11.6.2014
Stephen M. Walt
Ten kdo říká, že Rusko na Ukrajině prohrává, jednoduše nechápe, jak je ta hra vedena.
Kdo vítězí v bitvě o Ukrajinu? Nehledě na udržující se příznaky napětí ve východních oblastech, někteří velmi známí lidé v poslední době předkládají výlučně pozitivní interpretace událostí, které tam probíhají. Prvním z nich se stal americký prezident Barack Obama, který ve své řeči ve West Pointu minulý týden nazval reakci Západu na tuto krizi ukázkou úspěšné mnohostranné diplomacie. Podle jeho slov, „Mobilizace světového mínění a mezinárodních institucí se stala protiváhou ruské propagandě, ruským vojskům na hranici i ozbrojeným militantům.“ Ještě nic neskončilo, varoval, ale ta úsilí „dala ukrajinskému národu šanci zvolit si svou budoucnost“.
Další optimistické hodnocení dal korespondent New York Times, Tom Friedman, který 27. května prohlásil, že Vladimír Putin „mrknul“ a že ruský lídr „velmi mnoho věcí nechápe správně“. Podle slov Friedmana, „Anexe Krymu Putinem oslabila ruskou ekonomiku, dala Číně možnost uzavřít výhodný plynový kontrakt, oživila NATO, přinutila Evropu podniknout kroky ke zrušení své energetické závislosti na ruském plynu, a porodila celoevropské debaty o zvýšení vojenských výdajů“. A jeho až likvidační závěr: „Putin je dnes hrozbou v prvé řadě pro Rusko samotné.“
V těch optimistických hodnoceních je zrnko pravdy v tom smyslu, že Rusku přišlo zaplatit za své nedávné kroky. Obama a Friedman mají pravdu připomínaje nám o tom, že Rusko nepředstavuje geopolitické nebezpečí, jak se nás snažili předsvědčit někteří jestřábi po anexi Krymu. Ale Obama a Friedman přehlédli reálné a naprosto normální motivy, které stojí za kroky Putina: Putin byl připraven zaplatit značnou cenu, protože na stole ležely životně důležité zájmy Ruska. Celkově jsem pevně přesvědčen, že Putin pokládá své kroky v konečném výsledku za úspěšné.
Zamyslete se jednoduše nad tím, čeho Putin dosáhl za několik posledních měsíců.
Za prvé, nadlouho zmrazil myšlenku dalšího rozšíření NATO, pokud ji nepohřbil natrvalo. Rusko vystupovalo proti tažení NATO východním směrem od samého počátku v polovině 90. let, ale nemohlo s tím nic udělat. Krátká válka mezi Ruskem a Gruzií v roce 2008 se stala prvním pokusem Putina narýsovat červenou linii. Ta nevýznamná potyčka významně oslabila chuť k rozšiřování NATO. Nyní Putin krajně jasně a důrazně ukázal, že libovolné pokusy včlenit Ukrajinu do NATO nebo dokonce do EU se setkají s rozhodným odporem ze strany Ruska a mohou vést k rozdělení země.
Za druhé, Putin obnovil kontrolu Ruska nad Krymem a tento jeho krok byl přijat ruskou a krymskou veřejností v drtivé většině kladně, dokonce slavnostně. Připojení Krymu vedlo k nevelkým a krátkodobým nákladům (včetně nevýznamných sankcí), ale Rusko získalo námořní základnu v Sevastopolu a to mu dovoluje ucházet se o naleziště ropy a plynu v Černém moři, které mohou přinést Moskvě trilióny dolarů. Spojené státy i Evropa se mohou pokusit zabránit osvojení těch nalezišť, ještě více zpřísnit sankce, ale nejspíše, jakmile se situace na Ukrajině zklidní, sankce budou oslabeny. Pokud se Rusko rozhodne časem ta naleziště využít, co v takovém případě udělají USA – pošlou 6. námořní flotilu, aby tu činnost překazili?
