13.1.2018
Jen málokteré globalistické uskupení vyvolává tolik diskusí a emocí jako Římský klub, který se vyjadřuje k problémům současného světa, k limitům ekonomického, ale také populačního růstu. Nedávno zveřejněná jubilejní výroční zpráva této organizace je otevřeným přiznáním hluboké krize a signálem, že dosavadní politika Západu se chystá zásadním způsobem změnit dosavadní kurs určovaný Spojenými státy. Abychom vám pomohli nahlédnout pod pokličku globalistů, na jejich plány a vize v celé řadě oblastí lidského života, přinášíme výtah ze zprávy, který vyšel v ruštině na serveru planet-kob.ru.
Vedoucí představitelé Římského klubu a jeho hlavní experti dospěli k jednoznačnému závěru o nevyhnutelnosti radikální změny paradigmatu vývoje naší civilizace. Tvrdá kritika kapitalismu, odmítnutí finančních spekulací, odmítnutí materialismu a zjednodušeného chápání světa, výzva k alternativní ekonomice, „novému osvícenství“, duchovně-mravnímu světonázoru, jediné planetární harmonické civilizaci – taková je vize Římského klubu.
Minulý měsíc představil Římský klub novou zprávu „Come On!" Kapitalismus, krátkozrakost, populace a ničení planety“, věnovanou padesátiletému výročí jeho existence. Potenciálně se jedná o jeden z nejdůležitějších dokumentů naší doby. Římský klub zůstává hlavní platformou pro formulování agendy „zodpovědné globalizace“ a udržitelného rozvoje a orientačním bodem pro velkou část světové elity.
Zatímco zprávy Klubu jsou vydávány pravidelně – od roku 1968 jich vyšlo více než čtyřicet – téměř všechny byly míněny jako práce určené Klubu a jeho podporovatelům. „Come On!“ je druhou zprávou za padesát let vyjadřující konsolidovanou pozici Klubu, takže její publikování je zcela unikátní událostí.
Jubilejní zprávu sepsali dva prezidenti Klubu, Ernst Weizsäcker a Anders Viykmanom, za spoluúčasti třiceti čtyř dalších členů. Obsah zprávy může čtenáře, který nesleduje intelektuální trendy posledních let, překvapit. Předchozí sdělení jen málo reflektovala realitu – mnohé myšlenky „Come On!“totiž najdou porozumění spíše mezi tradicionalisty než klasickými liberály, ale mnohé další způsobí protesty obou skupin.
Tvrdá kritika kapitalismu, odmítnutí finančních spekulací, odmítání materialismu a redukcionismu, výzva k alternativní ekonomice a „novému osvícenectví“, komplexní pohled na svět, planetární civilizaci – to je agenda předkládaná Římským klubem.
Specifičnost zprávy
Už předmluva jasně ukazuje, že se tato zpráva bude lišit od předchozích a že jejím hlavním tématem budou „filozofické kořeny současného stavu světa“. Svět je v nebezpečí a jeho spása spočívá ve změně světonázoru.
Výchozím bodem pro autory je představa o „plném míru“, který navrhl americký ekolog a ekonom Herman Daly. Lidská civilizace se zformovala v podmínkách „prázdného světa“ – světa neprobádaných území a nadbytečných zdrojů. Převládající náboženství, politické ideologie, sociální instituce, způsoby myšlení, to vše je v něm stále zakořeněno.
V současnosti však lidstvo vstoupilo do „plného světa“, naplněného až po okraj, s nejasnými perspektivami dalšího rozšiřování jeho hranic. Pokud budeme i nadále žít podle pravidel „prázdného světa“, nebudeme na kolaps čekat dlouho.
Zpráva se skládá ze tří částí: první je určena k demonstraci hloubky současné krize a tendence jejího zhoršování; druhá je věnována kritice dominantního světového pohledu a představení alternativní filozofie „nového osvícenectví“; třetí část tvoří návrhy na praktická řešení. Výraz „Come On!“ zde má dva významy: „Nesnaž se mě oklamat“ a „Připoj se k nám“.
