Měděný jezdec, to vám není měděný had... (3)

24.1.2015

předchozí část

Kapitola 3. Postavím si sobě…

Pokračujíce linii „Domku v Kolomně“, v „Měděném jezdci“ Puškin, pouze svým vlastním systémem obrazů, popsal první pokus židovstva „uklidnit Parašu“:

Mít svatbu? Cože? A proč ne?

A ve skutečnosti? Postavím

si klidný koutek

A v něm Parašu uklidním.

To je originální text. A tak vypadá text všem známý, kánonický, přítomný ve všech předrevolučních a sovětských publikacích:

Mít svatbu? Já? A proč ne?

A to je těžké, ovšem;

Nu, což, jsem mlád a zdráv;

Pracovat dnem a nocí připraven;

Tak nějak si postavím

Útočiště klidné a prosté

A v něm Parašu uklidním.

Je potřeba být velmi vnímavý ke všem detailům puškinovského textu, včetně interpunkcí, aby se čtenáři otevřela druhá, a zejména třetí smyslová rovina. Čtyři postupně stojící otazníky v originálním textu, konkrétně poslední (A ve skutečnosti?), nesou určitý smyslový náklad. Aby se svázalo manželskými pouty s ruským národem, bylo pro židovstvo skutečně nezbytné stát se národem, tj. odmítnout nároky na zvláštní místo ve všech formách řídící činnosti, neboť všechny národy Ruska a, ruský především, vztah typu „postavím si (sobě)“ nikdy nepřijmou, stejně jako nepřijmou biblickou logiku sociálního chování, která je nejjasněji a nejotevřeněji vysvětlena ve druhé hlavě „Knihy Kazatel“¹:

„Učinil jsem velká díla: postavil si domy, zasadil si vinohrady, vybudoval si sady a hájky, a vysadil v nich všelijaké plodící stromy… získal jsem sluhy a služky, a měl jsem i spolubydlící; také hovězího i malého skotu jsem měl více, než všichni přede mnou v Jeruzalémě; nahromadil jsem si stříbro a zlato a poklady od králů a z provincií; přivezl jsem SI pěvce a pěvkyně a rozkoše synů lidských, různé hudební nástroje. A JÁ jsem se stal velkým a bohatším než všichni, co byli přede mnou v Jeruzalémě; a má moudrost byla se mnou. Mohl jsem mít všechno, co jsem si přál, neodepřel jsem srdci jakékoliv veselí, protože srdce mé se radovalo ze všech mých prací, a to byl můj podíl ze vší mé práce. A JÁ jsem se podíval na všechna má díla, která vybudovaly ruce mé, a na práci, se kterou jsem se JÁ dřel, dělaje jí: a hle, všechno je marnost a trápení ducha, a není z nich nic užitečného pod slunce,“ (Verše 4 – 11).

Dále pokračuje sténání o vztahu moudrosti a hlouposti, které se odráží ve „vlnobití různých úvah“ Jevgeniových, ale, na rozdíl od jeho neschopnosti odpovědět sobě samému, co vlastně chce, Kazatel (Ecclesiastus) přivádí pevný závěr nesourodým úvahám o cílech židovstva jako celku:

„… Zjistil jsem, že všechny postihuje jeden osud. A v srdci jsem si řekl: „i mně postihuje stejný osud jako hlupáka: proč jsem tak zmoudřel?“ A řekl jsem si v srdci svém, že to je marnost; proto, že moudrého nebudou vzpomínat věčně, stejně jako hlupáka; v příštích dnech bude všechno zapomenuto, ale běda! Moudrý umírá stejně jako hloupý. A zanevřel jsem na život, protože zprotivily se mi činnosti, které se dělají  pod sluncem; neboť je to všechno marnost a trápení ducha! A začal jsem nenávidět celou svou práci, kterou jsem se dřel pod sluncem, protože jsem nucen ji zanechat člověku, který příjde po mě.

