Měděný jezdec, to vám není měděný had... (11)

18.6.2015

předchozí část

Hlava 2. Svoboda zániku

Po takovém vyjasnění můžeme hovořit o příčinách Jevgeniova neštěstí. Je dobře známo, že židovstvu je vlastní zvláštní přizpůsobivost ke změnám okolního prostředí.Protože pro židovstvo jsou všichni ostatní lidé jen prvky tohoto prostředí, pak je nezbytné vyznat se v příčinách jeho neobyčejných mimiker/krytí. Pak je možné pochopit i všechny překvapující, tak dlouhodobou stabilitu při směně generací této odlišné od všeho ostatního lidstva společnosti. Příčina spočívá v jejich zvláštní dispozici k abstraktně-logickému samostatnému myšlení, které je spojeno s převahou činnosti levé hemisféry nad pravou, odpovídající za předmětno-obraznou procesní činnost člověka. Tato jejich zvláštní vlastnost jim dávala svého času i určité výhody před ostatními národy, protože dovolovala v rámci biblické logiky sociálního chování s větší, než jiní, pohotovostí modelovat nové informační situace, vznikající v globálním historickém procesu, a nacházet optimální řešení k adaptaci na ně.

Revoluce r. 1917 v Rusku začala během období změny poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času. Levák Jevgenij během období, předcházejícího povodni se nacházel na levém břehu. Něva, jako obraz řeky času začala plynout zpět, tj. levý břeh se stal pravým a Jevgenij, invalida na pravou hemisféru, se samozřejmě zaměřil na levý břeh. A ne náhodou právě v tomto období sdělovacími prostředky, plně podřízenými židovstvu, usilovně probíhala záměna kódu obrazu pravoty všech jevů sociálního života (pravda, spravedlnost, správnosti, řízení) na kód levoty. Jinými slovy, vše levé se prohlašovalo za pokrokové, a pravé za konzervativní. Tak se v lidských myslích usadila smyslová absurdita, protože „leví“ byli v podstatě donuceni bojovat za pravou věc, dokud J.V. Stalin ke konci tohoto šíleného období záměny pojmů, připadajícího na začátek druhé světové a Velké vlastenecké války, nepostavil vše na místo: „Naše dílo je pravé, vítězství bude za námi!“ (Наше дело правое, победа будет за нами!)

Tak rychlá změna pojmů, dokonaná s aktivní účastí židovstva, stála Rusko nemalou cenu. Ale nepřinesla štěstí ani samotnému židovstvu:

Nešťastný

běží známou ulicí

Na známá místa.

Jevgenij „dosáhl“ s obtížemi nikoliv pravého břehu: dostal se na pravý břeh ostrova, jenž se v současnosti nazývá Vasiljevský. Ostrov, jak bylo ukázáno při dešifrování první části básně, je přirozený obraz vrcholku davově-„elitární“ pyramidy. Jinými slovy, Jevgenijův sen nebyl úplně nezištný: projevovala se v něm především snaha židovstva začlenit se do řídící „elity“, do které byli mnozí představitelé zapojeni dlouho před revolucí, nehledě na zákon o tzv. črtě osídlení. Odtud „běží na známá místa“. Je známo, že během revoluce a občanské války snaha židovstva zaujmout klíčové posty ve sféře vládního řízení bývalého Ruska byla realizována, ale za jakou cenu? Mnozí z nich nejsou dodnes schopni „uznat“ plody svých řídících skutků. V básni přece jevgenij:

Hledí,

Poznat nemůže. Hrozný pohled!

vše je před ním zavaleno,

to sraženo, to odneseno;

zkřivily se domky, jiné

se úplně rozpadly, další

vlny postrčily; kolem

jakoby na bojovém poli,

se válí těla.

„Veliké království“ bylo do základů zničeno, ale nezahynulo, jak o tom spěchali informovat všechny zasvěcené sakrálním nápisem na zdi Ipaťjevova domu podněcovatelé mystické akce na zničení jednoho ze třech symbolů ruské státnosti – monarchie. Ničíce prostřednictvím „na nic si nepamatujícího“ židovstva tento symbol. Hospodář-Převozník sebevědomě předpokládal, že v souladu se staroegyptskými kánony zničí tím samým i majestátní budovu ruské státnosti.
 

Jevgenij,

střemhlav, nepamatuje ničeho,

vysiluje se utrpením,

běží tam, kde ho čeká

osud s neznámou zprávou,

Jak zapečetěným dopisem.

