chyby v řízení nejen neodstranitelnými, ale povznáší je to do statusu systémového faktoru;

• v důsledku chyb v řízení a záměrné škody, nanášené společnému dílu v důsledku samolibosti a jí doprovázející vědomé lži, chyby řízení a škoda se v procesu řízení hromadí, což za sebou vleče nedůvěru k vedení ze strany vedených, sabotáž jejich rozhodnutí (také ne vždy ospravedlnitelná okolnostmi), spontánní erupce a organizaci řízení, alternativního ve vztahu k historicky zformovanému ve stejném sociálním systému, a to vede k:

• buď k rozpadu dosavadní občiny, vzniku nové a vzniku nějakého množství vyhnanců z řad lhářů a samolibých, pro něž v nové občině není místo³;

• nebo k přechodu skupiny lidí, tvořících občinu, k řízení na jiných principech, jejihž realizace likviduje občinný charakter jejich života..

To je celkově i vše principiálně významné, co je možné říct o životě kompaktní občiny, žijící z plodů své práce, nezávisle na tom, k jaké kultuře občina patří a v jaké oblasti a s jakými přírodními podmínkami občinný způsob života vznikl. Ale to všechno v každé kultuře, kde vznikl stabilní občinný styl života, doprovází určitá specifika, odlišující jednu kulturu od druhé. To se týká i kultury kompaktně-občiného života, ve které vznikl původně ruský charakter.

Nás však bude zajímat ne to, že slovanské ženy si v dávnosti vplétali do vlasů specifické ozdoby a každá kmenová skupina Slovanů se odlišovala od jiné mimojiné stylem těchto ozdob, o čemž ví málokdo; a Maoři na Novém Zélandu dělali tetování, což vědí téměř všichni z románu Julese Verna „Děti kapitána Granta“; někdo měl sekery specifické podoby nebo unikální vzor na nádobách, o čemž vědí jen historikové – uzcí specialisté ohledně dohistorických kultur.

Nás bude zajímat specifika meziobčinných vztahů a civilizační specifika kultury, ve které vznikl a projevil se původně ruský charakter.

3.5. Meziobčinné vztahy a Ruský duch

Avšak po zjištění té etiky, na jejíž základě občina (včetně i nekompaktních) může žít v následnosti generací, není třeba si idealizovat život lidí a společnosti celkově příliš idealizovat.

Takové „mládenecké zábavy“ jako pěstní boj „stěnka na stěnku“, ulice proti ulici, vesnice proti vesnici, a ve městě – čtvrť proti čtvrti, povýšené do statusu svátečních rituálů⁴ nebo způsobu trávení volného času, a které se v takové roli dochovaly do poloviny 30. let 20. století dokonce ve velkých městech⁵, to je také z té dávné epochy. Zloba se do těch „zábav“ nevkládala, za projevení v nich zloby nebo krutosti mohli viníka sami zabít nebo zmrzačit, ale ne hned během boje stěna na stěnu, ale později, po objasnění, za co je viník trestán. Krev se v těch „zábavách“ prolévala skutečná, zuby létaly, nosy, čelisti, a žebra se lámaly doopravdy, ale bojovníku trpícímu porážku stačilo nezvednout se ze země poté, co ho někdo srazil nebo opadl, čímž dal nejevo své přání neúčastnit se boje dále. A pokud někdo sedícího nebo válejícího se na zemi člověka udeřil, pak u něj nadlouho mizela chuť udělat něco podobného; a možná že se už nikdy nemohl účastnit podobné „zábavy“: vlastní nebo cizí by ho zpracovali tak, že by měl dost⁶. To učilo lidi sebeovládání, zdrženlivosti a určité starosti o své.

Ze stejné epochy je i další tradice, která také přežila do dnešních dnů (včetně v mnohých městech): v určité datum, obecně známé nositelům tradice, zpravidla v noci oddíl mladíků proniká na území „nepřítele“ a tam „vtipkuje“: rozhází naskládané dříví, zapře dveře z jizby, něco ukradne nebo odežene (skot, ...). Dnes ta tradiční „zábava“ již ztratila svou společenskou prospěšnost, zdegenerovala do destrukčního vandalizmu a chuligánství. A v těch místech (hlavně města) kde se praktikuje dodnes, představuje zvláštní „bolehlav“ na jednu letní noc pro místní milici

Jedna z reálných příhod ze 70. let. Městská ulice, která se rovnoměrně svažovala k řece, v délce přes 2 km, výškový rozdíl 60 metrů. Během noci takový rituálních her, mládež pustila podél cesty „střelu“ - bečku s kvasem váhou okolu 500kg, která byla zanechána na prodejním místě, protože kvas ještě zbyl. Obešlo se to bez obětí a zranění a kromě bečky nic nepostrádalo, měli štěstí.

Je pochopitelné, že z takových tradic, tím spíše z jejich zdegenerovaných variant jsou nyní jen problémy, ale vyvstává otázka, odkud se vzaly a proč vznikly? Při vší zdánlivé divokosti, kdysi v daleké minulosti byly svérázným vyjádřením starání se o lidi byly společensky užitečné. A právě proto vznikly, existovaly a byly udržovány stovky let.