A kdo ví: bude moudrý nebo hloupý? A bude spravovat celou mou práci, kterou jsem se dřel a stal se moudrým pod sluncem… I změnil jsem se, abych vštípil srdci svému zřeknout se vší práce, kterou jsem se dřel pod sluncem: protože jiný člověk se hodně dře, se znalostmi a úspěchem, a musí předat vše člověku, který na tom nedře, jako by to byl jeho úděl. A to je marnost a velké zlo!“ (verše 14 – 21).

Kapitola končí ortelem biblické davově-„elitární“ koncepci, potvrzením její hříšnosti a omezenosti, které jsou jen důsledkem její vnitřní protiřečivosti:

„Neboť člověku, který je dobrý před tváří Jeho, On dává moudrost, vědění a radost; a hříšníku dává starost sbírat a střádat, aby poté odevzdat dobrému před tvář Boží. A to je marnost a trápení ducha!“

Logická protiřečivost „Písma svatého“, která není zřejmá z útržkovitého čtení fragmentů biblických textů, ničí celistvost lidského vnímání světa, způsobuje rozpolcenost mysli a formování kaleidoskopického idiotismu, jako nyní dominantního vnímání světa ve společnosti.

V těch dobách byl „král v Jeruzalémě“ vrcholem davově-„elitární“ části pyramidy v rámci biblické koncepce; výše bylo je jen nadžidovské znacharstvo, ale to není viditelné ani pro „apoštolům rovného“ Vladimíra, který vybral věroučení ruskému národu na doporučení periferie tohoto znacharstva, ani pro Kazatele. A shrneme-li výsledky nářků Kazatele a Jevgenijovy „různé úvahy“, vyjde najevo, že bezstarostným vykořisťováním cizí práce ve prospěch svých vášní došlo k tomu, že člověk začal nenávidět svůj život. Od tohoto momentu není člověkem, ale něco neurčitého, dostávající v „Měděném jezdci“ jméno „ni to, ni ono, ani ve světě živý, ani přízrak mrtvý“. A ačkoliv Kazatel sám vyrostl na práci předků, předat plody své práce potomkům je pro něj „marnost a velké zlo“. Od té doby se nikoliv přízrak komunismu, ale zlo starozákonního parazitismu šíří po světě. A toto zlo postavilo Západní civilizaci, žijící v úlitbách rozmarům současných Kazatelů a židovských géniů, na hranici zkázy.

Freud se mýlí. Celá Euroamerická civilizace, a především celá její „elita“, netrpí „Oidipovým komplexem“ vytvořeným a vnuceným jim samotným Freudem, ale „komplexem Kazatele“, podporovaným v nich Biblí.

Biblické téma je v „Měděném jezdci“ prezentováno nezvykle silně, a tomu mnozí vykladači tajemné poémy věnovali nejednou pozornost (viz např. práce I. V. Nemirovského „Biblické téma v Měděném jezdci“). Ale s ohledem na fakt, že všichni sami žili a tvořili v mezích davově-„elitární“ koncepce, nebyli schopni povznést se nad biblickou kulturu a tudíž nebyli schopni za Jevgenijovým jménem spatřit samotný fenomén židovstva, pochopit jeho „zvláštní“ místo v globálním historickém procesu a „mimořádnou“ roli ve formování a rozvoji Ruské civilizace.

Postel, dvě židle, polévky hrnec
Velký k tomu… co chtít více?
Vrtochy nebudeme znát.
Po nedělích v létě v poli
s Parašou já budu chodit;
Místečko vyprosím: Paraše
svěřím hospodářství naše
I výchovu dětí…
A začnem žít, a tak do hrobu
Ruku v ruce dojdem spolu
A vnuci nás pochovají…“

Tak snil. Ale smutno bylo
Jemu té noci...

V čem byla příčina Jevgeniova smutku? V chápání odsouzenosti židovstva, jako uměle vytvořené mafiánské občiny? Na úrovni kolektivního nevědomí se židovstvo touží spojit s Parašou, tj. spojit se s rodinou národů Ruska jako plnoprávný člen. A z toho důvodu se samo musí zachránit před „dobrovolným“ mnohatisíciletým otroctvím, které mu vnutili Levité, „strážní lvi“ židovského stáda, obejitím vědomí skrz podvědomí na „sinajském čundru“ a stát se, jako všichni, národem. A od těch dob se v kolektivním nevědomí přes „Tóru“ a „Talmud“ udržuje u židovstva syndrom „bohovyvolenosti“.

