Momenty z tiskové konference Putina

17.12.2017

Lin

Doplnění k včerejšímu článku Tauruse.

Byl tam ředitel nějakého závodu na lov a zpracování ryb. Tedy… na setkání mohou jen novináři a tento člověk se za novináře vydával, aby se na konferenci dostal (a přiznal se k tomu). Potřeboval Putinovi říct, jak šíleným způsobem úředníci vyplňují cca před rokem přijatý zákon o rybolovu – a jiným způsobem se k němu nedostal. Přišlo mi, že je to jak za „starých časů“, kdy se takto lidé „probojovávali“ ke Stalinovi, aby mu řekli, jaká je praxe. Co jsem si z toho vyvodila? Obrovská důvěra k Putinovi. Lidé se zajímají o fungování „věcí“ – když někdo svou „prací“ škodí (tady úředník), je potřeba to napravit. A tento člověk šel důsledně „po stupínkách moci“ – a když se nápravy nedočkal, „došel“ až k Putinovi, kterému věří, že on už ty úředníky srovná. Tedy – nerezignoval (že to jako „úřad je úřad“), ale se svou stížností se nakonec k Putinovi probojoval.
A teď by mě zajímalo, jestli třeba u nás je možné se se stížnostmi „probojovat“ třeba na slyšení v parlamentu – když nereagují „stupínky moci“ a prezident má u nás okleštěné pravomoci (mnohem menší, než Putin). Myslím si, že ne – a bylo by potřeba to změnit. Jinak se náš parlament nikdy nedozví, jak je to s občanskou „spokojeností“, protože obracet se na jednotlivé politiky zrovna moc nefunguje.

Dále tam byl „svidomita“ Ukrajinec který se do Putina pustil, „kdy už přestane vraždit na Donbase a nechá UA na pokoji. Nebyla to otázka – byl to proud obvinění a jak později Putin řekl – byl to postoj. Putin neodpověděl, nechal to tak – a já si myslela, že tím to končí. Jenže pak vystoupila Sobčaková se svým obviněním „potlačování opozice“, že chudák Navalný se nemůže „politicky realizovat“, v Rusku je nesvoboda – a přilepila k tomu ještě i Ukrajinu. A Putin Sobčakové odpověděl. Navalný je cosi jako Sakašvili – a toto pro Rusko chcete? Aby tu pobíhaly desítky takových Sakašvili? Zrádců národa? Sakašvili kdysi tvrdil, že on je „hrdinným Gruzínem“ a vyvede zemi z ruského otroctví. Zemi přivedl k válce – a nyní je zase „hrdinným Ukrajincem“ a chce „vyvádět“ Ukrajinu. Sakašvili je zrádce, ne „opozice“ – a „my nikdy nepřipustíme, aby se něco takového dělo v Rusku“.
Co jsem si z toho vyvodila? Putin ví, o čem je opozice. Opozice VŽDY musí pracovat pro blaho národa – nikoliv ho zrazovat. To je také stěžejní osnova, na kterou se shodne s „koalicí“ . To je základ, platný vždy a všude, aby opozice mohla spolupracovat na vládě země. Bez toho tu máme dvě znepřátelené „strany“, jedna „hot a druhá čehý“ – takže to ve výsledku vypadá jako u nás – když se po volbách změní rozložení sil, tak momentálně vládnoucí rozkope vše, co bylo za předchozí roky vytvořené. A bez ohledu na to, zda to fungovalo nebo prospívalo – prostě – „musí to pryč, protože je to od soupeřů“. Správná a funkční opozice drží „při zemi“ vládnoucí strany a dohlíží na to, aby jejich kroky „neujížděly“ nežádoucím směrem. A ti, kteří svou zemi prodávají do otroctví, jsou vždycky zrádci – a nikdy jinak. A je jedno, zda je to momentální „opozice“či vládní „koalice“. Vždycky jsou to zrádci, když koukají na svoje prebendy a společnost, celá země, jim je šumák (styl „po nás potopa“).
Putin se tam poté rozmluvil i na téma, které vnesl „svidomita“. Krátce tam vypověděl celou „historii“ UA – včetně jejího umělého založení, umělého pěstování nenávisti k Rusům, ač jsou jeden příbuzný národ (a rýpl si do „svidomity“, jak krásně a plynně mluvil rusky), se společným vývojem i historií. Připomněl historii starověkou – nejen od Kyjevské Rusi – a skončil tím, jak byla vyhlášená svazová republika a nezákonně (bez schválení Sovětu) „darovaný“ Krym. Zakončil tím, že jeho osobně přímo fyzicky bolí srdce z toho, co se na UA děje – a na UA by se měli zamyslet, co dělají a že budoucnost není v nenávisti k Rusku. V podstatě tam jinými slovy řekl, že se tam perou mezi sebou a zabíjejí se z nesmyslných důvodů.
Pro mě to byl zajímavý moment. Neodpověděl „svidomitovi“ přímo, ale „oklikou“ – ale odpověděl.

Nakonec ještě přetlumočím jednu myšlenku z Taurova postovaného videa. Je na téma rozdílu ruské a „západní“ civilizace:
Člověk ruského světa (tím myšleno nejen Rus, ale všichni, kdo hodnoty ruské civilizace zastávají) myslí především na to, že je jakési vyšší morální předurčení (člověka). Proto člověk ruského světa nemyslí jen na to, co je dobrého pro něj (i když všichni se staráme, aby se nám osobně dobře vedlo), ale především na to, co je dobré pro ostatní. Hodnoty „západu“ jsou postavené na osobních úspěších a společnost je jako úspěchy hodnotí (přiznává). Čím víc je v osobních věcech člověk „západu“ úspěšnější, tím více je společností jako úspěšný hodnocený. Ale v ruském světě je toto velmi nedostatečné. Takže bohatým lidem, kteří jsou „hrdí“, že vydělali miliony a miliardy, je pokládaná otázka – a co dál? Čeho víc jsi dosáhl? Samozřejmě – „ruský“ člověk je méně pragmatický a „ekonomický“, než člověk „západu“. Ale zato má duši – širokou, štědrou duši.
V dnešním globálním světě probíhají obrovské změny a ohromná výměna informací. A ruský svět, který si bezesporu má co „vzít“ (za příklad) od jiných zemí, má také co nabídnout. Ruská civilizace se v průběhu věků opírala o své vlastní hodnoty, které nikdy nezklamaly – a ještě se nám velmi budou hodit.
Toto shrnutí „rozdílu“ pokládám za jedno z nejlepších. Dává totiž odpověď i na „západní nechápání“, které se čas od času objevuje i tady na diskusi. Není úspěšný ten (jedinec, národ), který nahromadil „pod sebe“ civilizační „blaha“ – vily, auta, prachy, funkce, posty, hadry, dovolené. Daleko úspěšnější může být „děda z dřevěnice“, který má doma hliněnou podlahu a topí v peci. Úspěch tkví v tom, kolika lidem pomohl být šťastnějšími, jak „spolužil“ se svým okolím a to včetně přírody. Jak a komu třeba slovem pomohl orientovat se v životě.
Mám pořád „před očima“ diskusi z dávnější doby, kdy mi jedna Slovenka oponovala, že nyní se mají lidé na Slovensku lépe, protože i na vesnicích stojí před každým domem auto. To ano – i u nás stojí. A přesto jsou lidé nespokojenější a „prázdnější“, přímo ubití tím „blahem“.