Jinými slovy, konečný cíl bezmyšlenkovité ničivé aktivity je židovstvu neznámý. Tak tomu bylo na počátku 20. století po Říjnu 1917; to samé je možné pozorovat také na jeho konci, po Srpnu 1991. Vnitřní zákazy, uložené Tórou a Talmudem, zakryly schopnost vidět a rozumět vývoji možných variant budoucnosti především pro samotné židovstvo. Zrušení těch zákazů(tabu) a porozumění jejich podstatě znamená ve své podstatě ztrátu rozumu a Jevgenijovu zkázu. V tom je základ smyslu druhé části básně. A zatím:

A běží on už předměstím

hle záliv, a dům nedaleko…

Co to je?...

Zastavil se.

Šel zpátky a otočil se.

Hledí… jde... znovu hledí.

Hle místo(,)¹ kde stojí jejich dům;

Puškin je přesný: dům nikoliv „stál“, ale stále „stojí“, jen Jevgenij ho nevidí. Proč? Proto-li, že „ospalé oči nakonec zavřel“, a tak se jimi doposud, zavřenými, dívá na svět? Nebo je celá podstata v od začátku pro něj špatně zvolených (kým?) orientačních bodech, které zmizely v procesu změny poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, a bez kterých není židovstvo schopné rozlišit reálný a vymyšlený, iracionální svět? Ale vždyť to je první příznak schizofrenie, choromyslnosti. Orientační body jsou v básni uvedeny dva:

Zde je vrba. Byla tu vrata,

Zřejmě je odneslo.

Vrba zůstala, vrata zmizela. Čili ztracený orientační bod jsou vrata, protože s jejich zmizením začaly nevratné procesy změn v Jevgenijově chování. O tom že dům, možná téměř celý zničený, nezmizel, je řečeno výše:

Zkřivily se domky, jiné

se dočista rozpadly, další

jsou vlnami posunuté

Pokusíme se pochopit co mohou znamenat vrata, ne jako součást budovy, ale jako nějaký mystický orientační bod, symbol, hrající zvlášť důležitou roli v procesu vnímání světa a formování světonázoru židovstva. Náš úkol je ulehčen tím, že po změně vztahů etalonových frekvencí biologického a sociálního času mnohé symboly takového druhu „se vynořují“ z úrovně podvědomí židovstva, získávaje lexikální formy dostupné i jeho míře chápání. Níže uvedená odhalení na zde nadhozené téma jsou zajímavá tím, že jsou udělána člověkem, který, dle jeho vlastního doznání, se v určitém okamžiku „začal cítit stejně příjemně, jako Dantes v Rusku po Puškinově vraždě“.

U městské brány

Nechte kameny starému tichu.

Vidina stesku projela branou,

jako neznámý jezdec na koni.

Posunul se okamžik, ve kterém světlo, zvuk, signál

ztvárňují vjezd, průjezd a výjezd,

kde není cesty, no je tam kopí a vlajka,

kde zevnitř překážka, jako zvenku

Bere si akord společným,

kde zrají kameny ve starém tichu,

život před smrtí,

Otrok před pánem.

Těmito verši začíná kniha Vladimíra Šali „Svoboda zmizení“, Informační vydavatelská agentura „Лик“, Sankt-Peterburg, r. 1993. Je zde cítit asociativní propojení mezi „vraty“ a „jezdcem na koni“, které je možné vyvést na vědomou úroveň z následujícího podobenství v knize:

Jednou tulák zeptal: „Už se pokolikáté vracím z pouště, a ty jsi pořád sám. Vždy jsi u městské brány, a nejde pochopit, vcházíš-li do města nebo z něj vycházíš.“

Odpověděl jsem: „Řekni mi, tuláku, je možné nazvat poušť smrtí, a město životem?

