Pokračování analytické poznámky "K současné situaci" č.6(127). Konceptuální kabala Pravoslaví

1.9.2016

VP SSSR

Pokračování analytické poznámky
«K současné situaci» č.6 (127), červenec 2016

Konceptuální kabala Pravoslaví a jak se může Pravoslaví transformovat

20160728_k_situaci-127_Konceptualni_kabala.doc (198 kB)
20160728_k_situaci-127_Konceptualni_kabala.epub (99,7 kB)
20160728_k_situaci-127_Konceptualni_kabala.mobi (70,3 kB)
20160728_k_situaci-127_Konceptualni_kabala.odt (73,5 kB)
20160728_k_situaci-127_Konceptualni_kabala.pdf (262,3 kB)

Obsah

1. "Nová doktrína Putina"

2. Kam se „elitě“ podít?

    Co víme o chiliasmu?

3. Boží dopuštění v procesech zotročení národů

    Dogma o Kristově oběti

    Dogma o prvotním hříchu

    Dogma o trojici

4. Svědomí jako základ osobnostního a společenského rozvoje

    O dvou druzích ateismu

5. Závěr o dvou učeních

    Reformované pravoslaví jako základ rozvoje Ruska

Puškin psal: „Pravdu znají všichni, kromě vyvolených.“ Je to o tom, že Pravda je dostupná (na nevědomých úrovních psychiky) celé společnosti, ale je nedostupná „elitám“. Jinými slovy, vše následující v tomto textu je známo všem na úrovni obrazů (tj. na nevědomých úrovních psychiky), ale pro ty, kdo se považuje za „elitu“ společnosti, je to nedostupné. Toto je preambule, dále k podstatě.

1. «Nová doktrína Putina»

Na internetu se objevila „nová doktrína Putina“:

http://axiolog.livejournal.com/160629.html

Ve své historické „krymské řeči“ v Georgijevském sálu Kremlu 18. března Putin jasně zformuloval základní komponenty nové doktríny.

1. Rusko už nevnímá Západ jako partnera, který zasluhuje důvěru.

Kritika a výtky, vyslovené v „mnichovské řeči“ 2007 nebyly Západem uslyšeny a vzaty na vědomí. Pokusy znovu zatáhnout Ukrajinu do EU a NATO „západní partneři“ překročili červenou linii. Navdory prohlášením o ukončení „studené války“ a politiky rovnováhy sil fakticky prováděli a provádí starou politiku zdržování Ruska. Reálná politika Západu to jsou klamy, přijímání rozhodnutí za zády Ruska, postavení ho před hotovou věc, expanze. „Rusko pocítilo, že ho nejen jednoduše podvedli, ale vyplenili“. Nyní bude Rusko vycházet výlučně z toho.

2. Rusko se nadále už nevnímá jako součást evropské nebo euroatlantické civilizace.

Rusko je demokracie, ale zvláštního druhu. Rusko odmítlo komunistické a pseudodemokratické dogmy. Má novou identitu, kterou mimochodem není prosté zformulovat. Pokud téměř 100% obyvatel RF podporuje připojení Krymu, pak to znamená, že to rozhodnutí má pevnou demokratickou legitimitu. Putin vyzývá národ sjednotit se okolo nové ideologie a politiky, stát se jediným organizmem. Rusko už nevěří v univerzální hodnoty svobody, práv člověka a demokracie, stejně jako v jiné univerzální modely. Každá silná země je sama sobě systémem hodnot a modelem.

3. Mezinárodní právo už není systémem pravidel a dokonce ani systémem koordinát.

Mezinárodní právo je menu, ze kterého si každá silná země vybírá to, co se jí hodí.