Co se děje?
Autoři začínají analýzou současné situace, která není povzbudivá: planeta upadá, autoritářství a fundamentalismus jsou na vzestupu, spekulativní kapitál triumfuje. Současná „krize není cyklická, ale rostoucí. Neomezuje se na přírodu kolem nás, ale zahrnuje sociální, politickou, kulturní a morální krizi, krizi demokracie, ideologie i kapitalistického systému.“
Krize kapitalismu
Římský klub konstatuje, že v osmdesátých letech minulého století došlo k úpadku kapitalismu, kdy se hlavním zdrojem zisku staly finanční spekulace. To byl i jeden z důvodů globální finanční krize v letech 2008–2009; bankéři ale nejen že udrželi své pozice, ale vyšli z krize vítězně: „stali se příliš velkými na to, aby mohli prohrát – nebo aby museli jít do vězení.“
Devadesát osm procent současných finančních transakcí má spekulativní charakter. V offshorových oblastech je ukryto 21 až 32 bilionů dolarů. „Zástupci korporací vyhýbajících se placení daní neustále tvrdí, že neporušují žádné zákony. Často tomu tak i je – pak je však třeba tyto zákony změnit“, tvrdí autoři.
Existuje přebytek kapitálu ve fiktivních, ale ziskových oblastech. A současně se oblasti, na nichž závisí budoucnost naší planety, potýkají s nedostatkem finančních prostředků. Ekonomové nejsou schopni vidět problémy, protože mají stále tendenci posuzovat ekologický, finanční a průmyslový kapitál jako ekvivalenty: „pokud se finanční kapitál navyšuje – je všechno v pořádku“.
Antropocen
Žijeme v antropocenu, v geologickém období, kdy se lidská činnost stává pro planetu rozhodujícím faktorem. Pro ilustraci: 97 % hmoty obratlovců na Zemi jsou lidé a dobytek; na všechny ostatní, od netopýrů po slony, zbývají 3 %.
Globální oteplování zůstává největším planetárním problémem. Klub vítá podepsání Pařížské dohody, poukazuje však na mezery mezi stanovenými cíli (nedovolit zvýšení teploty o více než dva stupně) a závazky přijatými jednotlivými státy, kdy dokonce i plné provedení bude zcela nedostatečné pro dosažení cílů. „Buďme upřímní: abychom dosáhli cílů Pařížské dohody, musí svět projít rychlou a zásadní transformací výrobních a spotřebních systémů.“
Mezi dalšími problémy zpráva poukazuje na „šesté masové vymírání“ – na prudké snížení četnosti a rozmanitosti fauny, nepředvídatelné důsledky nových technologií a na hrozbu jaderného konfliktu. Dokonce i místní konflikt (nejpravděpodobnější scénář – mezi Indií a Pákistánem) za použití jaderné zbraně bude mít dopad na celou planetu. Autoři pokládají za šílenství strategii zaručeného vzájemného zničení, která slouží k ospravedlnění zachování jaderného arzenálu, a vyzývají k nové strategii „zaručení planetární bezpečnosti a přežití“.
Nadměrná spotřeba
Když se zaměříme na emise CO2 (jejichž množství je považováno za hlavní příčinu globálního oteplování), jedno procento nejbohatších Američanů vyprodukuje 318 tun emisí CO2 na osobu a rok, zatímco průměrný obyvatel Země jen šest tun (tedy třiapadesátkrát méně). Deset procent nejbohatších domácností na světě „má na svědomí“ čtyřicet pět procent všech emisí. Měly by být prvními, které přejdou na modely udržitelného života.