Tulák řekl: „Pokud člověk zemřel v píscích, poušť je smrt. Pokud vešel člověk do města a napil se vody, pak město je život.“ Tehdy jsem se zeptal: „Ale je možné nazvat poušť smrtí a město životem, pokud člověk, umíraje v poušti, zůstal na živu, přišel do města, napil se otrávené vody a umřel?“

„Ne,“ odpověděl tulák, „pokud se člověk napil jedu ve městě a umřel, potom je město smrt. Pokud přišel člověk z pouště živ, poušť je život.“

Tehdy jsem řekl: „A to je důvod, proč jsem vždy u městské brány. A ty nemůžeš pochopit, vcházím-li do města nebo z něj vycházím. Neboť nevím, kde je smrt a kde život, kde dobro a kde zlo, kde je láska a kde nevěra, kde je sláva a kde zapomnění – zda ve městě nebo v poušti. V poušti nebo ve městě. A proto volím Svobodu zmizení!“

Mezi řádky je to svého druhu přiznání: vrata jsou orientační bod, vně něhož se ztrácí rozlišování dobra a zla, života a smrti, lásky a nevěry, slávy a zapomnění. Ale současně je to i pochopení toho, že mimo oblast působení tohoto orientačního bodu, uvědomujícíc si následky tak hrozného jevu, se mění v podstatu, stejně cizí jak zvířeti, tak člověku, načež i volí „svobodu zmizení“.

Může to být náhoda? Málo asociací může u toho či onoho žida vyvolat slovo „brána“, tím spíše, že autor, jako básník a spisovatel je známý jen úzkému kruhu představitelů „Černobílého svazu lidí se smíšenou krví“, jehož zakladatelem je on sám, jak oznamuje doslov v knize. Jiná věc je žid M. Gefter, známý historik, spisovatel, za života faktický (tajný) poradce různých vládních skupin, a lidově řečeno „člen mnohých prezidentských kolegií“.

12. února 1995 v populárním televizním pořadu „Závěry/ Итоги“ Gefter řekl, jak jeho kamarád, polský žid (profesí lékař) Eidelman, v odpovědi na obvinění z rouhání (poslední si stěžoval na to, že v případě velké pravděpodobnosti smrti svých pacientů, je v určité míře nucen vměšovat se do předurčení osudu nemocného), pronesl: „Jednoduše vždy stojím u brány. Někdo musí stát u brány.“ Odpověď se M. Gefterovi tak zalíbila, že při hodnocení své politické a literární činnosti s neskrývanou hrdostí oznámil: „Také stojím u brány.“ Těžko se dnes dozvíme (vysílání ze záznamu bylo po jeho smrti), co chápal židovský historik M. Gefter pod slovem „brána“, člověk, patrně, do čehosi zasvěcený, protože byl jedním z hlavních ideologů a pastevců „elity“ během příprav těch transformací ve státě, které dostaly název „perestrojka“. Možná, že měl na mysli „proroctví“ Izajáše: 60:10 – 12.

„… A budou otevřeny brány Tvé, nebudou se zavírat ani dnem, ani nocí, aby Ti mohlo být přinášeno bohatství národů.“

Nicméně, takový výklad role daného symbolu se nám zdá příliž úzký pro téma, vyzdvihnuté v poémě.

Tajemství orientačního bodu–symbolu „brány“ nám pomohl rozkrýt specialista na arabštinu a hebrejštinu N. Vaškevič: „Říká se „koukáš jak beran na nová vrata“ (čumíš jak tele na nové vrata – pozn. přek). Beran zde není náhodné zvíře. Ale není jasné – jakou roli hrají „nová vrata“?

Když vidím v ruštině nepochopení nebo nelogičnost, vždy se obracím na arabský výkladový slovník. Vždyť arabština je vesmírný jazyk a proto univerzální. Naštěsí se v čase téměř nemění a proto chrání kořenový systém v původní podobě.

Klíčové slovo, komplikující situaci, je „vrata“. Co je to za nová vrata? K čemu zde vrata? Je evidentní, že to nejsou „vrata“, ale „vurud“ – „zjevení“. V ruštině z toho vzniklo slovo porod, proces, při kterém se zjevuje nový člověk. Berana je zde nutné chápat v řeckém smyslu – embryo/zárodek, protože ruské slovo „баран /baran“ má stejný kořen, jako řecké „embryo“ a k tomu také v ruské kultuře, jako ostatně, i v jakékoliv, je to symbol nevinnosti, nevědomosti. Beránek je arabsky „nevinný“. Čili, převedeme idiom: co koukáš, jak čerstvě narozený² beránek?“

Semité jsou jak Arabové, tak Židé. Ale to jsou různí semité: jedni jsou přirození, druzí uměle vyšlechtění (cíleně zkonstruovaní), jako nějaká nová lidská rasa, ale nikoliv ve smyslu vnějšího vzhledu (sotva kdo odliší podle tvaru nosu či kučeravosti vlasů Araba-Palestince od Araba-Žida), ale ve smyslu struktury psychiky, zahrnující v sobě vnímání a chápání světa člověka.

