Zápisky z Donbasu

12.7.2014

Zvláštní zpravodaj kp.ru Darja Aslamova se stala svědkem odstoupení opolčenců ze Slavjanska a Kramatorska a dění v Doněcku.

"Zlatá mládež" brala vagóny útokem

Viděla jsem, jak armáda Strelkova opouštěla Slavjansk. Jak opolčenci opouštěli Kramatorsk. Do Kramatorsku jsem jela po naprosto prázdné cestě, jedna armáda už odešla, druhá ještě nepřišla. Na úbočí stál člověk s georgijevskou stužkou a křičel, že Kramatorsk bude stát do konce. Ale město doslova umřelo. Ani jeden výstřel. Podivné, děsivé ticho. Z budovy městské administrace něčí ruce rychle sundávaly vlajky Doněcké lidové republiky. Ze všech domů sundávali georgijevskou symboliku, a něco ve mě hrklo. Už bylo jasné, co se bude dít dále. Udání na sousedy, filtrační tábory, zrada blízkých, popravy.

Armáda opolčenců přišla do Doněcka a tam se okamžitě zvedla vlna paniky. Poklady vzali útokem lidé, připravení odjet kamkoliv dále od války. K vlakům připojovali dodatečné vagóny, aby se tam panický dav vešel. Odjížděla v nich sytá, rozmazlená mládež. Kluci s iPady v rukou, kteří ještě nedávno seděli v elegantních kavárnách, pili pivo a rozčilovali se, když je zastavovali na blokpostech. Odjížděly dívky VELMI lehkých mravů v šortkách, průhledných blůzkách a opálením z Nice. Špinavé vagóny se plnily vůní drahých parfémů. Odjížděli chytří podvodníci, protože věděli že při vojenském režimu by je jednoduše postavili ke zdi. Jedním slovem, odjížděla ruská mládež, kterou mentálním výstřelem do hlavy ještě ve školce předělali na Ukrajince. Trochu nesprávné, ještě hovořící rusky, ale už Ukrajince. Někdo chytrý a podlý se jim pohrabal v hlavách a pustil správnou desku. A nyní ta deska hrála, že je třeba utéct na Západ. Tam je čekají, tam je jejich záchrana. Či jak mi řekla jedna zkušená čtyřicetiletá krasavice (na pohled bych jí hádala dvacet): „Copak šikovná ukrajinská dívka nenajde za hranicí potřebnou práci, kde jí místní baby nesahají ani po kotníky?“ Během cesty vstávala v pět ráno, aby aplikovala tři vrstvy hydratačního krému. Zde jsem popřemýšlela, že Donbas je na odpis. Ale potom uviděla jiné, skutečné lidi a zastyděla se.

Můj nový kolega Denis, který přijel z Moskvy do Donbasu organizovat humanitární pomoc, říká: „Doněcká lidová republika (DLR) se nepřipojí k Rusku, to Rusko příjde do DLR.“ A samotní obyvatelé Donbasu říkají: „Nejsme separatisté, jsme navrátilci. Vracíme se domů, do společného ruského domu.“

Když se dostavám do zoufalství, vzpomenu si klauna Doněckého cirkusu Oksanu Supovou, a nyní poslance Doněcké lidové republiky za Krasnoarmějsk, okupovaný Národní gardou. Je rozená herečka. Jednou za dva dny v kamufláži za vesnickou dojičku navštěvuje rodné město a vede tam propagandu proti fašizmu. Kdysi vystupovala v šou obrovských mýdlových bublin, nyní se dala k partyzánům. Jejich kočující cirkus se rozpadl. Gymnasti, žongléři, akrobati, všichni odešli na frontu. Část z nich bojovala ve Slavjansku.

- Vím, proti čemu bojujeme, - říká Oksana. - Proti fašizmu. Pamatuji si tváře milých dívek, které šly s „koktejly molotova“ upalovat své sousedy.

Opolčenec Kolja s přezdívkou OBSE (velmi laskavý, vždy pouští zajatce) se pouští do křiku:

- Mě je líto všech. Viděl jsem mohyly ukrajinských branců, na 100-150 lidí, které zakopávali svoji. Jejich matky dodnes volají do vojenských struktur a ptají se: kde je můj syn? Proč neodpovídá na telefony? A dostanou odpověď: všechno je s ním v pořádku, nejspíš se zatoulal s dívkou. A on leží někde pod zemí s vykuchaným hrudníkem.

Po Ukrajině kolují děsivé zvěsti. Jak v Kosovu, orgány zabitých mladých ukrajinských vojáků kyjevští byznysmeni okamžitě nabízejí na prodej. Operace trvá pouhé hodiny. Jinak nelze objasnit fakt, že těla branců, vykuchaných ne hůře prasat, často nacházejí v jámách. A matkám tvrdí, že syn se beze stopy ztratil.

