Sovětsko-německé smlouvy

20.10.2017

jik

Obracím se na zdejší čtenáře jako na soudce s prosbou pomoci pokusit se vyjasnit záležitosti okolo pověstných německo-sovětských smluv. Původně jsme se domlouvali s Hoxem, že levanet zveřejní úryvek z připravované knihy věnované Stalinovi, pracovně pojmenované Bůh synergie (kniha je k dispozici zde, pozn. redakce). Úryvek se měl týkat tzv. ‚katyňského masakru‘, což je část knihy, kterou jsem nedávno znovu podrobněji studoval a na základě toho tuto část knihy přepsal.

Jenomže Hox začal mít námitky k tzv. tajnému protokolu. Proto jsem se do této záležitosti ponořil hlouběji a zjistil jsem, že problémů je ve skutečnosti více. A tak jsem požádal Hoxe o zveřejnění těchto záležitostí dříve, než sestavím konečnou verzi textu.

Obecně problém spočívá ve skutečnosti, že sovětské prameny jsou v důsledku manipulací v dobách Chruščova, Gorbačova a Jelcina (fakticky i Putina, ačkoliv v jeho době postupně posiluje snaha dívat se na minulost objektivně) zcela nedůvěryhodné. Vzorovým příkladem je právě tzv. ‚Katyňský masakr‘. Ale je docela dobře možné, že manipulace zasahují podstatně hlouběji a zasahují samotné smlouvy.

Zde předkládám zjištěné nejasnosti týkající se sovětsko-německých smluv, uzavřených v roce 1939. Jedná se vlastně o 3 smlouvy a jejich protokoly:

1. Německo-sovětská obchodní smlouva

2. Smlouva o neútočení mezi Německem a SSSR

3. Smlouva o přátelství a hranici mezi SSSR a Německem

Stručný obzor událostí

SSSR

Po 1. světové válce se sovětské Rusko a Německo ocitly v roli opovrhovaných. Zahraniční politiku tehdy z velké míry ovládal Trockij a prostřednictvím Radeka se podařilo uzavřít obchodní smlouvu v Locarnu. Na základě toho Německo v SSSR vybudovalo a provozovalo polygony a vojenské školy, které na základě Versailských smluv nemohlo provozovat doma. Po příchodu Hitlera k moci v důsledku jeho protibolševické hysterie SSSR spolupráci s Německem ukončil a namísto toho začal podporovat politiku kolektivní bezpečnosti. Jenomže likvidace Československa ukázala na slabiny tohoto řešení. V provedení západních mocností se tato politická koncepce proměnila na způsob, jak otevřít Německou expanzi na východ. Změna přístupu byla symbolizována změnou lidového komisaře zahraničí – stal se jím Molotov, ale spíše lze předpokládat, že tvůrcem zahraniční politiky se stal přímo Stalin. Stalin začal hledat nová řešení a otevřeně vyhlásil, že zájemci o přátelské vztahy se SSSR by měli dokázat, že o ně mají zájem.

Vnitropoliticky byl SSSR v roce 1939 po velké krizi zvané ‚velká čistka‘, která vedla k mocenskému zničení celé řady uskupení, které lze krátce označit jako trockisty. Vítězem se stalo vlastenecké křídlo bolševiků v čele se Stalinem a vedle něj pomalu začal vynikat Berija. Vládu víceméně převzal Stalin jako jediný schopný – s výjimkou Beriji nikdo další neměl dostatek vůle a schopností rozumně vést SSSR.

Německo

Německo s nástupem Hitlera začalo vést ostře protibolševickou politiku, proto SSSR ukončil s ním spolupráci. Německo uzavřelo v roce 1936 s Japonskem dohodu nazývanou ‚Pakt proti Kominterně‘¹. (O rok později se k smlouvě připojila Itálie, později i další státy.) V této dohodě se obě země zavázaly společně bojovat proti komunistické propagandě (tedy otevřeně řečeno proti SSSR). V tajném dodatku se pak dohodly, že v případě útoku jednoho ze signatářů na SSSR zachovají neutralitu a neuzavřou se Sovětským svazem žádné smlouvy, které by odporovaly duchu paktu².

Německý odpor proti Versailským dohodám vedl k agresívní rétorice, která vyústila (za spolupráce Polska – o co šlo, bude v tom článku o Katyni) k otevřené agresi – připojení Rakouska a Československa.