Populace, potraviny, urbanizace
Ze všech návrhů Římského klubu nejvíce kritiky vyvolává jeho demografická pozice. Klub i nadále trvá na nezbytnosti maximálně snížit porodnost a „poděkovat zemím, které dosáhly rychlého snížení reprodukce“ (tato idea, kterou Římský klub dlouhodobě razí a prosazuje skrze nejrůznější vládní i nevládní struktury, vede k eskalaci vlivu homosexuální lobby, „child-free“ konceptů a dalších trendů, jejichž důsledkem jsou rozvrat rodiny, zpřetrhání přirozených sociálních vazeb, nabourání normální výchovy, inkluzívní vzdělávání dětí a celková rychlá degradace Západu. Pokud se takto „uvědoměle“ někdo chová, pak jsou to právě západní společnosti, jejichž nejen morální úpadek je nyní ve fázi volného pádu. Naproti tomu „neuvědoměle“ – a bez kulturních předpokladů k nabytí této „uvědomělosti“ – k problému přistupují prakticky všechna etnika mimo „západní“ civilizační okruh. Obě uvedené tendence a především zvětšující se demografické disproporce vedou k růstu napětí na kulturní, etnické i národnostní úrovni a po bezmála tři čtvrtě století od konce světové války zanášejí výbušně konfliktní potenciál i na evropský kontinent – především to by si měli uvědomit představitelé Římského klubu, kteří na jednu stranu chtějí od stolu z leštěného dřeva dosáhnout „úplného míru“, ale současně jsou i jednou z příčin eventuality pravého opaku – pozn. Geo).
V této věci však zpráva také uvádí, že není správné svést zvýšení zátěže planety jen na nárůst obyvatelstva: od počátku minulého století se počet obyvatel zvýšil pětkrát, ale ekonomický obrat čtyřicetkrát, spotřeba paliv šestnáctkrát a lov ryb dokonce pětatřicetkrát.
Celosvětově selhalo rozdělení potravin. Osm set milionů lidí nadále hladoví, zatímco dvě miliardy trpí nadváhou. Ale otázkou není jen to, jak vyrábět dostatek potravin pro rostoucí populaci, ale také jak přitom nezničit planetu. Největší ekologické škody způsobuje chov dobytka; je to luxus, který je v „plném světě“ nepřípustný (jak zajistit dostatečné množství živočišné bílkoviny pro přirozený růst a vývoj člověka, když podíl zvěře ve volné přírodě je už teď marginální a úbytek ryb ve světovém oceánu začíná být sám o sobě ekologickou katastrofou, v článku uvedeno není – zmínka o chovu dobytka tak zavdává k úvaze o přímé souvislosti s demografickou pozicí autorů, vyjádřenou výše – pozn. Geo).
Budoucnost lidstva je spojena s městy. Před dvěma sty lety existovalo jen jedno milionové město – Londýn, nyní jsou takových měst tři stovky, včetně dvaceti dvou s počtem obyvatel vyšším než deset milionů. Přesun lidí do měst vede k čtyřikrát větší spotřebě zdrojů. Teritoriálně ekologická stopa měst daleko přesahuje oblast, kterou zaujímají: pro průměrné americké město s populací šest set padesáti tisíc obyvatel je to třicet tisíc kilometrů čtverečních (pro indické město podobné velikosti desetkrát méně).
Digitalizace a technoutopismus
Zpráva upozorňuje na existenci temné stránky digitální ekonomiky. Služby jako například Uber, jejichž uživatelé nesdílejí společné výdaje (na infrastrukturu města používanou řidiči apod.), v současné podobě nesplňují kritéria udržitelnosti.
Římský klub je opatrný ohledně „exponenciálních technologií“ a slibů techno-utopistů jako Kurzweil a Diamandis. Existuje tu skutečné nebezpečí nekontrolovaného vývoje a neetického využívání technologií a zatím není jasné, jak se tomu vyhnout.
Autoři souhlasí s odborníky, kteří věří, že „Moorův zákon“ přestane působit v letech 2020 až 2025, takže se neočekává nic mimořádného. Kromě toho sliby technoutopistů demotivují lidi: pokud technologie řeší všechny problémy, není třeba hledat komplexní a složitá řešení, která vyžadují změnu životního stylu.