- Ukrajinské matky, povstaňte! - křičí Kolja OBSE. - Vím, že muži jsou na Ukrajině břečka, sedí na gauči. Zato baby rozeberou na cihly jakoukoliv budovu vlády. Našim babám musí dojít, že jejich syny vraždí. Chytají je na ulicích, v kavárnách, když jedou na dovolenou, na moře. A potom se po nich slehne zem. Podle statistik na každého zabitého opolčence připadá šest zabitých Ukrajinců, nikde nezaregistrovaných.

- Ukrajinská armáda nechce bojovat, - říká mi kyjevský politolog Alexej Alexandrov. - Vojáci střílejí do polí, předstírajíce aktivitu. Přijíždí obrněný transportér a střílí do nebe. Stroj je cítit prachem, jsou vystřílené zásobníky. Taková imitace války. A gardisté (takzvaný „Pravý sektor“) jsou tradičně, historicky orientováni na vraždění civilního obyvatelstva a s opolčenci bojovat nechtějí. Vzpomeňte si na Volyňskou řež. Ve své době na Haliči fašisté sesbírali nejlepší z nejlepších a oni se v první bojové operaci rozutekli. Ale proti rolníkům bojovali bez výčitek svědomí.

Západní Ukrajinci jsou produktem operace „Visla“. V roce 1947 v rámci výměny obyvatel byla oblast Haliče zasídlena naprosto zpolštěnými Ukrajinci. A Poláky poslali opačným směrem. Výměna měla vražedný dopad. Těch půl milionu přesídlenců porodilo jedovatý plod ukrajinského nacionalizmu.“
 

Donbas jako výheň ruského světa

Politolog A. Alexandrov odešel z Kyjeva stejně jako mnoho jeho kolegů, žurnalistů a intelektuálů.
- Kyjevanů odjelo do milionu, - říká. - A místo nich do Kyjeva přišli lidé ze západní Ukrajiny s pirátskou psychologií. Sedí a čekají na manu nebeskou, která je zasype ve formě eurointegrace. Zvláštním způsobem v to uvěřili i zbytky ukrajinské inteligence. Ti lidé mluví rusky, ale jsou absolutně antiruskými lidmi. Jsou ve stavu paniky, zborcení škatulek. Ukrajinskost je na tom špatně. Dvě desetiletí ji pěstovali a teď konec. Majdan je křikem z bezvýchodnosti, sen ukrajinské inteligence o světlé budoucnosti. Viděla řešení v odmítání svých kořenů, v odchodu od Ruska, v odchodu od sebe samé. Ukrajinci bojují se svým odrazem v zrcadle.
Oni dnes reálně nevědí, co činí. Mají zatmění. Nyní se v Novorusku řeší globální otázka: co je to ruský svět? Ukrajinci to je také ruský svět, jen to nechtějí přiznávat. Čeká nás strašná válka. Dosáhne na Kyjev. Nyní je po celé Ukrajině ohromné množství ozbrojených lidí, mini-armád a jednoduše ozbrojených band. Ekonomika se řítí do propasti. Je dokonce dobře, že Rusko nepřijalo Donbas, protože ruský svět by byl ihned zlikvidován za jeho hranicemi, a Západ by na masové represe zakryl obě oči. Jsme na přední linii. Představujeme zde ruský svět. Rozšiřujeme se mentálně. To nejsou mocenské ambice. To je boj hodnot. Pokud by Západ měl trpělivost, měkce, postupně a pomalu by nás ovládl. Ale jimi cloumala lačnost.
Pochod do Evropy, rozpuštění se v Evropě, to není idea. Co hýbe lidmi na Majdanu? Představa třech set druhů klobás na Západě. Pamatujete si 90. léta? Sen o čistém asfaltu, džínech v každém obchodě a placených záchodech. V nich to žije dodnes. Rusko z toho vyrostlo. V Rusku pochopili, že je možné kupovat džíny v obchodě, ale dají se i vlastnoručně ušít a není kvůli tomu třeba prodávat otčinu. Nestojí to za to. Na Majdanu jsou tyto tendence v čisté formě. Dát všechno za americké koláčky.

Donbas dnes je místo, kde se láme chleba. Když jsme vyšli z rudého projektu, nastoupil hluboký pád. Byl ztracen pocit kontinuity, tradice. Ale když jsem viděl, jak pár doněckých „mužiků“ honí na Nivě po poli tank, pochopil jsem: nic není ztraceno. Donbas dnes je místo, kde se rodí nové slovanské společenství.

zdroj