Tady je asi dobré si říci, že za agresívní politikou zřejmě byly docela vážné problémy Německa realizovat zahraniční obchod za podmínek britské kontroly námořních obchodních cest. Druhou pro Němce citlivou záležitostí byla oblast Pomořanska, obývaná německým obyvatelstvem, kterou svojí šikovnou politikou získal Pilsudski. Součástí této oblasti byl přístav Gdaňsk-Danzig, který se dostal pod polskou kontrolu s odkazem, že Polsko nemá přístup k moři. Polsko si mezitím zbudovalo vlastní přístav – Gdyni a proto Němci začali chtít, aby se jim Danzig vrátil. Druhým požadavkem bylo vybudování exteritoriální železnice a dálnice spojující Německo s Východním Pruskem.

Ani Velká Británie, ani Polsko nebyly ochotny ustoupit. Velká Británie zřejmě proto, aby zvýšila zájem Německa o útok na SSSR, když na druhé straně k tomu Hitlera tlačili i ti, co ho platili. Polsko zřejmě pouze pro nadbytek testosteronu svých vládců – opět zřejmě podpořený britskými sliby.

Vnitropoliticky Německo ovládli nacisté, když prakticky zničili ostatní politická uskupení. Vnitřně vidím uvnitř nacistů dva proudy:

• Praví nacisté reprezentovaní Hitlerem a financovaní západními bankéři. Tito se zřejmě nechali svými dárci vmanipulovat do války proti SSSR.
• Leví nacisté původně zřejmě reprezentovaní Rohmem a Stennesem a gauleiterem Východního Pruska Kochem. Patřili zřejmě mezi ně i Ribentrop a ti, kteří organizovali atentát na Hitlera v roce 1944. To byli vlastně trockisté a ti měli zájem na spolupráci se SSSR. Tito lidé zajistili přechod generála Vlasova a dalších do služeb Německa³.

Polsko

Polsko během svého vzniku pobralo území prakticky všech svých sousedů a z toho vzešel velký problém. Polsko se k SSSR stavělo agresivně a dlouhou dobu bylo s Japonskem pro SSSR předpokládaným nepřítelem číslo 1. Ovšem Polsko se stavělo do opozice i proti Německu, proto pro SSSR představovalo špunt, který blokoval nejvýhodnější cestu k útoku na SSSR ze strany skutečně mocných států Evropy. Pokud by žil Pilsudski, asi by došlo k polsko-německému sblížení a společné válce proti SSSR, jenomže Pilsudski zemřel a vlády se ujali představitelé šlechty, kteří neměli soudnost. Nejprve pomohli Hitlerovi proti Československu a potom si neuvědomili, že je Velká Británie vmanipulovala jako německou oběť. Odmítli vstoupit do války na straně Německa, odmítli německé návrhy na exteritoriální spojení Východního Pruska i řešení otázky Gdaňska-Danzigu. Kdyby jenom to, Polsko, ač formálně spojenec Francie, fakticky zlikvidovalo francouzskou bezpečnostní koncepci a vedle likvidace Československa má podstatný podíl na anšlusu Rakouska. Nakonec Velká Británie vmanipulovala Polsko do představy, že je velkou mocností a v tajném protokolu mu slíbila vojenskou pomoc za účelem získání Gdaňska a Litvy.

Po likvidaci Československa

Na řadu přišlo Polsko. Když Polsko odmítlo německé návrhy, Hitler se rozhodl na Polsku vyzkoušet armádu. Jenomže to představovalo řadu rizik. V prvé řadě se Hitler snažil vyhnout válce na dvou frontách. Proto musíme předpokládat, že dostal nějaký slib. Jenomže od koho? Od Francie těžko, protože Francie byla závislá na zachování Polska, takže to musela být Velká Británie. Asi ten slib dával nějaký čas, protože Velká Británie dala Polsku garance, které musela nějakým způsobem naplnit.

Jenomže na druhé straně Polska byl SSSR, který se porážky Polska musel obávat, protože se tím otevíraly Německu sovětské hranice. Ke všemu dalšímu samotné Polsko vedlo přísně protisovětskou politiku a nechtělo procitnout ze svých snů a uvědomit si vlastní situaci. Polsko odmítlo francouzské požadavky na přijetí sovětských garancí. Následně Velká Británie začala vtahovat do nikam nevedoucích jednání SSSR.