Blížící se revoluce v Rusku byla reálnou šancí projít touto cestou mezi „Skyllou“ mafiánství a „Charybdou“ boží vyvolenosti, „ruku v ruce“ s Parašou, ale pro to bylo pro židovstvo nezbytné uvědomit si škodlivost všem národům nepochopitelného komplexu vlastní výjimečnosti.

Informační smrtí židovstva je v tomto smyslu přeměna židovské klanové občiny na národ. Celé období, v Puškinově představě, má zabrat tři generace (proto báseň obsahuje: a vnuci nás pochovají) od momentu začátku sebeidentifikace židovstva v říjnu 1917, kdy se masa provinčních židů nahrnula z okrajů Ruské říše a začala okupovat všechny klíčové posty nové sovětské státnosti. Přitom celá informace o původu židovstva, o roli staroegyptského žrečestva, v procesu přeměny obyčejných semitských kočovníků z otroků na úrovni vědomí do otroků na úrovni podvědomí, se důkladně skrývala periferií Amonova žrečestva až do kontrarevolučního srpnového převratu r. 1991 (nespočívá snad v tomto ono tajemství tak vyzývavé  otevřenosti Borise Par-Amon-ova o tajemství židovstva?).

V systému staroegyptských pověr / věroučení je Amon bohem dutí větru.

«Amon byl svou podstatou od nepaměti bohem vzduchu (nebo větru), o čemž zejména svědčí jeho jméno-„pseudonym“ — Neviditelný, Skrytý, — a původně byl členem Osmera (Ogdoady) božstev- tvůrců, zosobněných existencí prvobytného chaosu, ze kterého, v souladu se žrečeským učením Chemenu [Hermopolis], vzniklo slunce, a s ním i celý svět.»²

Možná proto jsou v poémě větru přidávány vlastnosti bytosti téměř živé, oduševnělé. Přitom činnost větru se vždy jakoby zvyšuje přítomností deště, jehož obraz je v náboženských představách Slovanů a mnoha dalších národů spojen s projevy božských sil.

Zlostně tloukl déšť do okna
I vítr dul kvíleje smutně.
V ten čas z návštěvy domů
Přišel mladý Jevgenij…
………………………

Jak déšť do tváře mu padal
Jak vítr, bujně skuče,
Náhle z něj i čapku serval.
………………………
Probudil se, chudák. Mračno bylo:
Déšť padal, vítr malátně vyl.

Tak se čtenáři obrazně přenáší vjem, že všechny Jevgenijovy činy, jak v první, tak v druhé části poémy, jsou doprovázeny nebo také řízeny větrem, zosobňujícím nějaké nepříjemné božstvo, s nímž je komunikace svázána s negativními emocemi. Z téhož pramene se dozvídáme, že paralelně byl bůh Amon i patronem lodníků na Nilu. Tohoto lodníka-převozníka potkáme v druhé části a tehdy si o něm povíme podrobněji.

Zatím, ukázavše na neschopnost židovského génia identifikovat své pastevce – znacharstvo kultu Amona, poukážeme jen na jeho mlhavé přání byť nějak snížit intenzitu kontroly ze strany „patrona lodníků Nilu“:

                         … a on si přál

Aby vítr nevyl tak beznadějně

A aby vítr do oken bušil

Ne tak zlostně...

Dále jednou větou:

            Ospalé oči

Nakonec zavřel.

Puškin rozděluje (po umlčení) nereálný (vědecky – existenciální) svět židovstva a reálný svět všech ostatních lidí. Jinými slovy, Jevgenijovi se všechny nadcházející události dějí při odpojeném vědomí, tj. ve snu. A co ve skutečnosti?

...pokračování