4. Oblastí činnosti „doktríny Putina“ je postsovětský prostor.

Podklad: „historická kontinuita“, „ruský svět“, strategická bezpečnost Ruska. Suverenita postsovětských států je od nyní pevně podmíněna zohledňováním zájmů Ruska. S výjimkou třech pobaltských republik bývalého SSSR (i když to dnes už ani nemusí platit). V případě „překročení čáry“ bude Rusko konat (vtahování v NATO, v EU, pokusy rozmístění vojenských základen). Vnitřní destabilizace takové země, referenda v regionech o jejich oddělení nebo dokonce připojení, vstup vojsk (oficiálně nebo anonymně), ustanovení Moskvě loajální vlády. Zákon o právu vstupu vojsk do jiných zemí už existuje. Připravenost přejít od diplomatických metod k činům, to je hlavní změna nové doktríny, právě potvrzená připojením Krymu. V roce 2008 byla připravenost konat poprvé demonstrována v Gruzii. Nyní kdokoliv, kdo se rozhodne překročit čáru na postsovětském prostoru, musí být připraven k reálné konfrontaci s Ruskem, včetně vojenské.

5. Mění se hlavní Vestfálský princip – neměnnost státní suverenity a teritoriální celostnost.

Nyní se to týká jen silných států, které dokáže ochránit vlastní armáda nebo vojensko-politický blok (NATO, OSKB). Suverenita a celostnost malých zemí (v první řadě zemí, které selhaly – failed states) se stává polem soupeření silných států a jejich bloků.

6. Role mezinárodních organizací (OSN, OBSE, Rada Evropy a další) se snižuje.

V jejich rámci je nutné pracovat, ale jen do okamžiku, než to začne překážet ochraně národních zájmů (právě takto se chovaly USA a jejich spojenci při provádění různých vojenských operací bez povolení OSN).

7. Nová „doktrína Putina“ vychází z principiálně nové rovnováhy sil ve světě.

Souhrnná vojenská, ekonomická, humanitární váha Západu se prudce snižuje a pokračuje v pádu. Prudce se zvyšuje váha a vliv Asie, Latinské Ameriky, Afriky. Nezápadní velké země (v BRICS, ŠOS a dalších org.) mají zájem na nových pravidlech hry, aby samy hrály, dělily a zabíraly. Budou souhlasit s výkladem mezinárodního práva nikoliv jako tabu, ale jako přitažlivého menu v restauraci. Ano, svět se stane nebezpečnějším, dokonce výbušným, ano, risky nového překrásného světa budou obrovské, ale vždyť každý spoléhá na výhru v té hazardní hře, ne snad?

————————

• Špatně!

To není žádná nová doktrína a určitě to není doktrína Putina. Je to pozice představitele jednoho z klanů v okolí Putina, který by chtěl, aby se ta doktrína stala Doktrínou Putina. Ale nepíšou tam to hlavní: Pro zformování strategie pro konfrontaci se Západem je třeba nejprve určit strategii samotného Západu. Ale ti, kdo to mají z titulu své pozice povinnost dělat, se bojí dokonce jen pomyslet o strategii Západu – Bibli. Proč se bojí? Protože uvnitř RF je ohromná „pátá kolona“, konající v rámci té strategie – Ruská pravoslavná církev, synagoga, tradiční islám, „ateisté“-tradicionalisté. Navíc ta „pátá kolona“ na každém rohu křičí:

• Ano, my jsme část Západu, ale tam na Západě jsou naši nepřátelé: katolíci, protestanti, jehovisti, adventisti šestého a sedmého dne, pederasti.

Co je to, kromě masové schizofrenie? Ale i u Západu ve vztahu k Rusku není situace lepší. Jejich vědomí je také schizofrenní. Moc dobře vědí, že Rusko na ně nikdy nezaútočí první, ale na každém rohu počínaje olympijským a konče polským, litevským a anglickým křičí:

• Ano, my se bojíme, protože Rusové nás už už napadnou, všechny pochytají a znásilní.

• Bojíte se? A čeho se bojíte, když vojenské výdaje má Rusko 20x nižší než Západ?

• Stejně se bojíme!

• Bojíte se Rusů, když vás už znásilňují migranti z Blízkého Východu, nikoliv Rusové?

Tj. Západ také, stejně jako politické vedení RF potřebuje určit strategii Ruska.

Vnějškově je ta „strategie Putina“ (dostupná) po r.1991 opsána ze strategie Západu, ale oni se bojí nikoliv otevřené (dostupné), ale té skryté, která se 1000 let formovala na nevědomých úrovních psychiky národů Ruské civilizace a kterou VP SSSR koncem druhého tisíciletí vyvedl na úroveň vědomí.