Tady je dobré si uvědomit, že ve skutečnosti tehdy německé vedení vůbec nemuselo předpokládat válku se SSSR a proto se sovětské obavy z něj zdají plané. Jenomže Německo do války tlačili velcí bankéři, kteří postupně otevírali cestičky na východ, aniž by zúčastněné státy na to zhotovily nějaký ‚papír‘, na který bychom se dnes mohli odvolávat. V tomto směru měl Stalin správné informace a vyhodnocoval je také dobře. Proto se podle mého musel soustředit na nalezení řešení, které by především zachovalo Polsko a udrželo by je ve válce s Německem. A zároveň by bylo dobré udržet oba západní polské spojence, kteří by nakonec museli jít Polsku na pomoc. Kromě toho by bylo dobré získat německé špičkové zbraně a dát je svým vojákům a konstruktérům. Na druhé straně zkušenosti té doby již otevřeně ukazovaly na to, že dohodám s Hitlerem nemá cenu příliš věřit.

Stalin v každém případě na 18. sjezdu VKS(b) vypustil signál, který Hitler správně vyhodnotil jako ochotu zahájit jednání. Pro Německo by smlouva o neútočení znamenala snížení rizik zapojení SSSR do připravované války. Tehdy bylo ještě před válkou SSSR s Finskem a Německo se mohlo obávat, že bojová hodnota sovětských vojsk se podobná bojové hodnotě polských vojsk, které papírově také nebyly špatné.

Smlouvy

Německo mělo zájem o smlouvu o neútočení, ale její uzavření SSSR podmínil ‚Německo-sovětskou obchodní smlouvou‘, která byla uzavřena 19.8.1939. Její naplnění si musel SSSR (přesněji řečeno Stalin) ohlídat, ale v každém případě na jejím základě SSSR získával na jejím základě průmyslové vybavení pro výrobu moderních zbraní (přesné obráběcí stroje), vzorky německých zbraní a navíc německý úvěr 200 mil marek, který byl takovou malou německou garancí, že nezačne válku. Sovětský svaz platil surovinami a obilím, tedy komoditami, které Německo jen obtížně získávalo díky britské imperiální politice. Tato smlouva je ze strany SSSR i Německa zcela pochopitelná.

23.8.1939 byla uzavřena ‚Smlouva o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem. Její text zní⁴:

I. Obě smluvní strany se zavazují, že se zdrží veškerého násilí, agresivního jednání a útoku proti sobě navzájem jak společně, tak i s jinými mocnostmi.

II. V případě, že jedna ze smluvních stran bude objektem vojenských akcí ze strany třetí mocnosti, druhá smluvní strana v žádném případě nebude podporovat tuto mocnost.

III. Vlády obou smluvních stran zůstanou v budoucnu ve spojení, aby se navzájem informovaly o otázkách, ovlivňujících jejich společné zájmy.

IV. Žádná ze smluvních stran se nebude účastníkem jakéhokoli uskupení mocností, které jsou přímo nebo nepřímo namířené proti druhé straně.

V. V případě vzniku sporů nebo konfliktů mezi smluvními stranami v otázkách jakéhokoliv druhu obě strany budou řešit tyto spory nebo konflikty výhradně mírovými prostředky, prostřednictvím přátelské výměny názorů, nebo v případě potřeby zřízením komisí pro řešení konfliktu.

VI. Tato smlouva se uzavírá na dobu deseti let tím, že jedna pokud jedna ze smluvních stran ji nevypoví rok před uplynutím této doby, bude platnost smlouvy automaticky prodloužena o dalších pět let.

VII. Tato smlouva bude ratifikována co nejdříve. Výměna ratifikačních listin se musí uskutečnit v Berlíně. Smlouva vstoupí v platnost okamžitě po jejím podpisu.

Smlouva je zajímavá především tím, že v prvé řadě znamená zásadní porušení tajného protokolu ‚Paktu proti Kominterně‘! Přesně v té době bylo Japonsko ve válce se SSSR (boje u Chalkyn Gol); bylo poraženo a muselo se SSSR uzavřít mírovou smlouvu, kterou po celou dobu války dodrželo – a nepodpořilo německé válečné úsilí. Tedy SSSR podepsal smlouvu se stranou, která již podpisem této smlouvy zásadním způsobem porušila svoje předchozí spojenecké závazky staré necelé 3 roky! (To, že Velká Británie si vedla ještě podleji, bylo sovětskému jasné také.) Za těchto okolností mi není jasné, jaké výhody z této dohody vyplývaly SSSR – zbývá pouze obchodní smlouva a to se mi zdá dost málo. Zatím Německo tím oddělilo od aktuálního soupeře jeho potenciálního spojence.