HDP není ukazatelem
Mezi produkty myšlení „prázdného světa“ vyvolává zvláštní odpor autorů zprávy HDP. Tento ukazatel se stal faktorem, který má trvalý dopad na politická rozhodnutí, ale jeho struktura je založena na touze po neomezeném růstu. Odráží výdaje, nikoliv prosperitu nebo subjektivní štěstí, a nevidí výhody, které existují mimo trh. Jediná věc, kterou se měří HDP, je rychlost, s jakou se v ekonomice pohybují peníze.
Autoři uvádějí paradoxní případy: únik ropy zvýší HDP vzhledem k souvisejícím nákladům na likvidaci havárie, stejně jako na onemocnění, katastrofy a nehody, i když zjevně dojde ke snížení blahobytu. Pěstování zeleniny na zahradě se nepočítá do HDP, ale její nákup v supermarketu ano. Nejsmutnější je, že tento ukazatel získal takový vliv, že je téměř nemožné si představit úspěch politické síly, která by prohlásila za cíl svého snažení snížení HDP země. Potřebné kroky totiž vyžadují „jinou politickou a civilizační filozofii“.
Nová filozofie
Druhá část zprávy „Come On! – Nedržte se zastaralé filozofie“ je věnována světovému názoru. Začíná hodnocením ekologické encykliky papeže Františka, v níž jsou správně diagnostikovány problémy současnosti. Následně autoři analyzují původ a patologie moderního světového názoru a dále pak popisují alternativní filozofii „nového osvícenectví“.
„Filozofické chyby“
Zpráva uznává, že světonázor odpovědný za současné krize má mnoho zdrojů, a zvlášť se zaměřuje na tři – na Adama Smithe, Davida Ricarda a Charlese Darwina, jejichž odkazy byly jejich nástupci nesprávně vyloženy.
Smith vycházel ze shody hranic trhu, práva a morálky: právo a hodnoty by měly být základem, na kterém se rozvíjejí tržní vztahy; ekonomika je ohraničena daleko fundamentálnějšími pravidly – právními a morálními. Smithova myšlenka nijak nepodporuje globální kapitalismus nadnárodních korporací.
Ricardo vyvinul teorii relativních výhod, používaných liberálními ekonomy, WTO a MMF jako jeden z hlavních argumentů pro podporu globalizace. Ale Ricardo vycházel z nehybnosti kapitálu a práce. V podmínkách volného pohybu kapitálu však vždy vyhrává země s absolutní převahou. Autoři zde mají tendenci stát na straně národních států, které se s daleko větší pravděpodobností budou starat o společné blaho než nadnárodní společnosti.
Posuzujíce Darwina, autoři připomínají, že konkurence pro něj nikdy nebyla jediným mechanismem evoluce. Správně chápaný darwinismus vychází z toho, že omezení konkurence a ochrana slabších druhů jsou základními pilíři evoluce. Při projekci do společenské reality to znamená, že „ochrana, do jisté míry, místních kultur, zvláštností a politiky před drtivou sílou světových hráčů může pomoci diverzifikaci, inovacím a evoluci“.
Překonávání chyb a „nové osvícenectví“
Na fundamentálnější úrovni jsou patologické rysy moderního světového názoru spojeny s dominancí redukcionistického myšlení a roztříštěnosti poznání. „Redukcionistická filozofie je nepostačující nejen pro pochopení živých systémů, ale také pro překonání tragédií ničivého sociálního a ekonomického růstu.“
Autoři poukazují na zhoubnost přechodu „od posuzování reality jako celku k jejímu rozdělení do mnoha malých fragmentů“. Naivní realismus i materialismus jsou filozoficky neudržitelné a prostě vědecky špatné. Pokud jde o princip neurčitosti Heisenberga a pojetí Bohrovy komplementarity, autoři připomínají, že „interakce výzkumníka s jeho objektem je základní složkou aktu poznání“.