Ale nejde o to, že mnozí lidé prožívají určitý věk, kdy síla už je, a rozum a odpovědnost ještě ne⁷, v důsledku čehož vznikají společenské instituty, ve kterých se „mladická síla“ může naplno vydovádět, aniž by to hrozilo vážnými nepříjemnostmi všem ostatním.

Ačkoliv způsob života v lesích Východoevropské roviny byl takový, že vojenské nájezdy jejích obyvatelů s cílem získat majetek byly z ekonomické stránky nevýhodné, epizodické konflikty mezi občinami nemohly nevznikat, kvůli různým příčinám. V souladu s tím existovala i vnitřní potřeba disponovat návyky vedení boje i z toho důvodu, zamezit u sousedů pocitům beztrestnosti a všemohoucnosti.

Kromě toho, obchod za hranicemi svého „etnického území“ se vedl i tehdy, a v té době bylo možné obchodovat jen pod krytím vlastní vojenské síly, protože v opačném případě by se kupci spolu se zbožím stali za hranicemi vlastní kultury garantovaně něčí kořistí.

Také není třeba zapomínat, že v sousedství žili i nositelé kultur založených na jiných principech. Dále na jih žijící kočovníci-pastevci potřebovali nejen koně, krávy a ovce, ale i otroky: v menším množství pro potřeby vlastního hospodářství; ve větším na prodej svým sousedům (příjem z prodeje otroka byl během celé historie vyšší než příjem z prodeje berana)⁸.

A nakonec i dívky-krásky a ženy z jiných kmenů a z jiných občin byly vždy po určitou část mužů přitažlivější, než vlastní soukmenovkyně, se kterými si hráli v ranním dětství. A tu potřebu – geneticky-biologicky podmíněnou – se ne vždy dařilo uspokojit mírovými prostředky.

V souladu s těmito historicko-kulturními a přírodně-geografickými okolnostmi stepní nomádi podnikali vojenské nájezdy s cílem pochytání otroků, pronikajíce desítky až stovky kilometrů do lesů⁹. Ale ačkoliv les představoval přirozený fortifikační systém, tak jako každé „opevněný rajón“ negarantuje pro nepřítele absolutní neproniknutelnost, tím spíše že v lesostepních oblastech, kde masivy lesa a stepi se navzájem prolínali, v důsledku čehož jasně projevená hranice les-step neexistuje; a nakonec ačkoliv v lesích i cesty nebyly, zvířecí stezky byly, protože kanci a losi žijí v lesí východoevropské roviny i nyní, a kde projde los, tam projde i skupina jezdců; a v minulosti žiji v lesích i větší kopytníci – buvoli, zubři a tuři. Takže s uměním orientace se mohla skupina nájezdníků dostat velmi hluboko do lesů, v důsledku čehož ani stovky kilometrů od začátků lesních masivů nebylo usedlé obyvatelstvo garantovaně chráněno od vzetí do zajetí a vypálení obydlí během nájezdů stepních kmenů. Nájezdy ze stepí bylo třeba zachycovat jak v počáteční fázi, tak v samotných lesích, a často bylo třeba osvobozovat zajatce z kolon odváděných kočovníky, protože každý člověk byl při kompaktně-občinném způsobu života cenný. Jedním ze způsobů zabezpečit se před nájezdy bylo je „profylaktovat“, tj. organizovat pochody do stepí, vypalovat ji na desítky kilometrů při vhodném směru větrů, kazit zdroje vody atd., což přirozeně vyzývalo podráždění stepních obyvatel, žijících poblíž lesní zóny, které se projevovalo v jejich odvetných a preventivních bojových akcích proti obyvatelům lesů¹⁰.

Tj. potřeba v bojové přípravě výrostků a dospělých mezi občinníky, žijící v lesích východoevropské roviny, objektivně byla. V souladu s reálnými potřebami účast v bojích, občinníci se museli umět rychle transformovat z pracovního družstva do efektivní bojové družiny, a pro to bylo třeba vládnout i určitými návyky, včetně takových jako:

• Uměním tajně proniknout na cizí, možná i střežené území – odtud pramení společenská prospěšnost „junáckých vtípků“ na cizím území, které nejen nebyly vnímány jako přestupek a chuligánství, ale přijímaly se jako potřebné všemi, kdo „prospal“ invazi družiny a její „vtípky“ na hraně reálné agrese. Pokud se vtípky takového druhu odehrávaly na svém území, pak se jejich objekty měli šanci stát především ti, kdo narušoval v občině zavedené normy etiky, a také ti nově příchozí, kdo ještě nestihl začlenit se do občiny.