Jenomže po válce se objevila jakási mikrofiše obsahující snad tajný protokol k této smlouvě⁵:

Tajný doplňující protokol ke Smlouvě o neútočení mezi Německem a SSSR

Při podpisu smlouvy o neútočení mezi Německem a Svazem Sovětských Socialistických Republik níže podepsaní zplnomocněnci obou stran posoudili v přísně tajném pořádku otázku rozhraničení sfér společných zájmů ve Východní Evropě s tímto výsledkem:

1. V případě územně-politických změn v oblastech pobaltských států (Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, je severní hranice Litvy současně hranicí sfér zájmů Německa a SSSR. Zároveň obě strany uznávají zájmy Litvy ve vztahu k Vilenské oblasti.

2. V případě územně-politických změn na území spadajícího pod pravomoc Polského státu, hranice sfér zájmů Německa a SSSR bude procházet přibližně po linii řek Narva, Visla a San.

Otázka, je-li v zájmech obou stran zachovat nezávislý Polský stát a jaké budou jeho hranice, může být definitivně vyřešena jenom v průběhu dalšího politického vývoje.

V každém případě budou obě vlády tuto otázku řešit přátelsky a společně.

3. Co se týká jihovýchodu Evropy, sovětská strana zdůrazňuje zájem SSSR na Bessarábii. Německá strana deklaruje nezájem o tyto oblasti.

4. Tento protokol budou obě strany udržovat v přísném utajení.

Tento protokol je v prvé řadě zajímavý tím, že jeho textu má úplně jiný smysl, než jak se běžně hodnotí. Protokol jasně počítá ‚se změnami‘ na účet Polska – které ale byly předvídatelné. Bombou je článek 2, který je vlastně garancí Polsku, kterou Polsko předtím odmítalo! Článek říká, že Německo má volné ruce na západní části Polska (kde se mohlo jednat o oprávněných zájmech Němců), ale na východní nesmí vstoupit! Právě toto byla kritická záležitost pro SSSR, protože onen zbytek Polska odděloval Německo od SSSR a bránil jeho útoku na SSSR. Navíc pokud by Polsko zůstalo existovat, třeba poloviční, zůstávají v platnosti i garance Velké Británie, které by ji časem vtáhly do války proti Německu a pro SSSR to definitivně znamenalo rozbití jednotné protisovětské fronty. Německo by si potom nemohlo dovolit válku proti SSSR, protože by to pro něj znamenalo válku na 2 frontách. Podle mého proto tento tajný protokol založený na sovětskou žádost velmi dobře odrážel zájmy SSSR. Na druhé straně je krajně podezřelé, že tento protokol v archívu KSSS objevil v roce 1992 Volkogonov – historik s reputací manipulátora a lháře. K dalším podezřelým skutečnostem patří tyto:

• Molotov, který jej měl podepsat, nikdy existenci tohoto protokolu nepřiznal.
• Protokol byl uložen v archívu KSSS jako "uzavřený paket č. 34". Zásadním problémem je to, že kromě zcela jistě zfalšovaného "uzavřeného paketu č. 1" o Katyni žádný další dokument typu ‚uzavřený paket‘ (stupeň utajení používaný v KSSS) není znám.
• Pokud hraniční linii tvořily řeky Visla, Narva a San, potom je Němci již v průběhu září na několika místech překročili a přesto ze strany SSSR nedošlo k protiakci. Není ani znám nějaký další protokol, nebo memorandum, které by Německu dočasně umožnilo překročení dané linie. Je sice možné, že příčinou byl kolaps polské armády (útěk důstojníků), ale ani o tom se nikde nemluví.

Další podivností je chování SSSR na začátku války. Ještě před jejím začátkem SSSR stáhl vojska stojící na hranicích s Polskem, aby Polsko mohlo přesunout svoje vojska na západ. To bylo v rozporu se smlouvou o neútočení a odpovědí byl německý protest, který SSSR ignoroval. Potom také sovětský vyslanec v Polsku se hned první den války byl zeptat, co Polsko potřebuje. Že Poláci byli pitomci, tak nabubřeně řekli že nic, ale zde SSSR zase riskoval narušení asi týden staré smlouvy.

Nakonec zde máme ‚Smlouvu o přátelství a hranici mezi SSSR a Německem‘ uzavřenou 28.9.1939. Součástí smlouvy měl být důvěrný protokol o obměně obyvatelstva a tajný protokol, kterým SSSR Německu ustupoval Varšavské (Mazovské?) a Lublinské vojvodství výměnou za předání Litvy do své sféry zájmu. Hranicí mezi Německem a SSSR se stala víceméně Curzonova linie. Druhý tajný protokol ustavoval povinnost obou stran zabránit jakékoliv polské agitaci. Doplňkem k této smlouvě byly zpřesňující smlouva o hranici a smlouva o přestěhování etnických Němců z Litvy, Lotyšska a Estonska z 10.1.1941.⁶

Text smlouvy⁷:

I. Sovětská vláda a německá vláda ustavily jako hranici mezi oběma zeměmi linii na území bývalého polského státu, která je nakreslena na přiložené mapě a podrobněji bude popsána v dodatkovém protokolu.