Problém je v tom, že se jí bojí nejen politické vedení Západu, ale i politické vedení RF, a také Biblí biorobotizované davy na jedné i druhé straně té nesmyslné konfrontace.

A co zbývá těm davům nakaženým biblickou schizofrenií? To, co říkal Portos v „Třech mušketýrech“:

• A proč bojujete, Portosi?

• Bojuju, protože bojuju!

Tj. v tomto případě zbývá jen válka do vzájemného zničení kvůli cílům nějaké třetí strany, která se konfliktu neúčastní, ale řídí ho ve svých zájmech. Takovou strategii nemáme zapotřebí.

2. Kam se „elitě“ podít?

V podmínkách, kdy se nijak nepřiznává, že strategií Západu je Bible; kdy se kvůli biblickým stereotypům nepřijímá Koncepce společenské bezpečnosti (KSB/KOB), kam zbývá podít se „elitě“ a davu?

23. července 2016 se na serveru „Ruské ekonomické společnosti“ objevil článek „Konceptuální kabala“¹, ve kterém se autor, Alexandr Ignatěnko, pokouší identifikovat problém a dát odpověď – kudy se má vlastně Rusko ubírat?

Jeho text bude do konce pochopitelný jen nevelkému okruhu lidí, ale jeho vznik je znamením, protože ukazuje, jak informace Koncepce společenské bezpečnosti, představující alternativu biblické koncepci, prosakuje do předního útvaru intelektuálů-biblistů na území Ruska – do RPC (Ruské pravoslavné církve). Je možné předpokládat, že autor zná materiály KOB, protože používá její termíny celkově adekvátně, ale podřízenost biblické koncepci ho nutí upravovat získané vědění pod biblické stereotypy.

Článek je založen na celkem rozsáhlé knize stejného autora s názvem „Kritika padlého rozumu“.

Začíná následovně:

«Konceptuální kabala je důsledkem kabaly duchovní a předpoklad ideologické (liberalizmus), politické (koloniální administrace) a finančně-ekonomické (filiálka FEDu) závislosti Ruska. Duchovní a konceptuální expanze vždy předbíhá vojenskou».

Autor začíná text popisem podřízenosti nižších priorit prostředků vlivu vyšším prioritám. Takto, pokud na vyšších prioritách země zabezpečuje svou suverenitu a bezpečnost, pak i na nižších prioritách postupně probíhají odpovídající změny, a naopak – ztráta světonázorové bezpečnosti za sebou vleče ztrátu bezpečnosti a tím i suverenity na nižších.

Tj. vše je v plném souladu s hierarchií priorit zobecněných prostředků řízení/agrese, představenou v KOB už v roce 1991. A fráze konceptuální kabala v sobě obsahuje zamlčení o tom, že existuje i konceptuální nekabala, to znamená svoboda – stav, kdy, pokud hovoříme v naší terminologii, existuje sociální skupina, realizující konceptuální moc v zájmu rozvoje civilizace a podporující rozšíření své sociální základny do hranic celé společnosti. V souladu s tím, konceptuální kabala – je konceptuální bezmoc, bezvládí, nebo podřízenost cizí koncepci, cizorodé konceptuální moci.

Článek srší všemožnými pojmy, jejichž podstatu autor sám nejspíš nechápe a pracuje s nimi jako se sklíčky kaleidoskopu.

Konkrétně na začátku píše:

«Religiozní (kult) forma poznání se v této práci zkoumá a argumentuje jako substancionální. Filosofická a vědecká formy poznání jsou odvozeny od religiozní a tvoří se v důsledku degradace a transformace kultu. Základ religiozní (pokud mluvíme o křesťanství) formy poznání tvoří duchovní (přirozené, transcendentní) rozjímání, základy filosofické (klasická filosofie) – myšlení, základy vědecké – představy (spojení myšlení a smyslového rozjímání)».

