Úsvit

Silaet

Měla jsem dnes obyčejný a přitom velmi neobyčejný zážitek. Proč se tak stalo právě dnes, já nevím, ale znám už trošku svoje duševní pochody a nejvíce toho vyprodukuji pod tlakem, prostě ve stresu.

Situace mě před týdnem donutila, zabývat se v myšlenkách astrálním světem. Zjistila jsem že o tom nic nevím ale potřebovala jsem si udělat trochu přehled. Rámcově jsem si hned vzpomněla, co o tom píše N. Levašov, vybavilo se mi kde co z dřívějších informací, ale bylo to málo.. Potřebovala jsem efektivní, použitelnou znalost, ale neměla jsem jí. Stres se stupňoval, začaly se mi hemžit podivné sny /což mívám/ a pak jsem zaostřila pozornost ještě více jedním směrem. Vždycky tak postupuji a hledám, až mi něco důležitého dojde.

Dnes ráno, jsem se vzbudila někdy kolem čtvrté a docela dlouho mi trvalo, než mi došlo, že už nespím. Byla jsem hluboce zaujata činností, kterou jsem prováděla ve snu, ale obraz té činnosti se mi začal rychle vzdalovat z vědomí. Sen by šel popsat asi takto

Někdo mi nabídnul poznání, ale já se musela rozhodnout, jestli to přijmu a navíc jsem měla za úkol, celé to poznání sama přeformátovat. Dostala jsem jakési nádoby, možná s informacemi a myslela jsem, že to snad mám přijmout v té podobě, ale to nebylo možné. Sama jsem měla přijít na jakýsi postup, jak nabízené informace sloučím a zhustím do jiných forem. Nevěděla jsem co má být výsledná forma, netušila, jsem jestli to pak budu pít, nebo číst, nebo jak jinak to poznání získám.

Zadání jsem tedy moc nechápala,ale při prvním pokusu o zhuštění obsahu do nové formy se mi kupovivu zadařilo. Připadalo mi to jako práce s textem, kdy musíte text jednoho souboru nakopírovat do jiného, ale zároveň je potřeba všechno znova formátovat. Během té činnosti jsem zjistila, že nepracuji s textem, ale s hmotami. Předložené zdroje jsem - asi myšlenkou, plynule vlévala do forem, které vypadaly jako průsvitné válečky a v nich byly napěchované různobarevné hmoty. Něco mezi plastelínou a pudinkem. Když jsem měla práci skoro hotovou, zvedla jsem zrak a za stolem, na kterém jsem měla své nádoby, stál velký stoh knih. Po pravé straně toho stohu lezl démon, takový nějaký starý ještěr, hrůza z něj nešla, opravdu tam lezl jako leguán. Měl křídla, byl tmavý a ta hromada knih byla asi jeho, nebo to byl knihovník. Podívala jsem se zpátky na svou rozdělanou práci ale něco mi nešlo do hlavy, Zasekla jsem se, asi jsem byla bezradná a to mě probudilo. Pocit složitého úkolu ležel v mém vědomí, potřebovala jsem to dotáhnout do konce a během přemýšlení mi došlo, že už bdím.

Lehla jsem si na záda ale nesnažila se usnout. Jindy by mi to vadilo, ale zůstala jsem jen ležet, dívala se do tmy a uvažovala. Nejdříve jsem si řekla, že to využiji, protože jsem v posledních dnech neměla čas jen tak si přemýšlet, aniž by někdo rušil. Nebyla jsem úplně klidná a tak jsem si udělala bublinu. Když už jsem si hrála s představou ochrany, začala jsem ochranu rozšiřovat na dům, na blízké okolí, pak na celou vesnici a kousek kraje.

Jindy bych se podívala, kolik je přesně hodin a snažila bych se usnout, tentokrát jsem to nechala volně plynout. Myšlenky létaly, uvažovala jsem o lásce, jestli jí mám, nebo nemám. Kdysi jsem četla, jak je snadné přát lásku celému světu ale o to obtížnější je projevovat se s láskou v blízkém okolí. Uvažovala jsem o mnoha věcech, ale konečně bez spěchu, prostě jen tak. Dívala jsem se pořád do tmy a uvažovala nad hmotami ze snu

Konečně dále. Máme tu teď pořád hustou mlhu, takže jsem nevěděla, jestli ten náznak světla může být úsvit, nebo se jedná jen o osvícenou mlhu pouličním osvětlením. Z postele vidím na okna ale jen velmi obtížně byla rozeznatelná. Nejdříve to byla prostě tma, po dlouhém a dlouhém čase se mi zdálo, že vidím obrys oken zřetelněji, že možná začíná úsvit. Došlo mi, že už několik dní se cítím, jako když mám adrenalin na maximu ale jsem ve tmě a nevím, co způsobuje pocit ohrožení.