II. Obě strany uznávají hranici stanovenou v článku I jako konečnou a zabrání jakémukoliv zásahu ze strany třetích mocností do tohoto rozhodnutí.

III. Nutnou reorganizaci státních institucí na území západně od linie uvedené v článku I provádí německá vláda, na území východně od linie - vláda SSSR.

IV. Vlády SSSR a Německa považují výše uvedenou rekonstrukci za spolehlivý základ pro další rozvoj přátelských vztahů mezi svými národy.

V. Tato smlouva podléhá ratifikaci. K výměně ratifikačních listin by mělo dojít co nejdříve v Berlíně.

Důvěrný protokol (tamtéž):

Sovětská vláda nebude vytvářet žádné překážky na cestě občanům říše a jiných osobám německého původu žijícím na územích, nacházejících se v oblasti svých zájmů, pokud se budou chtít přestěhovat do Německa nebo na území v německé sféře zájmu. Souhlasí s tím, že podobné přemístění se bude provádět orgány zplnomocněnými vládou Říše ve spolupráci s místními orgány a že budou chráněna práva přesídlenců na vlastnictví.

Obdobnou povinnost přijímá vláda Německa ve vztahu k osobám ukrajinského nebo běloruského původu žijícím na území spadajících pod jeho jurisdikci.

Tajný doplňkový protokol (o změnách k protokolu z 23.8. 1939, tamtéž):

Tajný dodatkový protokol, podepsaný 23.srpna 1939, se v bodě I mění, aby odrážel tu skutečnost, že území státu Litva se přesouvá do sféry zájmů Sovětského svazu, a ve stejné době se na druhé straně Lublinské vojvodství a část Varšavského vojvodství přesouvá do sféry zájmy Německa (viz mapa připojená k dnes podepsané smlouvě o přátelství a hranici). Jakmile sovětská vláda podnikne na litevském území zvláštní opatření k ochraně svých zájmů, současná německo-litevská hranice, s cílem zjednodušení skutečného stavu, bude upravena tak, že litevská území ležící jihozápadně od linie vyznačené na připojené mapě přejdou k Německu.

Dále se oznamuje, že současná hospodářská dohoda mezi Německem a Litvou nebude ovlivněna výše uvedenými opatřeními Sovětského svazu.

Tajný doplňkový protokol (o nepovolení polské agitace, tamtéž):

Níže podepsaní zmocnění představitelé oznamují po uzavření německo-sovětské dohody o přátelství a hranici svůj souhlas s následujícím:

Obě strany nepovolí na svých územích žádnou polskou agitaci, která by zasáhla území druhé strany. Na svém území budou potlačovat všechny zdroje takového agitace a navzájem se budou informovat o opatřeních přijatých za tímto účelem.

Na první pohled tato smlouva včetně protokolů docela zapadá do předcházejícího, ale jedinými dalšími zdroji je zpráva z webu A.N. Jakovleva⁸ (a tím pádem je to celé krajně nedůvěryhodné) a jeden článek The New York Times z roku 1992, který zjevně koliduje se současným zněním na ruské wikisource⁹. Je také otázkou, odkud tyto texty pocházejí, protože byly zveřejněny dříve, než onen "paket č. 34". Očekával bych, že tajné protokoly by měly být uloženy v uzavřených paketech – a tedy se měly objevit ve stejnou dobu, ale není o tom žádná informace.

Všechno toto ukazuje na vážné problémy samotných dokumentů a je otázkou, co z nich je skutečností a co je padělek. Mám dojem, že zpochybněny jsou nejen tajné protokoly, ale i samotné smlouvy. Z pohledu SSSR lze vidět smysl v tajných protokolech, které posouvají hranici na etnickou hranici Polska (Curzonovu linii), jenomže pořád nemohu pochopit, proč Německo tak tvrdě podrazilo Japonsko a SSSR neřešil to, že Německo překročilo dohodnutou linii.

Prosím tímto čtenáře, aby zkusili tyto skutečnosti komentovat, uvést jim známé skutečnosti a posoudit pravost dokumentů.