Už od samého začátku autor staví proti sobě náboženství, filosofii a vědu, jako tři různé cesty poznání. Pokud zkoumáme filosofii různých církví a světských ideologií, vidíme, že prakticky všude panuje citátně-dogmatický přístup, nikoliv metodologický. Dokonce marxismus, který přinesl obřezanou dialektickou filosofii, jsa světskou variantou biblické koncepce, se časem dogmatizoval. Proto mluvit o tom, že katolicismus nebo pravoslaví, marxismus nebo jiné ideologické systémy (třetí priorita zobecněných prostředků řízení/agrese) mohou společnosti nabídnout metrologicky průkaznou teorii poznání (část filosofie), na jejímž základě se bude rozvíjet věda, nelze. To jest teze o různosti forem poznání není téměř ničím podepřena.

V knize i ve článku autor dělá závěr o tom, že filosofie, kultura a věda Západní civilizace je důsledek určitého bohosloví (teologie), to znamená vnímání světa:

«Katolické dogmatické bohosloví v sobě potenciálně obsahuje všechny formy jeho historických proměn: protestantizmu, filosofie a konceptuální vědy Nové doby».

Ale autor neříká to hlavní, že věda jako taková je vždy konceptuálně podmíněna. V umlčení se rozumí, že katolické dogmatické bohosloví má ve svém základě Bibli, a dále se ukáže, proč.

Autor píše:

«...výzkumy dovolují mluvit o existenci katolicko-protestantské vědy se svými fundamentálními pozicemi, pojmovou základnou, systémem teorií a obrazem světa. Tento závěr platí i pro antickou vědu. Jinými slovy, neexistuje univerzální věda, to je mýtus vytvořený západním katolicko-protestantským paradigmatem s určitými ideologickými cíli.

Pod univerzální vědou Západ chápe svou vlastní katolicko-protestantskou vědu. Přirozeně se nabízí závěr, že pokud existuje katolicko-protestantská a antická věda, pak musí existovat i pravoslavná věda».

Takovým způsobem autor uměle vyvádí pravoslaví mimo katolicko-protestantské paradigma. Aby ho bylo možné vyvést, je třeba „zapomenout“ říct o tom, že v základech pravoslaví také leží... tentýž biblický kulturní kód nebo, jak se vyjadřuje autor, „ontologie, antropologie a gnoseologie“.

Odkazuje se na V.J.Katasonova, Alexandr Ignatěnko mluví o tom, že současná ekonomická věda je založena na protestantizmu (má se na mysli z něj vyrostlý liberalizmus) a judaismu (zjevně se má na mysli globální lichvářství, jako základ současného finančního systému), a dále hovoří o tom, že pravoslaví se od toho silně odlišuje:

«Zvlášť principiální jsou rozdíly mezi západními (náležícími katolicko-protestantskému fundamentálnímu paradigmatu) společenskými vědami a pravoslavným pohledem na svět. (...)

Současná věda v Rusku, systém vyššího a středního vzdělání jsou založeny na lživých vědeckých teoriích neodpovídajících našemu pohledu na svět (civilizační identitě), pravoslavné ontologii, antropologii a gnoseologii».

— Jaký objev: už K.N.Leontěv v dopisu V.S.Solovjovovi psal:

«Víra je u nás odedávna řecká; státnost od doby Petra téměř německá; společnost francouzská; věda – dosud evropského ducha. Svůj nám zbývá jen národní temperament, čistě psychické založení. (...)»

Z toho je možné pochopit, že žádná věda, alternativní vědě Západu, v Rusku nikdy nebyla a není ani dnes. Ale pravoslavní filosofové to nevědí, dokonce za přítomnosti přímých poukazů na to ze strany pravoslavných autorit typu K.N.Leontěva a Ignáce Brjančaninova.

Přesto současná věda, vzdělání, skutečně neodpovídají ruskému vnímání světa a ideálům Ruské civilizace, které se svébytně rozvíjely navzdory stále zaváděným, v průběhu historie, západním ideám. A autor má pravdu, že je nutné rozpracovat vědu a vzdělávací systém, odpovídající ruskému pohledu na svět. Ale znova vzniká otázka – co je to pravoslaví, jestli ne ta samá biblistika, ačkoliv s otiskem vlivu ruské civilizace? A pokud je to tak, pak jak se může pravoslaví stát základem pro takovou tvorbu:

«Hovoříme o nejakutnější nutnosti vytvoření a vypracování v současném Rusku vlastní pravoslavné vědy, v první řadě v humanitární oblasti. Za tím účelem máme vše potřebné: pravoslavnou ontologii, antropologii a gnoseologii. Na jejich základě je zcela reálné v nejbližší sobě vypracovat pravoslavnou sociologii, historii, ekonomiku, politologii a další».