A opět jsem se dívala na okna a zdálo se mi, že v nich vidím více světla i když uvnitř místnosti byla hluboká tma. Za chvíli jsem měla pocit, že tuším siluetu skříně. V té chvilce mě napadlo, že se Levašov naučil ve tmě nalézt něco, co není vidět. Že to souvisí s evolucí a dalo se to vyzkoušet jen tím, že lidé budou posazeni do tmy a budou tam tak dlouho, dokut se nenaučí vidět neviditelné věci. A za chvíli jsem se ze zamyšlení probrala a viděla jsem parapety oken, zatím jen neznatelně. Něco mě na tom velmi zaujalo ale stále jsem si nebyla jistá, jestli začíná úsvit, nebo si to namlouvám.

Začala jsem se soustředit na tmu, neexistenci světla. Ve tmě člověk čeká na život, protože nemůže téměř nic dělat. Napadlo mě, že jsou tu lampičky a světla, baterky i svíčky a že bych nemusela ležet ve tmě a čekat na světlo. Najednou mi došlo, že díky těmto vymoženostem, my nevnímáme tmu jako něco, co by nás příliš omezovalo. Nepůjdu v noci na dříví, ani na houby, ale jinak nás to příliš neomezuje. Televize, počítač, vařič, restaurace, auta, to všechno funguje i v noci. Ale světlo a tma, to je diametrální rozdíl. Ta myšlenka mě totálně nadzvedla, sedla jsem si v posteli a dívala se, jak se místnost mění. Začalo být rozpoznatelné, co mám na stole pod oknem, viděla jsem obrysy nábytku až do půli pokoje a přesto bylo tak strašně málo světla.

Najednou jsem si vzpomněla na slunce a na přírodu. Celá příroda okolo ještě spí, slunce je ještě za horizontem a to co vidím, je jen příslib přicházejícího dne. Představila jsem si, že dnes třeba konečně vyjde slunce, které roztrhá mraky a mlhu a můj dům, má zahrada, bude zalita slunečními paprsky a ta neurčitá černošedivá tma zmizí a já uvidím svět v plných barvách, že uslyším ptáky, uvidím vodu a kapky a trávu a tu nádheru, která se odhalí v plném dni. Tma nerozvine život, tma život zabíjí i když máme krásný pohled na hvězdy a měsíc.

A začalo mi docházet, jak dlouho trvá, než úsvit přejde v plnohodnotný den, Jak velký rozdíl je to s každou započatou minutou i když přibývají jen nevýrazné siluety a bezbarvé tvary. Zmocnila se mě radost, protože jsem si vzpomněla, že sice skončila Noc Svaroga, ale to co je

Teď - je úsvit. Vidíme duchovně zatím jen málo, jsou to ty siluety, zatím bez barev, ale začínáme vidět. Tma se vzdaluje ale jen tím, že přichází světlo. Tma není nic, je to neexistence světla, které patří ke skutečnému životu a jeho poznání. Nadchlo mě to.

Vzpomněla jsem si na parazity a na to, že využili příležitosti nadcházející tmy a naplánovali si vysávat tuto zem. Najednou mi došlo, že si nepamatuji, jak to Levašov vysvětloval s tou tmou a světlem a že jsem to jen narychlo prolétla, abych měla představu o celkové koncepci. Naplánovala jsem si, že co nejdříve pročtu článek o světle a tmě. A úsvit mezitím pokračoval, začalo být vidět vše, co mám v pokoji. Nemělo to barvy, ale začínal den a já se začala těšit na dny příští, protože jsem najednou cítila, že o možnostech života víme jen velmi málo. Chodili jsem zde s baterkou, nebo s lampičkami na podivných drátech, které napájel kdoví kdo. Vzpomněla jsem si na démona, co patřil k těm starým knihám a dal nám jen písmenka, nikoli poznání. Uviděla jsem opět svou práci s hmotami, které měly být mým poznáním.

Když se rozednilo, šla jsem počítači, abych si přečetla článek o Noci a Dni Svaroga. Nejdříve jsem se prokousávala energiemi (hmotami), pak lehce historií a najednou mi to začalo docvakávat. To co jsem dříve četla jen jako teorii, začala jsem vidět vnitřním zrakem. Všechno začalo dávat smysl. Byla jsem najednou nesmírně překvapená, když jsem pochopila, co parazit je a co vlastně udělal. Věděl, že přicházíme jako společnost do období noci a všechno zde rozmetal. A ta tma trvala tisíc a osm let, takže my všichni jsme zrození ve tmě a duchovní bídě, která byla uměle a zákeřně vytvořená.