Za třetí, Putin připomněl ukrajinským lídrům, že má k dispozici nemálo cest, jak jim zkomplikovat život. Jakékoliv by byly jejich osobní pohledy na Putina, je v jejich zájmu udržet přátelské vztahy s Mosvkou. A nový prezident Ukrajiny Petr Porošenko narážku pochopil. V interview s Lally Weymouth z Washington Post na sklonku voleb řekl: „Bez přímého dialogu s Ruskem bude nemožné zajistit bezpečnost Ukrajiny.“ Když přišel k moci, jasně prodemonstroval své přání rozšířit ekonomické vazby Ukrajiny s Evropou, což je velmi důležité pro její oslabenou ekonomiku a pro provedení reforem. Ale zároveň chce i zlepšovat vztahy s Ruskem.
Za čtvrté, pohádky Friedmana o „oživení NATO“ jsou v lepším případě vydávání přání za skutečnost, a v horším čistá fikce. Severoatlantická aliance skutečně přemístila na východ několik nových bojových letadel, aby uklidnila pobaltské země, a Obama během své návštěvy Polska tento týden vystoupil s obvyklými ústními ujištěními a slíbil jednu miliardu dolarů na různá opatření na posílení obrany. Ale Poláky ta odpověď moc neuklidnila a pokračují požadovat po USA spolehlivější ochranu. Chtěli by, aby se na polském území objevila velká vojenská základna NATO. Tato krize také připomněla pozorovatelům, že rozšíření NATO nebylo nikdy založeno na seriózním odhadu zájmů a možností. Spojené státy a jejich spojenci jednoduše vycházeli z toho, že článek 5 o ochraně zemí-členů Severoatlantické aliance se nikdy v praxi nebude muset aplikovat. Nemyslím, že Rusko má záměr provádět ještě nějakou expanzní politiku, nicméně pochybnosti ohledně smysluplnosti předchozího rozšiřování NATO jsou dnes silné jako nikdy.
Friedman také říká, že Evropané začali debaty ohledně zvýšení obranných výdajů, jako by ty rozhovory způsobovaly Putinovi bezesné noci. Ve skutečnosti evropští členové NATO mluví o posílení obranného potenciálu bloku mnoho let, ale výdaje na obranu se jen snižují.
A nakonec, Friedman má za to, že Rusko podepsalo plynový kontrakt na 30 let a 400 miliard dolarů s Čínou jednoduše z beznaděje, a že ten kontrakt je nevýhodný. Těžko je to tak: podle dostupné informace Čína souhlasila platit za plyn jen o něco méně, než platí evropští zákazníci; ale to je přibližně dvakrát tolik než platí spotřebitelé z prostoru SNS, a díky této okolnosti bude Gazprom mít nemalé zisky. Je také důležité, že kontrakt upevňuje čínsko-ruské ekonomické vztahy a rozšiřuje kontingent odběratelů Gazpromu, což mu dá možnost reálně licitovat o ceně jinde. Západní sankce možná i zvýšili připravenost Putina uzavřít ten kontrakt, ale přesto je pro Rusko velmi výhodný.
Závěr je následující: manévry Putina se zdají neúspěšnými jen v tom případě, pokud předpokládat, že jeho cílem bylo rozdělení Ukrajiny a obnovení Sovětského svazu. Ale pokud si myslíte, že jeho hlavní cíl spočíval v nedopuštění přechodu Ukrajiny do sféry vlivu Západu v čele s USA, pak jeho kroky v krizové situace vypadají gramotnými, nelítostnými a úspěšnými.
Krátce řečeno, nepřímé uznání Putinem výsledků posledních voleb na Ukrajině a jeho další kroky ohledně deeskalace krize nesvědčí o tom, že ustoupil před koordinovaným tlakem Západu. Spíše jednoduše snížil stupeň konfrontace, protože dosáhl toho nejdůležitějšího z toho, co chtěl, a prakticky všeho, s čím mohl reálně počítat. Putin „nemrknul“. Jednoduše ví, kdy je čas započítat výhry a provést bilanci.
převzato odtud
Informační báze KSB