Připomeneme, že Starý zákon (židovská Tóra) (základ západní filosofie, vědy a vzdělávacího systému) s lichvářskou doktrínou Deuteronomium-Izaiáš (o tom níže), spolu s obrazem stvoření světa a člověka, dogmaty o jeho hříšnosti, dogmaty o trojjedinosti Boha, ukřižováním Ježíše a dalšími ideovými osnovami pravoslavného pohledu na světa, jsou součástí kánonu RPC.

Proto první otázka: čím se „ pravoslavná ontologie, antropologie a gnoseologie“ odlišují od obecné západní? - tím že odpovídat na otázku „Co je Pravda?“ v plném souladu s biblickými texty a „odkazem svatých otců“ bude nikoliv světská Akademie věd, nikoliv neomylný Římský papež, nikoliv „svatá inkvizice římsko-katolické církve“, ale „Svatý synod RPC“ nebo „jeho blahorodí“ patriarcha Moskevský a celé Rusi? Jakým způsobem tehdy může být na základě „pravoslavné ontologie, antropologie a gnoseologie“, stojících na biblických základech a symbolu víry, mimořádně dalekých od Učení Ježíše, vytvořena pravoslavná věda, odlišná od současné obecně západní a také biblické?

Tím, že biblický kulturní kód získá pravoslavný odstín a distancuje se od liberálních (vyrostlých z protestantizmu) a lichvářských (vyrostlých z judaismu) doktrín současné „univerzální“ západní vědy, nepřestane být biblickým – nesoucím v sobě všechny algoritmy, stejné biblické, ve své podstatě otrokářské koncepce řízení nebo v termínech autora – konceptuální kabaly.

A vzniká další otázka: A co překáželo pravoslaví v období od r.988 do r.1917 vytvořit svou pravoslavou vědu a vzdělávací systém, efektivnější než západní?

Dále autor píše:

«V tomto článku se nedotýkáme nutnosti organizačních reforem ve vědě a vzdělání, o tom je napsáno dost. Naše téma je více fundamentální. Mluvíme o nutnosti vytvoření a rozpracování v současném Rusku pravoslavné vědy, v první řadě v humanitární oblasti. Pro to máme vše, co je třeba: pravoslavnou ontologii, antropologii a gnoseologii. Na jejich základě je reálné v blízké době rozpracovat pravoslavnou sociologii, historii, ekonomiku, politologii a další.»

To jest, aniž by o tom mluvil přímo, autor staví otázku o formování koncepce řízení procesem globalizace. Ale jak už jsme psali dříve, zformovat alternativní sociologii, historii, ekonomiku na bázi Bible není možné, což znamená že všechny úvahy na téma, že se pravoslaví v jeho nynější podobě může stát základem koncepce alternativní Bibli, jsou nereálné.

Navíc to autor sám potvrzuje:

«Alexandr Notin v článku „Čas plné pravdy“ ukazuje kompletní bezmoc ohromné armády současných analytiků, expertů, vědců, politologů, historiků, ekonomů (kteří získali současné ateristické materialistické vzdělání, protestantské) v pokusu osmyslit a sestavit prognózu velkých politických, ekonomických a společenských událostí. Příčinu vidí v tom, že znalosti současných vědců pocházejí z neoduševnělého umu, rodícího materialistický pohled na svět, který podle Písma Svatého zemře».

Ale opět autor vyvádí biblické pravoslaví mimo oblast zkoumání, mlče o neplodnosti armády analytiků, vědců a činovníků od RPC. Duch církevní také nepomáhá. Vychází, že i ontologie, i antropologie, i gnoseologie pravoslaví jsou také neplodné, když za 25 let „svobody od SSSR“ nebylo nic vytvořeno.