Levašov skvěle vysvětluje, jak destruktivní vliv to mělo a že pouze lidé s vysokým duchovním kreditem a silou vůle, zvládali ustát působení okolností, aniž by podlehli. Že byli systematicky vyvražďováni a na zemi zůstávali evolučně mladší duše, které byly silou vlivů jakoby zmagnetizované, neschopné se přepolarizovat. Došla mi ta brutální zákeřnost , celý ten princip působení tmy a neexistence světla, došlo mi jak trapnými a bezohlednými upíry jsou. Ano, jsou mocní, v přepadávání světů, v jejich likvidačních technikách, ale je tu něco, na co nemají a to je zákon vesmíru a to že úsvit je začátek dne.

S každou minutou, lidé otevírají svůj potenciál. Je to dané. Skutečný zázrak stvoření teprve bude osvícen, i méně proškolené duše přejdou klidným způsobem k jiným emocím a jiným myšlenkám, svět se stane lepším, už jen s příchodem světla, protože je to dané energiemi vesmíru. Nejzajímavější mi v textech N. Levašova přišlo něco jiného. Píše o tom, že díky přeskupování hmot a celé té reorganizaci okolí, dochází k tomu, že největší posun v evoluci jde učinit právě v období úsvitu. Chápu to tak, že lidé, kteří se proberou, až bude bílý den a pohoda, nemají potřebu nijak tlačit na pilu a budou klidně žít a pracovat během dne. Ti, co překonávají stav tmy, plavou tak trochu proti proudu, ale to jim urychluje všechny ty evoluční procesy, které v příhodných podmínkách trvají déle.

Zkusila jsem si pak spočítat, jak dlouho trvá dejme tomu úsvit. Nehledala jsem zatím podrobnosti ve slovanském kalendáři, ale rozdělila jsem si délku dne a délku noci tak, že je noc stejně dlouhá jako den. Bylo to jen tak na rychlo 

Vyšlo mi, že trvá-li úsvit třeba půl hodiny našeho času, v tomto srovnání by úsvit Dne Svaroga trval přes 40 let. Někdo by to určitě spočítal lépe než já, ale zmanetá to, že stále vnímáme jen náznaky, obrysy a okolo nás se přeskupují hmoty, které každým dnem reorganizují realitu.

A nakonec se dostanu k těm energiím, o kterých se dnes hodně píše a hodně se medituje. Můj závěr je, že ti vibrátoři, kteří se tím stále ohánějí, mají do určité míry pravdu, protože kvalita prostoru se pozvolna mění. Není to jejich vynález, ani nám to sem nefedrují, jak leckteří tvrdí. Děje se to bez nich a podstatě na tom zase někdo parazituje. Na netu kolují stovky jmen andělů a různých zástupců všeho možného, ale nejsou to oni, kdo tím disponují. Zase se tak jenom tváří a vytvářejí další typy duchovní závislosti, Zneužívají nové situace, opět chtějí být mistři a poskytovatelé něčeho, k čemu klíče nemají. Jestli se dnes lidé snaží měnit své vibrace, ať to dělají, ale svým upínáním se na konkrétní protagonisty Světlonošů, posilují jejich parazitické pozice. Lidé ty světlonoše nepotřebují, ale sami se stavějí do podřízené role, ve kterých čekají, až jim Světlonoš přinese dost jasu. On to ale nepřinese, ono se to tak děje z principu a mnoho temných o tom nejen ví, ale dávno se na to připravovali. Ostatně slovo Světlonoš je velmi zavádějící 

Vymýšlet mohou, ale lidé časem zjistí, že se cítí jinak než dříve. Budou náchylnější k jiným emocím, né těm temným. Překážky budou odstraňovány a evoluční proces může pokračovat bez extrémního zatížení. Pro nás, co hledáme odpovědi u NL, platí stále to stejné. Studovat, přemýšlet a zdokonalovat svůj charakter. To je předpoklad k úspěchu pro další práci. Zbývá ještě jedna důležitá věc, pokoušet se realizovat své nápady. Kdo to nezkusí, nepozná své vlohy a nemůže je dostat do úrovně schopností. Kdo si hlídá skutečné pohnutky, proč a co dělá, nemusí se bát, že by odbočil někam mimo.

Přeji Vám, ať se daří, ať je ta cesta pro Vás stejně vzrušující jako pro mě. Přeji všem, ať užívají mystéria úsvitu a přicházejícího dne.

(Text zminovaný v diskusi níže: TAJEMNÁ SÍLA SLOVA.pdf (115,2 kB))