Jako alternativy členové Římského klubu zvažují vizionářský pohled Gregoryho Batesona, teorii autopoézy Umberta Maturana a Francisca Varela, „systémovou vizi života“ Fridtjofa Capry a Piera Luigi Luisi a fenomenologickou „biologii zázraku“ Andrease Webera. Ve shodě s Caprou nacházejí možnost dosažení dohody mezi náboženskými a vědeckými výzkumy.
A tady se dostáváme ke klíčovému bodu zprávy – myšlence „nového osvícenectví“, tedy zásadní přeměny myšlení, jejímž výsledkem by měl být komplexní světový názor. Humanistický, ale bez antropocentrismu, otevřený k rozvoji, ale oceňující stabilitu a péči o budoucnost.
Spolu s komplementaritou, pilíři „nového osvícenectví“, vidí Římský klub synergii – hledání moudrosti skrze smíření protikladů – a rovnováhu. Bez tvrzení o úplnosti seznamu uvádí zpráva několik oblastí, ve kterých je třeba dosáhnout rovnováhy:
– ve vztahu mezi člověkem a přírodou – udržitelný rozvoj, environmentální vědomí;
– mezi krátkodobou a dlouhodobou perspektivou;
– mezi rychlostí a stabilitou – změna a pokrok by neměly být vnímány jako samozřejmost;
– mezi individuálním a kolektivním – uznávajícím důležitost osobní autonomie jako jednoho z nejdůležitějších výdobytků evropského osvícenectví. Klub vyzývá k rovnováze individua s uvážením společného blaha; v ekonomice to znamená, že stát (společnost) musí stanovit pravidla pro trh a ne naopak;
– mezi ženami a muži – zde se autoři odvolávají na práce Riany Eislerové a berou na vědomí, že rovnováha neznamená mechanickou rovnici přesouvání více žen do „mužských“ pozic, dosažení rovnováhy spíše vyžaduje „změnu typologie funkcí“;
– mezi rovností a spravedlivou odměnou – od státu je třeba zajistit mechanismy, které garantují sociální spravedlnost;
– mezi státem a náboženstvím – zpráva vítá sekularismus, ale zdůrazňuje pozitivní význam náboženství; státy, které netolerují náboženství, ztrácejí svou etickou perspektivu.
Historicky je myšlenka rovnováhy více v souladu s východními tradicemi (jin-jang), ale autoři také poukazují na západní myslitele, jako byl Hegel a Ken Wilber, jejichž systémy filozofii rovnováhy vyjadřují.
Náboženství a postsekulárnost
Význačné místo v „Come On!“ je přiděleno náboženství. Římský klub se distancuje od jakýchkoli interpretací náboženství podporujících útlak a násilí a považuje růst fundamentalismu za hrozbu. Zároveň Klub upozorňuje na nespravedlnost kritiků náboženství, kteří nevidí jeho pozitivní přínos pro lidskou civilizaci.
Zpráva souhlasně cituje bývalého viceprezidenta Mezinárodního soudu Christophera Viramantryho, který hovořil o nutnosti začlenit základní principy světových náboženství do mezinárodního práva. Současná generace po odmítnutí náboženství přerušila své spojení s moudrostí, kterou lidstvo nahromadilo od momentu vzniku našeho druhu před sto padesáti tisíci lety.
Ačkoli autoři více sympatizují s východními tradicemi, nadšeně sledují trendy ve vývoji křesťanské a muslimské teologie. Klub vyjadřuje zvláštní podporu papeži Františkovi a jeho 2. encyklice „Laudato Si“, které je věnován samostatný odstavec. Zpráva také zmiňuje „duchovnost zdravého rozumu“ v některých kruzích známého benediktinského mnicha Davida Steindl-Rasta.