Čekalo lidstvo marně,
že z dávných kateder
z úst pomazaného znacharstva
zazní tvůrčí slovo.

Všechny církve světa jsou jen ochránci
bývalých zákonů a kánonů;
Od jejich nablýskaných obyvatel
Tvůrčí Logos odešel²

Ale zůstává otázka – je možná obroda pravoslaví v Rusku? Může se stát jednou z nejaktivnějších a nejzdravějších sil rozvoje společnosti? Zvlášť v podmínkách změny logiky sociálního chování. A. Ignatěnko odpovídá na danou otázku, ačkoliv ve svých závěrech si sám protiřečí:

«Bez pravoslavného bohosloví se pravoslaví proměňuje v folklór. Vně bohoslovské prověrky se duše stává nestabilní v pokušení, vzniká nebezpečí duchovnímu zdraví, podměny duchovního duševním. Bez bohosloví se mysl odtrhává od církevních hlubin. Bohoslovská věda, přinesená do Ruska ze Západu, zůstává cizověrným prvkem v organickém církevním životě.

(...)

Ruské bohosloví ve svém rozvoji prošlo cestu církevně-historického vzpomínání příliš letmo a nedostatečně plně prožilo patrologii a byzantismus. Ruská bohoslovská škola teprve musí projít nejtěžší školu křesťanského helénismu. Ruské bohosloví neovládlo otcovským bohoslovím zevnitř».

To znamená, že z jedné strany autor vyzývá očistit církev od západních inverzí, a z druhé zavést do církve byzantsko-řecké inverze, neznaje nebo nechápaje, a možná vědomě zamlčuje, že Západ už provedl expanzi a vnesl ty inverze do byzantského pravoslaví. A znovu zopakujeme: při veškeré rozdílnosti ruského pravoslaví, řeckého a katolického učení, základ je u všech stejný – Bible.

A aforismy Ključevského zůstaly opět bez odpovědi:

“Vyšší hierarchie z Byzance, mnišská, zasedla jako černý mor na ruské věřící svědomí a dodnes ji straší svou černotou.“ (str. 437) „Ruské duchovenstvo vždy učilo pastvu svou ne poznávat a milovat Boha, ale jen se bát čertů, které ono samo i rozplodilo se svými diakónkami“ (str. 434) „Bohosloví na vědeckých základech, to je loutka Boha, odětá podle aktuální módy“ (str. 424)³

Dále autor dělá krátkou exkurzi do historie, konkrétně do sovětské historie a píše:

«Do základů ideologie socialismu a komunismu byla z našeho pohledu položena syntéza třech fundamentálních paradigmat: antropocentrického (německá filosofie, anglická politekonomie, francouzský utopický socialismus), teocentrického (mesianismus) a talmudického (chiliasmus)».

Co víme o chiliasmu?

«Chiliasmus (od řeckého chilias – tisíc), víra v tisíciletou Boží pozemskou říši na zemi, tj. realizace mysticky chápaného ideálu spravedlivosti ještě před koncem světa.» (Sovětský encyklopedický slovník, 1986) (Chilliasmus sehrál významnou roli také v husitství, pozn. překl.) Další název chiliasmu je „milenarismus“ od latického millenium – tisíciletí. Chiliasmus a milenarismus byl vnímán od počátku svého rozšíření v řecko- a latinskojazyčných oblastech Římské říše panujícími církvemi, které samy sebe považovaly za křesťanské, jako kacířství, tj. lživé učení. A v tomto není rozdíl mezi pravoslavím a katolicismem. A chiliasmus se potírá církvemi navzdory smyslu Kristovy modlitby:

«Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď Vůle Tvá jak v nebi, tak i na zemi.»

Autor se pokouší spojit chiliasmus s Talmudem a tím skrýt před čtenářem, že chiliasmus v jádru svém odpovídá původnímu učení Ježíše, a celkově se jedná o skutečné křesťanství, které se ale neshoduje se zájmy kurátorů současného pravoslaví: původní byzantské pravoslaví je církev císařova, nikoliv církev Boha: odtud plynou všechny problémy.

(konec ukázky)