Na úrovni genetické paměti nese židovstvo informaci o porodu, jako určitém procesu, v němž se objevilo jako nové lidské plemeno. Ale celá tato informace je zakódovaní jední slovem: vrata (brána).

Slovo „vrata/brána“ má v poémě tři smyslové úrovně: na první, běžné – část budovy na dvoře, na druhé – slovo, přišedší, zřejmě, skutečně z arabštiny, ukazující na zrození nějakého nového jevu; na třetí – slovo-kód, na které je informačně zamknuta uměle vytvořená staroegyptským znacharstvem během sinajského pochodu jeho nejstarší a dnes nejbohatší periferie. Je pravděpodobné, že to kódové slovo je klíčové jak v programu objevení se, tak i sebezničení židovstva, které může být signálem ke spuštění nějakého, dosud nikomu neznámého programu, po završení (židovstvem) mise formování a podporování stability davově-„elitární“ společnosti v rámci biblické koncepce samořízení. Jako ilustraci možnosti takové varianty vývoje událostí uvedeme popis historicky hodnověrného faktu, který se stal majetkem mnoha světových médií v dubnu r. 1997.

Přinesly informaci, že na konci března r. 1997, na jihu USA, na předměstí města San Diego (stát Kalifornie) proběhla největší masová sebevražda v historii státu. 39 členů židovské sekty „Brána do ráje“ bylo nalezeno mrtvých v sídle pod názvem „ranč Santa Fe“³, ve kterém se nacházela. Nejmladšímu ze sebevrahů bylo 18 let, nejstaršímu 72 let. Všichni byli oblečeni do černé uniformy a obutou měli černou sportovní obuv. Hlava sekty, „Král Do“ (Marshall Herff Applewhite, 65 let), opustil tento svět spolu se svými následovníky.

Sekta byla založena r. 1975. Podle představ adeptů „Brány do ráje“, po „studiu“ na Zemi se musí člověk zbavit svého těla a s pomocí vesmírných bratří v rozumu se přenést na následující úroveň fyzické evoluce.

Taková možnost, jak se jim zdálo, vyvstala v souvislosti s průletem Hale–Boppovi komety blízko Země. Do – Herff (velmi podobné jménu staroegyptského žrece Herihora) vysvětlil svým následovníkům, že ve stímu této komety se nachází vesmírný koráb, který za nimi přiletěl, načež se všichni pokoušeli stát se jeho pasažéry provedením sebevraždy ve správný okamžik.

Někdo z „bohem vyvolených“ bude považovat daný fakt za nezajímavý v kontextu problému, který zde rozebíráme, protože se týká židovského davu. Ale 12. července 1996 deník „Izvestija“ č. 127 vydal oznámení, že v Paříži, v hotelu „Bristol“ se demonstrativně (tj. aby to bylo zafixováno policií a tiskem) pověsil 41 letý Amschel Rothschild, jediný legitimní (tj. dědící právem prvorozeného, jak je u židů zvykem) uchazeč o místo hlavy nejstaršího bankéřského klanu: od Amschela Rothschilda začal klan své parazitické rozrůstání po světě, Amschelem i končí. Tento svérázný „amen“ klanu a jeho satanského díla před „Izvestija“ publikovala všechna významější světová periodika.

Přitom západní tisk se snažil svést motivaci k sebevraždě na „nešťastnou náhodu“ během sexuálně deviantního chování: deviant sám sobě brání v přístupu kyslíku, protože v těchto podmínkách se některým humanoidům zostřuje vnímání, včetně sexuálního uspokojení; po ukončení orgasmu, probíhajícího na hraně klinické smrti, je třeba obnovit normální dýchání a povolit smyčku. Pokud podobná „automatika“ nezapracuje, nebo počáteční póza pro sebedušení při orgasmu nebyla vybrána správně, pak nastupuje pro možnosti medicíny nevratná smrt.

Co se týká našeho chápání událostí, nejlépe to vyjádřil na konci minulého století M.J. Saltykov-Ščedrin: „Znal jsem, milostpane, jednoho člověka, který, dokud nechápal, prosperoval; ale pochopil a uškrtil se!“ Jinými slovy, nová logika sociálního chování pracuje na všech úrovních sociální hierarchie, včetně prostředí těch, co sami sebe počítají k „bohem vyvoleným“: Amschel Rothschild se narodil po změně vztahů etalonových frekvencí biologického a sociálního času.

-pokračování-