Nový svět
Závěrečná část zprávy má aplikační charakter. Shrnuje experimentální přístupy k řízení, ekonomice, vzdělávání, společenskému rozvoji a uvádí příklady jejich úspěšné realizace. Diskutované otázky zahrnují oblasti udržitelného zemědělství, decentralizované energetiky, regenerační výstavby a urbanizace, kruhové ekonomiky, reformy finančního sektoru, etických investic atd. Budu se zabývat nejzajímavějšími body.
Politika „úplného míru“
Autoři považují za nevyhnutelný vznik globálních pravidel závazných pro všechny země. Jednotlivé státy nemají právo dělat, co je napadne, a to tím spíš, pokud jde o důsledky ovlivňující celou planetu.
Současné formy mezinárodní spolupráce a globálního řízení nejsou efektivní, ale ty, které přijdou po nich, mohou být mnohem efektivnější.
V textu zprávy jsou rozebírány dva z možných přístupů – Světová rada budoucnosti (World Future Council) Jakoba von Uexkull a Velký přechod (Great Transition) Paula Raskina. Druhý z projektů je ambicióznější a jeho cílem je vytvoření „jednotného lidstva“. Na místní úrovni je vysoce oceňován potenciál přímé demokracie a institucí vytvořených podle modelu irského Shromáždění občanů.
Zpráva dále uvádí, že Římský klub chápe sám sebe jako „ochránce demokracie, dlouhodobého koncepčního uvažování, přírody, mladé generace včetně generací dosud nenarozených, jejichž hlasy chybí v kapitalismu a v současných politických diskusích“. Klub vyzývá vlády všech zemí, aby zapomněly na existující přehrady a spojily své úsilí v zájmu společného rozkvětu.
Konec ropy a alternativní energetika
Konec éry fosilních paliv se blíží. Dnes je zřejmé, že skončí ještě dříve, než se předpokládalo. Cena čisté (sluneční a větrné) energie každým rokem klesá a současně násobně stoupá její výroba. Růst poptávky po ropě se zastaví do roku 2020 a pokud má pravdu stanfordský badatel Toni Seba, může k přechodu na obnovitelné zdroje energie dojít již do roku 2030.
Obrovská ložiska ropy a zemního plynu tak zůstanou nevytěžena. Ztráta zisku je odhadována mezi 6 až 20 triliony dolarů. Odvětví těžby a zpracování ropy a plynu se stává obrovskou „bublinou“, která může prasknout během několika let. Řada analytiků a bank již varuje své klienty před nepřijatelnými riziky investic do tohoto sektoru.
Obdivuhodné změny probíhají v Číně – největším spotřebiteli zdrojů. Tamní komunistická strana vyhlásila orientaci na budování „ekologické civilizace“, to se stalo i součástí ústavy a plánu 13. pětiletky (na léta 2016–2020). Před očima se z Číny stává světový lídr v oblasti alternativní energetiky: během 4 let se „výroba“ sluneční energie zvýšila dvanáctkrát a do poloviny století chce Čína 80% energie získávat z obnovitelných zdrojů (tyto a další „obdivuhodné změny“ se v Číně dějí jedině díky tomu, že Čína – navzdory kritice zleva za „tržní reformy“ – zůstala socialistickým státem se společenským vlastnictvím většiny výrobních prostředků v zemi. Tento fakt spolu se soudobými technologiemi umožňuje nejen důsledné a efektivní plánování, ale také širokou podporu a akceptaci opatření ze strany obyvatel země. V západních společnostech i „zbytku světa“, kde většinu výrobních prostředků kontroluje soukromý kapitál, obdobná opatření narážejí na odpor jeho vlastníků – viz „antiekologická“ průmyslová a těžařská lobby v USA – a také obyvatel, vymezujících se korporativismu na národní i globální úrovni, což lze rovněž pozorovat již v současnosti. Mimochodem obdobné „obdivuhodné změny“ na poli energetiky probíhají také v další zemi s plánovanou ekonomikou, KLDR, podrobněji o nich hovořil ve svém novoročním projevu vůdce země Kim Čong-un; pozn. Geo).