• Držet pevné bojové pořádky a vést boj, překonávaje reálnou bolest od utržených ran. Pokud se to učit v prvním skutečném boji, pak nejsou žádné garance, že se ten boj nestane i posledním pro všechny účastníky: stačí aby zakolísalo pár, a celá bojová formace se rozsype a další boj už nebude, protože pokud protivníci jsou stepní kočovníci, po boji uloví všechny ty, kteří se stačili rozutéct. A pěstní boj „stěna na stěnu“ právě dával možnost naučit se držet bojovou formaci (v pěší formaci i v jezdecké jde hlavně o to stejné – osvojit princip), přetrpět bolest a vidět skutečnou krev, svou i cizí. V pěstních bojích stěna na stěnu z neopatrnosti (své i cizí) vybívali zuby, oči, lámali nosy, čelisti a žebra, ale to nikdy nebylo cílem boje stěna na stěnu. A protože to bylo skutečně určeno pro ochranu společnosti jako celku, sami účastníci nemilosrdně trestali ty, kdo zanášel do boje zlobu a opíjel se cizí bolestí a ponížením. Právě proto ten, kdo upadl nebo se posadil během té „zábavy“ na zem, byl v kompletním bezpečí.

• To se týká i koňských zábav, které se dochovaly do konce 19. - začátku 20. století, jejíchž účelem bylo dopředu zvyknout koně na to, nést jezdce v reálném boji a nepanikařit od kroků protivníka.

• Zvláštní roli hrály tance. Zde poznamenáme jen tolik, že ukrajinský gopak v jeho kompletní životní variantě, a ne v specificky-akademicky esteticky „učesané“ podobě, představuje posloupnost útočných a obranných pohybů boje na blízko dávných Slovanů. Ale v životě našich předků nebyly bojová umění obdobami těch, charakteristických pro kultury Východu a Západu a jejichž nositeli byla individua.

V prvotní Rusi byl jedinec nositelem podle své kvality převážně psychické životní praxe vcházení do určitého stavu, který je možné jen velmi úslovně nazvat „bojový trans“.

V tom stavu mohl vstupovat do boje, jsa kompletně nevědomým a netrénovaným ve všem, co se nyní vztahuje k bojovým uměním, protože když byl v takovém stavu, jeho egregory byli nositeli veškeré algoritmiky nutných obranných a útočných pohybů, a skrz tytéž egregory a noosféru celkově se zabezpečoval přístup k algoritmice obranných a útočných pohybů protivníka. V důsledku toho, při ovládnutí takové osobnostní psychologické techniky nastolení určitého stavu, systematické mnohohodinové tréninky, spočívající v nanášení úderů dlaněmi a lokty do klád s trčícími kolíky atd. A práce s partnery, byly jednoduše zbytečné, a standard všeobecné tělesné rozvinutosti a grandióznosti byl mnohem výše než dnes – díky jinému stylu života a jiného charakteru práce. Před pohledem dítěte, přebývajícího v takovém stavu, může couvnout dav dospělých, - nechápajíc co se děje a zapomenouc o svých agresivních záměrech pod vlivem zachvátivší je hrůzy, - proto, že Bůh je skutečně ne v síle, ale v Pravdě.

• A když byliny vyprávějí o tom, že ten či onen ruský bohatýr sám rozehnal nebo pobil pokud ne rovnou celé vojsko, pak početný bojový oddíl, není to umělecký výmysl: bývalo to, ale nebylo to ani tak projevem fyzické síly a nějakých sofistikovaných metod vedení boje, ale výsledkem vlivu psychiky jedince, přebývajícím v Ruském duchu, na psychiku jedinců v Ruském duchu nepřebývajících¹¹;a fyzická síla a osvojení metod vedení boje byly jen předpoklady k tomu. Proto čím více nepřítel znal a uměl ve smyslu ovládání bojových umění, a čím byl rozhodnější a agresivnější, tím větší měl šanci být zmrzačen nebo zabit během agrese proti nositeli Ruského ducha¹².

*     *     *

Přirozené a zákonité otázky:

• Kam to vše zmizelo v pozdějších dobách a proč to není reprodukováno v životě dokonce ani těmi, kdo jsou přesvědčeni o hodnověrnosti bylinných svědectví a bojových úspěších bohatýrů?

• A proč bylinná svědectví nepotvrzují protivníci?

Jde o to, že vcházení jedince do jakéhokoliv egregoru, včetně toho, který se nazývá „Ruský duch“, je v mnohém analogické tomu, co probíhá v počítačových sítích: jsou servery, které po navázání spojení žádají přístupové heslo, a někdy ho chtějí i opakovat během práce nebo přejít na jiný protokol výměny informací. Pokud se heslo nepředloží nebo je špatný protokol, pak - «Access denied» — poraď si sám a konej jak umíš.

Pokud mluvit o Ruském duchu jako o určitém kulturně podmíněném egregoru, který podporuje reprodukci kultury, pak jeho algoritmika do sebe zahrnuje:

• tu etiku, která byla identifikována výše v oddílech 3.4 jako potřebná pro stabilnost občinné organizace života v následnosti generací;

• té etice vlastní upřímnost v chápání podstaty Dobra a Zla v jejich konkrétních životních projevech;

• upřímnou (nikoliv hranou) oddanost v přívrženectví Dobru v kompletnosti a vnitřní neprotiřečivosti algoritmiky psychiky jednice.

...pokračování