Jiná ekonomika
Podle Kate Raworth, oxfordské ekonomky a členky Římského klubu, se dnešní studenti, kteří budou řídit politiku v polovině století, učí z knih vydaných v 50. letech století minulého, a to navíc z knih vycházejících z teorií poloviny století devatenáctého. Pokud se lepší svět má stát skutečností, pak ekonomika může a musí fungovat jinak.
Zpráva se zabývá několika alternativními modely ekonomiky vypracovanými mj. Jeremy Rifkinem, Christianem Felberem, Johnem Fullertonem a Gunterem Paulim. Přes všechny dílčí rozdíly ze všech těchto modelů vyplývá závěr, že ekonomika budoucnosti musí směřovat k udržitelnosti, nikoli k růstu, že má posilovat všeobecné blaho a ne maximalizovat soukromé zisky.
Logika kruhové ekonomiky vymění dosavadní ekonomiku lineární – výroba bude optimalizována tak, aby vyráběné předměty mohly být opravovány (materiály recyklovány) a znovu používány. Také v oblasti nemovitostí dojde ke změně výhradního vlastnictví na model služeb a sdílení.
Vzdělání pro budoucnost
Klub vidí úlohu vzdělávání mládeže ve vytváření „gramotnosti pro budoucnost“ (Futures Literacy). Vzdělání, které to dokáže, musí:
- být založeno na vzájemném propojení a chápání vztahů, což bylo a bude podstatou učení; využívání informačních technologií je „účinné a cenné pouze tehdy, pokud usnadňuje komunikaci mezi lidmi“. Vzdělávání musí „vyvolávat zájem, uvolňovat energii a aktivně využívat schopnost každého studenta učit se a pomáhat ostatním učit se“;
- vytvářet v člověku kvalitní charakter založený na univerzálních hodnotách a respektování kulturních rozdílů. „Hodnoty jsou kvintesencí (podstatou) lidského poznání nahromaděného v průběhu staletí“ – v současné době jsou ztělesňovány v důrazu na blaho všech živých bytostí a světa jako celku;
- být zaměřeno na udržitelnost – většina poznatků týkajících se ekologie, propojených systémů a udržitelného rozvoje se objevila teprve nedávno a ještě se nestala součástí všelidské kultury; proto je význam vzdělávání nových generací v příslušných disciplínách a dovednostech zcela zásadní;
- vést také k syntetickému myšlení a neomezovat se pouze na myšlení analytické. Autoři zprávy tvrdí, že vedení k analytickému myšlení nestačí, neboť „v rámci analytického způsobu myšlení přetrvává tendence hodnotit realitu v poněkud mechanických kategoriích neumožňujících pochopit ji ve všech souvislostech“. Syntetické myšlení je schopno „vnímat, uspořádat, sladit a znovu spojit jednotlivé fragmenty a dosáhnout skutečného pochopení základní reality“. Tyto dvě kategorie se od sebe liší obdobně, jako se liší pojmy „integrace“ a „agregace“;
- vycházet z plurality obsahu. Klub uvádí, že řada univerzit preferuje specifické metody rozvoje myšlení místo toho, aby „nabídly studentům celé spektrum jak protichůdných, tak i komplementárních pohledů na budoucnost“. Současným studentům je nutno poskytovat inkluzívní vzdělání, ve kterém jsou jedny formy znalostí doplňovány jinými, bez toho, že by se navzájem vylučovaly nebo popíraly. Kulturní rozmanitost je pak nezbytná i pro sociální vývoj – stejně jako genetická pro biologický.
„Pojďme do toho!“ je do hloubky zaměřenou práci, na které se podílely desítky významných myslitelů. Není nutno být příznivcem Římského klubu nebo souhlasit s názory, které zpráva obsahuje k tomu, abychom pochopili její význam. Vzhledem k vážnosti a vlivu Klubu je možno výzvu „Pojďme do toho!“ považovat za autoritativní vyjádření názoru světových politických a intelektuálních elit.
Zdroj: planet-kob.ru
Informační báze KSB